Klempíř: Odmítám pálit Watersovy desky. Za odlišné názory by se koncerty rušit neměly

Poláci zrušili Rogeru Watersovi koncerty pro jeho postoje k válce na Ukrajině, Němci kvůli tomu, jak se staví proti Izraeli. Hvězda kapely Pink Floyd má v květnu vystupovat v Praze. Je správné, že v Česku koncertovat bude?
U nás má hrát dvakrát. A dvakrát je to vyprodané. Jde o velké peníze, takže se s vámi vsadím, že o žádném rušení nemůže být řeč.

A mělo by se o tom přemýšlet?
Fakt máme někoho soudit za jeho názory? Waters přece neříká „vyhlaďme Ukrajince“, „vyhlaďme Židy“. Něco tak extrémního nikdy netvrdil. Jistě, prohlašuje něco velmi kontroverzního. Já jeho postoje absolutně nesdílím; co provádějí Rusové na Ukrajině, to je podle mého hnus. Svinstvo. Takže chápu, že Watersovy názory spoustu lidí nadzvednou ze židle. Ať už je to ale jakkoliv, je to pořád obrovská umělecká osobnost, která – pokud tím neporušuje zákony – si může říkat, co chce.

Poláci a Němci to vidí jinak.
Nedivím se. Uvědomme si, že přítomnost vyrůstá z minulosti jako rostlina z kořenů. A Poláci mají historicky hodně nevyřízené účty s Rusy. Proto je celkem jasné, že chlápka, který Putina velebí jako strašného borce, s nímž je nutné jednat, logicky nepřijmou. Jeho řeči je prostě musí rozčilovat. Němci? Ty pro změnu stále tíží nesmírná vina za vlastní chování k Židům během druhé světové. Můžou se přetrhnout, aby to při každé možné příležitosti napravili. Jakmile tedy někdo řekne, že Izrael je na Palestince zlý, u Němců to má hned špatné.

Dobře, zrovna s Rusy ale máme my Češi také nepříjemné historické zkušenosti. Proto se nabízí nahlížet na Waterse stejně jako Poláci, ne?
Jasně. Přesto bych se strašně divil, kdyby to u nás převážilo. Ono taky záleží, kdo ty koncerty pořádá. Když to bude někdo, kdo má jasně definovaný protikremelský postoj, kdo je názorově silný, pak to může skončit skrečováním. Ale v tomhle případě to normálně proběhne. Uvidíte.

Waters říká: „Ukrajina ani není pořádný stát, spíš experiment. Ruská agrese byla vyprovokovaná Západem, Putinovým obavám rozumím.“ Nemáte kvůli takovým názorům problém pustit si písničky Pink Floyd?
Já to takhle nastavené nemám. Mě na Floydech baví jejich chytrost, se kterou zpracovávali různá témata. Hudební postupy, s nimiž byli ve své době hodně moderní. Jejich hudební myšlení mě fascinuje. Nikdy si je nebudu spojovat s politickou angažovaností. Pokud bychom se bavili třeba o kmotrovi soulu Jamesi Brownovi, který měl ve své době obrovský vliv na celé černošské hnutí, pak O.K., ten je pro mě s politikou neodmyslitelně spjatý. Stejně jako rappeři. Ale Floydi? Ne. Určitě ne.

Jednou věcí je, že si Pink Floyd nespojujete s politikou. Druhou, co vám bude Waters na koncertu říkat do mikrofonu mezi písničkami.
Já mám k tomu snad jen jedno... Ještě jednou důrazně opakuju, že mám na ruskou agresi úplně jiný názor než Waters. Nikdo mě nemůže podezřívat z toho, že bych byl proruský. To fakt ne. Na druhé straně mi ale vadí, že se v současném světě píší nová pravidla, co smíte a co ne. A kdo se jich nedrží, je odkecanej…

Neměl by ale být umělec opatrnější při tom, co říká o politice, o válce, o věcech, které s jeho oborem nesouvisí? Neměl by si být vědom toho, že v rukou drží obrovskou zodpovědnost, jelikož lidé mívají tendenci si ho idealizovat, přebírat jeho názory i na zcela neumělecká témata?
Měl by být opatrnější, máte pravdu. A někteří si to skutečně uvědomují. Vlastně jim i vadí, že se od nich stanovisko ke všemu možnému automaticky očekává. Moje oblíbená zpěvačka Allysha Joy, která v tvorbě míchá prvky soulu, hip hopu a jazzu, si třeba jednou postěžovala: „Po nás se toho chce strašně moc. Vedle skládání písniček a vystupování máme i reprezentovat v podcastech, vypadat hezky, být módními ikonami, mít morální názory, bojovat za mír. Já to ale nedokážu splnit. Jsem prostě jen zpěvačka. Jasně že mám ráda mír. Jasně že odsuzuju násilí. Ale víc po mně nechtějte.“ No, chytrá baba.

Namítnu, že jsou umělci, kteří se ve vyjadřování politických postojů vyloženě vyžívají.
Jasně. A u některých mi to dokonce ani nevadí.

