Když rozdíly mizí, 61. díl: Pichlavé morče s léčivými schopnostmi

„Dikobrazy“ najdeme na každém kontinentu kromě Antarktidy. Vědci je rozdělují na dvě větší nepříbuzné skupiny – na ty „evropské“ (které však najdeme i v Africe a Asii), skutečné dikobrazy, a na ty „americké“ (ze Severní, Střední a Jižní Ameriky), kterým říkáme urzonové. Oba však patří do jiné čeledi a v mnohém se od sebe liší. Urzonové jsou poměrně pomalu se pohybující zvířata, která jako ochranu před predátory používají své tuhé bodliny – v ty se přeměnila jejich původní srst. Navzdory zažitým mýtům však tyto bodliny po svých nepřátelích nevystřelují.

Na svém těle nese urzon až třicet tisíc bodlin o délce deset až patnáct centimetrů. Jsou neuvěřitelně ostré a snadno penetrují kůži nepřítele. Jejich přední vlastností je však to, že na sobě mají mikroskopické háčky, díky kterým nejdou tak snadno vytáhnout. Bodliny urzona kanadského na sobě dokonce mají tělu vlastní antibiotikum. Ne však proto, že by jim bylo líto jejich nepřítele, ale urzoni se díky tomu vyhýbají infekci, pokud například spadnou ze stromu a bodliny si zapíchnou sami do sebe. To se jim stává překvapivě často. Rádi totiž šplhají do výšek, kde rostou lákavé dobroty v podobě semen či plodů. V udržení rovnováhy ve větvích jim pomáhá i chápavý ocas. I tím se liší od dikobrazů – ti totiž raději tráví čas na zemi.

Kromě toho ale k odlákání predátorů používají i svůj specifický pach, kterým dávají najevo, že bodliny jsou připraveny pro každého, kdo se přiblíží. Tento pach se opravdu nedá připodobnit k žádnému jinému. Může za to látka R-delta-dekalakton. Koneckonců, pokud chcete dát najevo svou připravenost, nemůžete si dovolit vydávat pach, který se podobá jinému.