Když dávají Starce na chmelu, pláču. Muzikálová Hanka prožila dlouho před smrtí velké trápení

Byl to jeden z posledních rozhovorů, které poskytla.

Kdo ví, v její tiché samotě možná vůbec poslední.

Ivana Pavlová-Hoblová se před pár lety v malém přízemním panelákovém bytě smutně usmála na jediné štěstí, které jí ještě zbývalo – na bílého voříška Bobinu. A přiznala mi: „To víte, že poznám, jak roky utíkají. Když dřív dávali v televizi Starce na chmelu, všechny ty krásné písničky jsem si pobrukovala. Dneska u toho pláču.“

Ten slavný muzikálový trhák, v němž si zahrála hlavní roli Hanky, připomínalo v místnosti za zamřížovaným balkónovým oknem jen pár fotek na stole. Jinak už pouze zaprášené vzpomínky, o které se většinou neměla s kým dělit. Ze světa venku na ni šla panická hrůza, i nákupy jí obstarávali sousedi.

Domluvit rozhovor s křehkou paní Ivanou byl tedy vlastně zázrak.

Hanka, jedna z těch prvních crush... 🖤 https://t.co/6AuSzXgr3v

— Martin Šinkovský ✒️📚 (@masinko) September 3, 2023

Když v první zářijové dny roku 2023 přišla zpráva, že kdysi tak slavná herečka a tanečnice zemřela, hned jsem si na to smutné barrandovské zátiší vzpomněl.

I na věty, které ze sebe tehdy soukala: „Nechci se litovat. Když vám nezbývá nic jiného, musíte být pozitivní. Taky jsem si říkala, že bez manžela nemůžu existovat. A vidíte – musím! Přece si nehodím šňůru na jabloň nebo nevezmu Bobinu do náručí a skočím. Musím počkat, až sebou někde bouchnu a bude konec...“

Osudná nehoda

Tenkrát mě ještě při loučení ujišťovala, že měla v životě štěstí.

Věřit se tomu ale moc nedalo.

Před rodačkou z Plzně se zkraje 60. let otevírala fantastická kariéra, byl kolem ní šrumec. Vedle slavného filmu byla úspěšná i s tancováním, měla dokonce nabídku z Ameriky. Jenže přišel rok 1967. A začátek trápení. Všechno přeškrtalo pár vteřin, během nichž na ni spadla divadelní kulisa.

„Na Fidlovačce jsme zkoušeli tři balety, mezi tím byla pokaždé pauza, aby se přestavěla scéna. Přímo na jevišti jsme dělali připomínky. Kulisáci stavěli těžký železný žebřík, vlastně jedinou kulisu. Sedla jsem si před něj a najednou slyšela řvaní. Někde nahoře se ten žebřík vyháknul a padnul mi na hlavu. Vůbec jsem o sobě nevěděla,“ vzpomínala. „Vybavuju si až houkačku, rentgeny. Dali mi to od pasu nahoru do sádry. Když mě z ní vyndali, tvrdili: ,Můžete tancovat, jenom žádné stojky. Máte ulomený obratel, tak aby vám to nepoškodilo míchu.‘“

Ještě nějakou dobu to potom nevypadalo na průšvih, po osmi letech se jí však začala točit hlava. Ztrácela vědomí. Talentovanou dívku vyšetřili na neurologii, kde zjistili, že jí náraz urazil čep od obratle, jedna z žebříkových příček navíc praštila do mozku. Stále ještě mladá dívka si vyslechla mrazivou diagnózu: poúrazová epilepsie.

Nejdřív to obnášelo jen řadu dalších vyšetření. Brzy se však přidaly záchvaty. První, druhý, třetí, dvacátý, stý. Pořád a pořád. Dokola.

Nešlo to, raději odešla z divadla.

„Nebyla žádná jiná možnost,“ tvrdila. „Měla jsem strach, abych při představení kvůli záchvatu nespadla někam do první řady. Bylo to hrozné. Jak jsem byla zvyklá být stále mezi lidmi, strašně mi kontakt s nimi najednou chyběl. Kolik já měla mezi herci kamarádů!“

Ne každý to pochopil, izolovala se ale úplně. Za přáteli si už nechodila ani popovídat. Odstřihla se. Totálně.