Jako třeba?
Třeba u Bona z U2. Jenže to je zvláštní případ. Pochází z Irska, které si toho historicky protrpělo strašně moc; zdaleka nejen kvůli Angličanům. S tím se prostě nemůžeme rovnat. Jasně, my jsme zažili druhou světovou válku. Ale neprošli jsme si během ní většími hrůzami než jiné evropské národy. Ano, byli jsme pak okupovaní Sověty. Taky to bylo hrozně debilní, ale masově se tu kvůli tomu neumíralo. To za velkého irského hladomoru v 19. století ano – během čtyř let tam tehdy zemřelo přes milion lidí, další miliony raději utekly do Ameriky. Irové se navíc museli vyrovnat s nesmírnými dávkami bolesti i v předchozích staletích. V tom národu to zůstává dodnes. Proto v Bonovi i nyní cítíte autentický náboj nespravedlnosti, obrovské touhy po tom to napravit. Je toho snad podle vás schopen i někdo z českých umělců?

Nikdo mě nenapadá.
Dneska by jakýkoli český protestsong vyzněl směšně. Dřív jsme samozřejmě měli Karla Kryla, u něj to fungovalo. To byl génius. Být ale angažovaným českým umělcem ve 21. století mi přijde poněkud trapné. Pokud pomineme ruskou agresi, proti čemu velkému chcete protestovat? Co chcete politicky proklamovat? V březnu jsme s J. A. R. udělali koncert pro Ukrajinu. Měli jsme narvanou Lucernu, vydělali 500 tisíc korun, které jsme poslali napadené zemi. Fajn, to mělo smysl. Na rozdíl od toho, když se o Ukrajině jakožto umělec prostě jen vykecáváte do novin. Ne, fakt nejsme Bono. Nejsme umělci tmavé pleti, kteří se v USA 60. let prali za rasovou rovnoprávnost. V současném Česku nevím o velkém tématu, za které bychom se my umělci skutečně měli rvát. Nikdy to nebude mít prožitek Kryla. Nebude to autentické. Byť stále existují umělci, kteří do světa křečovitě křičí: „S komunisty se nemluví!“ Strašný úlet. Vždyť komunisti už v podstatě neexistujou, probuďte se…

Jenže když to tak ten hudebník cítí, asi má právo říct svůj názor, ne?
Jasně, to nepopírám. Jenom mám za to, že by měl zůstat soudný.

Asi je těžší se udržet, jakmile máte mikrofon v ruce a před sebou plnou halu fanoušků.
Tím byste se neměl nechat unést. On v tu chvíli možná cítí moc, jenže to je strašně pomíjivé. Koho doopravdy zajímá, co si o politice myslí Vondráčková? Kerndlová? Dusilová? Mladý Mišík? Vidím to i na našich koncertech. Lidi tam přijdou užít si muziku, zapařit. Sbalit holku. Možná si dát jointa. Rozhodně ne poslouchat čísi kázání. Jakmile se mezi písničkami moc kecá, už se ozývá: „Hraj, kur..!“ A naprosto to chápu.

Přestal jste někdy poslouchat nějakou muziku kvůli názorům jejích protagonistů?
Upřímně? Nepátrám příliš po tom, co je který hudebník zač.

Nejde jen o hudbu, spíš o umění jako takové. Třeba některé filmy ruského režiséra Nikity Michalkova považuji za geniální. Jenže poté, co se z něj stal nekritický obdivovatel Putina a napadení Ukrajiny, si je asi už nikdy nepustím.
Svým způsobem vás chápu. Jasně. I když zrovna Michalkov pro mě osobně tolik neznamená; to už by mi spíš měl vadit Waters s tím svým protiizraelským agitováním. Jsem přece původem příslušník moravské židovské entity, takže by se ode mě v tomhle ohledu jistě čekal jasný postoj. Razantní zhnusení: „On je proti nám, antisemita, jeho desky spalte!“ Jenže já nic takového neřeknu. Nemám to v sobě. Watersova hudba je tak fascinující, že z mého pohledu obstojí i sama o sobě. Vůbec mě nezajímá, co její autor řekl, co provedl. Což mi připomíná, že bych k tomu židovství rád dodal jednu osobnější věc, která s tématem souvisí. Můžu?

Prosím.
Zatímco já jsem z moravské židovské větve, má žena se za svoboda jmenovala Sáleh, je Palestinkou z Nábulusu, ze západního břehu Jordánu. Máme se rádi. Opravdu, moc. Spolu s ní jsem vyženil 300 Arabů, ona pro změnu podobný počet Židů. Když se to sjede na návštěvu, na těch Palestincích vidím, že jde o parádní lidi. Jindy se bavím s židovskými představiteli, taky to jsou fantastičtí lidé. Jenže pak si jednou přečtete v novinách, že jeden takový parádní člověk ubodal tři fantastické. A že ti fantastičtí v odvetě zastřelili dvacet parádních. Nesmírně mě to trápí.

