Když rozdíly mizí, 3. díl: Zahradničí, pěstuje, zotročuje i válčí. Co všechno nevíme o mravencích?

Sami sebe považujeme za dominantní vládce Země. Přeci jen jsme jediným druhem, který dokáže stavět města, používat nástroje, farmařit a myslet do budoucna, že?

Ne, nejsme.

Mravenci patří mezi jedny z nejúspěšnějších druhů této planety. Kromě mrazivé Antarktidy najdeme jejich zástupce všude – od rozžhavených pouští po vlhké deštné pralesy. I když na ně většina lidí pohlíží jen jako na otravný hmyz, ve skutečnosti s námi mají mnoho společného. I mravenci totiž vedou války, vykořisťují a zotročují jedince stejného či jiných druhů… Ale i mravenci se dokáží spojit a uzavírat mírová spojenectví, ze kterých mohou všichni jen těžit.

Tisíce divů světa

Pyramidy v Gíze či v Jižní Americe považujeme za monumenty lidské činnosti. Při procházce lesem však narazíte na desítky mnohem působivějších staveb. Žádná z lidských pyramid se totiž nemůže rovnat „obyčejnému“ mraveništi. Složité ventilační systémy, které odvádí oxid uhličitý a vhání dovnitř čerstvý vzduch? Máme! Stovky kilometrů kanalizace svádějící odpad do speciálních recyklačních komor? Máme! Spletitý dopravní systém včetně dálnic? Máme!

Zní to neuvěřitelně, že?

Tohle je však ještě neuvěřitelnější – mraveniště je jako ledovec, vždy vidíte jen jeho špičku. Větší část mravenčích měst se nachází pod zemí. Jen si to představte: kdyby byli mravenci stejně velcí jako my, jejich města by sahala až pět kilometrů pod zem.

Chtěl bych být pasáčkem

Zatímco obživa většiny zvířat závisí na rozmarech přírody a na jejich loveckých či sběračských schopnostech, jednomu druhu se podařilo zabezpečit si potravu i do budoucna. A činí tak už miliony let. Ne, opravdu to nejsou lidé, kteří k zemědělskému způsobu života přešli teprve před šesti tisíci lety. Dávno, pradávno před námi totiž na to, že se víc vyplatí držet svou kořist v zajetí a sázet plantáže, přišli právě mravenci.

Takové chování vyžaduje značnou dávku plánování a předvídání. Některé druhy mravenců si třeba pěstují houby na rozkládajícím se listí. Dokonce na to mají vyčleněné i speciální komory. Celý proces pěstování zahrnuje přinesení listí z venku, jeho naočkování sporami hub a následnou péče o ně.

Kromě pěstování hub se ale někteří mravenci věnují i chovu jiného hmyzu jakožto zdroje potravy. Jsou vlastně dokonalými pastýři – svá stáda mšic přehánějí z jedné pastvy na druhou, chrání je před predátory a dojí je stlačením jejich zadečků, čímž získají natrávenou rostlinnou šťávu, kterou si pak navzájem předávají.

Vedle svých podzemních pastvin a polí se mravenci věnují i kultivaci vegetace na zemi. O své oblíbené rostliny se starají a ničí ty, které s nimi soupeří o zdroje. Vlastně se chovají stejně jako lidští zahradníci, kteří sází semínka a vytrhávají plevel. Toto mravenčí zahradničení často vede k jevu známému jako „Ďáblova zahrádka“. Jde o části jihoamerických lesů, kde roste jen několik málo druhů stromů. Jiné stromy, keře, dokonce ani tráva zde nemají šanci. Miliony mravenců totiž bezustání likvidují jakoukoliv rostlinu, která by mohla soupeřit s jejich „oblíbenci“. Třeba s dutými stromy, které mravencům poskytují úkryt a umožňují jim nepozorovaně cestovat po jejich větvích.

Táhnout za jeden provaz

Mravenci jsou sice drobní, ale jejich schopnosti spolupráce není na světě rovno. Jejich společenství často čítají i stovky milionů jedinců. Neznamená to jen, že každý z nich musí mít přesně určené místo a postavení, ale i to, že se od sebe mohou navzájem učit. To jim přijde vhod třeba při hledání potravy. Pokud jeden mravenec ví, kde se potrava nachází, dovede k místu dalšího. Při tomto „běhu v tandemu“ učitel jde pomalu, aby ho jeho žák mohl v klidu následovat. Učitele to zdržuje – kdyby se nemusel zabývat svým žákem, došel by k potravě zhruba čtyřikrát rychleji. Tím, že ke zdroji žáka dovede, však umožní ostatním mravencům najít potravu rychleji a vydělá na tom celé mraveniště.

Jako společenství se ale dokáží i zorganizovat proti nepříteli a vyhlásit mu nelítostnou válku. Stejně jako lidé, i mravenci spolu bojují o teritoria a zdroje potravy. Řekněme si na rovinu, že schopnost vést válku by neměla být považována zrovna za symbol inteligence. Nicméně nedá se upřít, že celá ta organizace, plánování a koordinace válečných pluků by se bez inteligence zřejmě neobešla.

Jedním z výsledků válek je i zotročování přeživších nepřátel. Ti jsou začleněni do vítězného společenství a přinuceni zde pracovat. Jde o další rys, který s námi, kromě mravenců, nikdo nesdílí. Zvířata spolu obyčejně bojují „jen jako“ a pokud například jeden ze samců v boji o samici prohrává, stáhne se a vítěz si ho přestane všímat. Mravenci však přišli na to, že poražený nepřítel může být ušetřen a přinucen pracovat pro dobro společenství.

Mír znamená prosperitu

Jakmile se v pohoří Jura na francouzsko-švýcarské hranici začne po dlouhé a chladné zimě na jaře oteplovat, z úkrytu se vynoří až půl miliardy mravenců. Všichni patří k jedné kolonii, či spíše ke koloniím, které společně vytvořily „supermraveniště“. Tito mravenci se rozhodli zanechat válčení a žít spolu v míru. Vědci tuto kolonii považují za jedno z největších hmyzích super-společenství vůbec a asi není třeba říkat, že jeho existence narušuje naše chápání zákonů evoluce.

Když se mravenci vyrojí na první jarní sluníčko, aby se zahřáli, výjimečně se na povrchu objeví i jejich královny. Čtete správně, královny. V množném čísle. Mravenčí královna je nejdůležitější postavou kolonie. A tady jich mají hned několik stovek. V celém supermraveništi jich mohou být i tisíce. Po krátkém slunění se znovu vracejí zpět do svých komůrek, kde stráví zbytek roku. Ty, kterým se zpět nechce, jsou odtaženy násilím. My jim sice říkáme „královny“, ale i královna má své dané místo a nemůže se příčit rozhodnutí celého společenství.