„Přiznám se vám, že stačilo projít kolem divadla a bylo mi úzko. Proto jsem si řekla: ,Tak a dost. Se vším všudy,‘“ smutnila. „Ano, bylo to těžké. Hrozně. Jednou jsem se byla v divadle podívat na nějakém představení a musela se uprostřed hry zvednout ze židle a odejít. Necítila jsem se dobře. Poprvé jsem se do divadla vrátila až po letech při natáčení televizní Třinácté komnaty a úplně se mi sevřelo hrdlo. Všechno se mi vrátilo. Viděla jsem tam najednou i manžela Pavla, který za mnou kdysi chodíval po premiéře. Vzpomněla jsem na všechny lidi, kteří už nejsou.“

S urnou v tramvaji

Jejím manželem byl režisér Pavel Hobl, vydrželi spolu dlouho, až do jeho smrti v roce 2007. Od té ztráty se od světa odpoutala ještě důsledněji, dobrovolné osamění přerušovaly jen vzácné návštěvy kamaráda a hereckého parťáka ze Starců Vladimíra Pucholta, žijícího dlouhodobě v Kanadě.

I jemu vyprávěla, že na život s poúrazovou epilepsií si vlastně zvykla.

„Už jsem se to naučila. Dřív byla intenzita záchvatů větší – než lékaři pořádně zjistili nejúčinnější prášky, přišlo to na mě každý týden. Teď je to tak jednou do čtrnácti dnů. Vycítím, když se to blíží. Začnu vidět divně, zeleně. Přestanu slyšet,“ tvrdila. „Když sebou prásknete, tak o sobě nevíte. Dřív jsem po každém svém probuzení viděla buď maminku, nebo Pavla. Stáli nade mnou, bývali pobledlí. Museli to prožívat daleko hůř. Jednou jsem to už nevydržela a zeptala se Pavla, co při záchvatu vyvádím. Nic neřekl, jen zvedl nohavice. Měl tam obrovské modré obojky. Bylo poznat, že jak jsem v křečích chňapala, tak jsem se ho chytala za nohy. Povídal: ,V životě bych nevěřil, že tohle dokáží tak malé ručičky.‘“

Pořád to vidím: při této vzpomínce vypadaly její oči trochu veseleji.

Ano, vypadaly. I nevypadaly.

„To víte, že když se tady večer zavřu, tak je mi smutno. To se nedá nic dělat. Nemít Bobinu, asi by mi všechno už bylo jedno,“ svěřila se. „Ale musím se zároveň pochválit, jak jsem posledních pár let zvládla. Jakmile Pavel umřel, sebralo mě to. Já ani nevěděla, ve které bance máme peníze. Nic.“

V těch nejtěžších chvílích jí prý pomohli sousedi. Když si třeba jela pro manželovu urnu, nabízeli jí odvoz. Jenže i tehdy se jen plaše usmála a s díky odmítla.

Víte, já na žádná nebesa nevěřím. Beru to jinak. Když se mi něco povede uvařit, jenom tak z legrace řeknu: „Hoble, záviď!“

„Schválně jsem tu urnu vzala tramvají. Dala jsem si ji pěkně do tašky. A protože jsem byla vždycky zvyklá vystoupit na Smíchovském nádraží a nakoupit si, tak jsem to udělala i teď. Lidi si asi říkali, že jsem se zbláznila, ale já směrem do tašky povídala: ,Hoblíne, jdeme nakupovat, koupíme si krásná kuřecí stehýnka, bramborový salátek.‘ To jsem cvok, co?“ pousmála se při pár let starém rozhovoru.

Hned ovšem zase zvážněla: „Víte, já na žádná nebesa nevěřím. Beru to jinak. Když se mi něco povede uvařit, jenom tak z legrace řeknu: ,Hoble, záviď!‘ No a když je mi těžko? Zalezu si do skříně k manželovi. A řeknu: ,Vidíš, Hoblínku? Pořád ještě žijeme.‘“