Jednou věcí je historie prorostlá vzájemnými křivdami. Druhou, že když budeme upřímní, dneska tam mír ani nikdo příliš nehledá. Jsou strašně zmanipulovaní. A proto to celé vyprávím: I fajn lidi se nechají strašně jednoduše zmanipulovat. Nikdo se moc nestará o to, aby se lidem místo nenávisti vštěpovala spíš tolerance. Ať už jde o Izrael a Palestinu, nebo o Evropu.

Pink Floyd's Roger Waters accuses Joe Biden, Anthony Blinken, and Victoria Nuland of engineering the War in Ukraine:

"You could have kept Secretary of State Baker's promise not to advance NATO... You could have refrained from engineering the illegal Maidan coup d'etat... You… pic.twitter.com/oQgUK4jQ0r

— KanekoaTheGreat (@KanekoaTheGreat) March 1, 2023

Jak to myslíte?
Dneska je taková doba, že jakmile si v případě některých témat dovolíte s něčím nesouhlasit na sto procent, už vám na čele visí cejch. Ne vždycky je to na místě. Společnost by přece mělo popohánět dopředu mimo jiné i to, že občané mají na různé věci odlišné názory. Tohle pnutí je ve skutečnosti prospěšné. Minimálně v Evropě teď ale pozoruju, že se to šponuje do naprosto opačné polohy. Že kdo má jiný názor než já, je automaticky nepřítel.

Máte s tím osobní zkušenost?
Kamarád se teď vrátil z pracovní cesty po Africe. A říkal mi, že se po pár hodinách v Česku málem obrátil a letěl zpátky. Když do toho vstoupíte s čistou hlavou, valí se tu na vás nepřetržitý proud nátlakové negace. Servírují vám ji všechny možné diskuze, podcasty, články. Úplně vás to zavalí: všude nespokojenost, deziluze, vztek, řev, vzájemné osočování, ekonomická či politická korupce. Všechno špatně.

Myslíte, že jde o českou specialitu?
Spíš o evropskou. O Evropu dneška. Tohle všechno se přitom nepromítá jenom do nálad, ale i do ekonomických dopadů. Jiný známý nedávno přestěhoval veškerý svůj byznys do Saúdské Arábie. Nechápal jsem, tak mi to vysvětlil: „Investovat v Evropě? Ty jsi zešílel. To už nikdo nedělá.“ Hned druhý den se mi to potvrdilo, když jsem z rozhlasu slyšel rozhovor s jedním z největších investorů v energetice. Říkal: „Naše investice směřují do Ameriky a do Austrálie. V Evropě už byznys neděláme.“ Proč to všechno? Protože Evropa ztratila dynamiku. Drajv. V angličtině se tomu říká „momentum“. Dnešní realita je zkrátka taková: Na východě máme válku, Rusák tam šílí, ze západu a jihu jdou migrační vlny. Výsledek? Ať už si to chceme přiznat nebo ne, lidi v Evropě se bojí.

Vida, kam jsme došli od Waterse.
Zas tak daleko ne, ono to s ním přece souvisí. Jsme zase u toho, co jsem říkal před chvílí: Že se pro spoustu věcí píší nová pravidla. A kdo se jich nedrží, je odkecanej. Mám k tomu aktuální příklad: České prezidentské volby. Absolutně nemám nic proti Petru Pavlovi, ale jakmile jsou v jeho štábu v den rozhodnutí novináři ve flanelkách, už je to profesně přes čáru. Líbí, nelíbí, prostě je. Rázem přece už nejde o novináře, ale o aktivisty. Jenže jen co to někdo takhle veřejně pojmenuje, už to okamžitě schytává coby babišovec. To mi vadí. Zrovna v tomhle bohužel hraje svou roli i tradiční český aktivismus.

Co tím myslíte?
Vraťme se zpátky do 20. a 30. let minulého století, k hrdinovi všech – Karlu Čapkovi. Ti samí lidé, kteří jej dlouhá léta adorovali, ho nakonec uštvali. Zmanipulovali dav, který tváří v tvář nacistické hrozbě miláčka Čapka poslal do hrobu. Jak české!

A tohle je pořád v nás?
Pořád. Dokonce možná víc než kdy jindy. Když dnes máte podcast nebo komentář v novinách, musí být zatraceně ostrý. Když píšete tweet, tak nekompromisní. Aby si vás všichni všimli. Je to tak i u toho Waterse, pokud nám zrovna nemluví z duše: „Cože? Tohle si dovolil říct? Zakázat! Zrušit!“ Jsme permanentně formováni k tomu mít co nejvyhraněnější názory.

Vyslovit něco smířlivého, kompromisního se naopak vůbec nenosí. Proto na vyváženou a klidnou diskuzi orámovanou vzájemným respektem v médiích skoro nenarazíte. Moderní je se pohádat. Moc bych Česku přál, abychom našli někoho, kdo tohle pojme jinak. Kdo bude pro ostatní pozitivním příkladem. Za kým lidi půjdou. Zatím ale nikoho takového nevidím.