Takový masakr, jenž skončil 11. listopadu 1918, Češi od té doby nepoznali. Na bojištích prvé světové války padlo až 300 tisíc mužů z českých zemí, a proto i v nejmenší vesnici stojí pomník padlým za císaře pána. A zatímco Češi umírali v Srbsku, na Haliči, v Rusku, Itálii a jinde, v Čechách i na Moravě našly hrob tisíce zajatců. Reportér CNN se za zajatci prvé světové války vydal na hřbitov v Ostravě-Vítkovicích.
Na odhadu, kolik obyvatel z území dnešní České republiky padlo v první světové válce, se odborníci nemohou shodnout. Historik Ivan Šedivý v roce 2002 spočítal, že to bylo nejméně 200 tisíc vojáků, z toho asi 128 tisíc Čechů, zbytek tvořili čeští Němci, židé a příslušníci jiných národů. Šedivý znal čísla jen z čistě německých a čistě českých okresů, počet padlých ze smíšených česko-německých okresů nebyl znám. Demograf Vladimír Srb později upřesnil, že padlo asi 300 tisíc mužů z českých zemí. Statistik Petr Mazouch nyní hledá reálný počet padlých někde mezi zmiňovanými čísly.
Takzvaná Velká válka z let 1914 až 1918 byla masakrem tisíciletí. Málo se přitom ví, že zatímco Češi a čeští Němci umírali v Srbsku, Rusku, Itálii a na dalších bojištích, v českém vnitrozemí naposled vydechly tisíce zajatců.
Alfonso Felice, Giuseppe Ferrarest, Giovanni Ferri, Giuseppe Ferrini. Co spojuje tato italská jména? Všichni čtyři muži zahynuli v ostravském zajetí ke konci světové války. Do rukou rakousko-uherské armády padli na italské frontě, načež byli deportováni do města uhlí a oceli, kde byli nasazeni do válečného průmyslu. Při těžbě černého zlata a zbrojní výrobě však z různých důvodů skonali. Na následky zranění a válečných útrap, při pracovních úrazech a nejčastěji v důsledku infekčních nemocí. Na hřbitově v Ostravě-Vítkovicích navždy odpočívají kosti 1538 zajatců.
Zapomenuté mauzoleum pro zajatce
Nedaleko vchodu na vítkovický hřbitov lze spatřit podivnou betonovou terasu obehnanou zábradlím o rozměrech 16×7 metrů. Připomíná zasypaný bazén či hotelovou vyhlídku, žádný nápis přitom nevysvětluje, co tohle místo mezi hroby představuje. Jen socha vojáka, který drží v náručí raněného druha, naznačuje, že jde o pietní vojenské místo. „Pomník obětem první světové války, víc o tom nevím,“ říká osmdesátiletý František Horák, který na zdejší hřbitov chodí od dětství. „Mám tu celou rodinu,“ dodá. Že betonový „plac“ u sochy tvoří mauzoleum pro 1538 těl převážně italských zajatců, o tom nemá tušení. A nevědí to ani další pamětníci, kteří zrovna bloumají mezi hroby.
Čas je neúprosný a lidská paměť krátká. Když jsem na vítkovický hřbitov přišel 11. listopadu 2001, bylo k první světové válce přece jen blíže. A tehdy jsem se z vyprávění penzistky Ireny Jarošové dozvěděl i o podivuhodném mauzoleu. Jarošová zavzpomínala na počátek třicátých let, když se jednoho dne procházela s otcem po hřbitově a u dostavěného mauzolea zrovna zastavilo nákladní auto. „Vynesli z něj stovky asi půlmetrových rakviček. Na každé bylo číslo, ale žádná jména. Dělníci všechny rakve uložili do krypty pod pomníkem,“ vyprávěla žena.
„Tatínek si proto ještě na smrtelné posteli přál, že při návštěvě hřbitova nesmím nikdy zapomenout zapálit svíčku i zajatcům. Že ty chudáky válka zahnala do cizí země, daleko od milovaných rodin, kde potupně umřeli.“ Se sestrou Martou od té doby opravdu zapalovaly svíce nad kryptou kdykoliv, když vstoupily na pohřebiště.
