Když rozdíly mizí, 16. díl: Noční lovec s velkýma ušima. V čem nás strčí do kapsy?

Inteligenci jsme totiž dosud měřili podle parametrů, které sami splňujeme. Samotná inteligence je však širokým rozsahem dovedností, které jedinci zajišťují přežití. Koneckonců, zvířata, která jsou nám blízká a se kterými jsme v průběhu staletí navázali hlubší vztah, do jisté míry za inteligentní považujeme.

Díky předchozím dílům však již naštěstí víme, že lidská měřítka ani ochočenost nejsou těmi správnými kritérii při měření inteligence. Řekněme si narovinu, že zrovna ježek by jimi totiž na první pohled neprošel. Ježci jsou samotářská, noční zvířata, jejichž přítomnost nám často odhalí jen příznačné dupání v porostu opodál.

Hořkou skutečností však je, že v současné době se ježci (podobně jako další druhy volně žijících zvířat) nacházejí ve velkém ohrožení. Chránit je ale dokážeme jen, pokud jim skutečně porozumíme. Patnáct milionů let starý druh, který přežil různé změny životního prostředí, totiž nakonec zřejmě doplatí na urbanizaci krajiny. (V dnešních teplých dnech se hodí drobné připomenutí: pokud uvidíte ježka přes den, zřejmě potřebuje vaši pomoc! Kontaktujte prosím ihned záchrannou stanici.)

V přírodě jsou ježci těžcí samotáři. Ale víme o nich, že i když nedokáží křičet, štěkat nebo mňoukat, jsou schopni komunikace. Vlastně o této schopnosti nebylo nikdy ani pochyb – pochybovat můžeme jen o naší schopnosti jim porozumět. Rozhodně můžeme říct, že pokud na ježka narazíte, svou přítomnost se nijak nesnaží skrýt. Dupe, šustí, funí. Lákavé sousto dokáže vycítit i pět centimetrů pod zemí! Umožňuje mu to takzvaný Jacobsonův orgán, který je pozůstatkem po plazí minulosti. O zásadním významu čichu u ježků svědčí i velká čichová centra v mozku.

Zato s očima jsou ježci na štíru. Jejich oči jsou sice velké (a roztomilé), ale ježek díky nim vidí jen obrysy a pohybující se předměty. Vědci se domnívají, že ježci jsou schopni rozeznat několik různých barev, ale jen za dobrých světelných podmínek.

Kromě čichu tak ježci při orientaci ponejvíce využívají sluch. Některé druhy ježků dokonce vnímají i ultrazvuk a výzkumníci se začínají klonit k tomu, že zvuky na těchto frekvencích dokáží sami i vydávat. Znamenalo by to, že podobně jako netopýři používají k orientaci i echolokaci.

Poměrně dlouho se vědci domnívali, že se ježci moc nepohybují a drží se jen v malém okruhu svého okolí. Jakmile se jim ale podařilo vymyslet způsob, jak na ježka přidělat vysílačku (a určitě si dovedete představit, že to opravdu nebyl snadný úkol), zjistili, že jediný ježek je schopný za noc urazit i více než tři kilometry. Ježci obvykle obývají teritorium o rozloze několika hektarů, kde během noci hledají potravu. Díky vysílačkám vědci zjistili i to, že nejaktivnější jsou ježci mezi desátou a dvanáctou hodinou a často střídají své úkryty a úložiště potravy. V rámci jednotlivých ročních období dokáže ježek vystřídat hned několik úkrytů – jinde ho najdeme v létě, jinde při odchovu mláďat a jinde v zimě. V létě často úkryt ani nevyhledávají. Naopak před zimou si dávají velice záležet na tom, aby si hnízdo upravili podle svých potřeb. Přeci jen v něm stráví několik měsíců. Za zmínku stojí i to, že tito zdánliví neohrabanci jsou skvělými plavci, šplhači i běžci - dokáží se pohybovat rychlostí až 20 km/h.

I přesto, že jsou ježci samotáři a po dosažení dospělosti se okamžitě vydávají hledat vlastní teritorium, nejsou hašteřiví a o území příliš nebojují. Na rozdíl od jiných druhů dokonce ani nevyhledávají „obřadní“ souboje na oko. Prostě se navzájem raději vyhýbají. Jde o další z vlastností, ve kterých nás některé druhy zvířat hravě strčí do kapsy.