Otcem sester byl válečný veterán rakousko-uherské armády. Za první republiky vlastně patřila podstatná část mužů z Čech, Moravy i Slezska k veteránům, císařství do války poslalo přibližně 1,4 milionu obyvatel českých zemí. Táta Ireny Jarošové padl do ruského zajetí, a právě proto si tolik přál, aby jeho dcery ctily památku zajatců. Paní Jarošová otcovy válečné příběhy poslouchala se zatajeným dechem: „Vyprávěl mi o nevypočitatelné střelbě z protějších zákopů, o mrtvých kamarádech i o ráně šavlí a těžkém poranění hlavy. Zajetí prý nebylo tak zlé, poslali ho k nějakému hodnému mlynáři za ruský Rostov. Jenže když přišla bolševická revoluce, místní chátra celou mlynářovu rodinu pověsila na stromy v ovocném sadu za mlýnem.“
Otec také dceři Ireně vyprávěl o kamarádovi, který se chlubil pěkným šperkem, sotva si ho strčil do kapsy v některé z dobytých ruských usedlostí. Jenže za další tři vteřiny ležel tentýž voják tatínkovi u nohou. Zastřelený kulkou z protějšího zákopu. Od té doby prý Irenina otce nezajímala válečná kořist.
Mussolini v Ostravě
V Den válečných veteránů 11. 11. 2021 u mauzolea zajatců ve Vítkovicích žádná svíce za mrtvé neplápolá. Několik lucerniček sice někdo k památníku položil na dušičky, ty ale dávno vyhasly. Na první světovou válku se prostě nevzpomíná, tahle událost se propadla do hlubin historie. Někam mezi napoleonské bitvy a třicetiletou válku.
„Mauzoleum bylo postaveno v roce 1931 a byly tu uloženy ostatky 1538 zajatců, které byl exhumovány celkem ze sedmi ostravských hřbitovů,“ vypráví pro CNN Prima NEWS o historii krypty historik Archivu města Ostravy Antonín Barcuch. „Exhumované ostatky byly uloženy do sotva půlmetrových očíslovaných rakví ve společném mauzoleu. V rakvích nespočívají jen italští vojáci, ale jsou tam i těla zajatých Rusů, Rumunů, Poláků v řadách carské ruské armády anebo Srbů,“ informuje archivář. Tehdy to byli nepřátelé Rakousko-Uherska, s nimiž se v zajetí nejednalo v rukavičkách.
Sestry Jarošovy si vybavovaly, že ve třicátých letech zdobil mauzoleum pečlivě upravený záhon růží. Teď jsou tady pány mech, břečťan a zdivočelé okrasné křoviny.
Jen v o něco málo lepším stavu je nedaleký pomník italským válečným zajatcům tvořený třemi dórskými sloupy, jenž byl ve Vítkovicích postaven ještě před mauzoleem. Pomník je podnes překvapivě opatřen nápisem připomínajícím Benita Mussoliniho. Na pomníku je latinsky uveden letopočet podle fašistického kalendáře, který se Mussolini pokusil zavést v Itálii po uchopení moci v roce 1922. „Anno V“, stojí na ostravském památníku. „Jde o pátý rok italské fašistické éry, tedy o rok 1927, kdy vznikl tento pomník,“ vysvětluje historik Barcuch.
Epilog v kavárně Trieste
Opouštím vítkovický hřbitov. Dnes je 11. listopadu, od konce prvního světového válečného masakru (válčilo se v Evropě, Asii, Africe i v Pacifiku) uplynulo 103 let. Vysílený kamenný rakouský voják zůstává na pohřebišti a bude dále hlídat mauzoleum s 1538 zajatci, kteří se z první světové války nevrátili za rodiči, manželkami ani za dětmi. Čest jejich památce.
Fabriano Catinari, zemřel v Ostravě ve věku 31 let. Carlo Catolli (33 let), Enrico Cavalotti (27 let), Francesco Comi (20 let), Carlo Costa (20 let), Gino De Vita (20 let), Eliseo Darinbettina (21 let)... Jsou to stovky jmen. Tento text symbolicky píšu v kavárně Trieste (Terst) v Ostravě, která má italského majitele. O italských zajatcích na vítkovickém hřbitově ale zdejší italská komunita nic netuší.
