Komentář: Česko bude mít nejhorší rozpočet v dějinách. Obra na hliněných nohou

Nejde ani tak o samotnou hloubku schodku, který státní rozpočet v příštím roce bude mít. Děsivá je absence rozumného plánu na konsolidaci veřejných financí. Kvůli půlroční koronavirové epizodě se česká státní kasa vykloubí skoro na celé následující desetiletí. Na důležité reformy bude méně času, a tak budou muset být podstatně bolestnější. Ministryně financí se ale opájí pochvalou zahraničních institucí, které momentální stav našich veřejných rozpočtů hodnotí kladně.

Schodek ve výši 320 miliard korun je asi to poslední, co by se dalo vládnímu návrhu státního rozpočtu na rok 2021 vyčítat. Naopak, samotná suma se dá snadno obhájit, jelikož česká ekonomika se právě snaží vzpamatovat z nejtvrdší rány, jakou ve své novodobé historii dostala. Pokud je úkolem fiskální (neboli rozpočtové) politiky vlády pomáhat hospodářství ve špatných časech, pak je na deficit státní kasy ve výši kolem šesti procent hrubého domácího produktu ten správný čas.

Co by nás ale nemělo nechat klidnými, je kontext, v jakém finanční plán státu vznikl. Ministerstvo financí připravilo návrh vycházející z předpovědi hospodářského vývoje, která se rodila v letních měsících. Žádnou novější nemáme, protože šéfka úřadu Alena Schillerová považuje za bezpředmětné makroekonomickou prognózu aktualizovat. Předpokládaný vývoj je prý zmítán mimořádně vysokou nejistotou. Plánovaná listopadová predikce se odsunula na leden 2021.

Prognózy jsou zbytečné?

Státní rozpočet je tedy zřejmě opřen o víru (protože nyní už to ani jinak nazvat nelze), že české hospodářství v příštím roce poroste o 3,9 procenta. Přitom Česká bankovní asociace na konci října upravila výhled ekonomického růstu z původních 5,3 na rovná 2 procenta. Jen o pár dní později svůj optimismus zkrotila také Česká národní banka, která původně počítala s růstem HDP v příštím roce o 3,5 procenta. Nyní očekává poloviční tempo. A to nehovořím o druhé vlně pandemie, která tuzemskou ekonomiku opětovně srazí do recese v posledním čtvrtletí letošního roku. Celoroční propad výkonu tak bude hlubší, než jaký stále visí v poslední (tedy nejnovější) prognóze Ministerstva financí. Co by asi řekl v 90. letech tehdejší premiér Václav Klaus svému ministru financí Ivanu Kočárníkovi, kdyby mu předložil rozpočet postavený na hliněných nohou?

Zdá se to jako drobnost, jenže není. Každý procentní bod hospodářského „nerůstu“ znamená, že státní kasa přijde asi o 20 miliard korun (při aktuální výši HDP a složené daňové kvótě). Pokud úřad Aleny Schillerové staví rozpočet pro rok 2021 na téměř čtyřprocentním hospodářském růstu, ale ten bude ve skutečnosti poloviční, můžeme na příjmové straně rovnou 40 miliard škrtnout. O dalších až 80 miliard by mohla státní kasa přijít, pokud se zruší superhrubá mzda a premiér Babiš prosadí svůj návrh na sazby 15 a 23 procent pro daň z příjmů fyzických osob. Suma sumárum, už nyní je v genomu rozpočtu zakódován až 440miliardový deficit.

Plácají nás po ramenou

Ministryně financí Alena Schillerová svůj návrh v Poslanecké sněmovně hájila tím, že stav tuzemských veřejných financí chválí všechny důležité zahraniční instituce jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Dokonce prý vládu chválí za moudrou fiskální politiku. Proč ale vláda prováděla v minulých letech politiku nemoudrou, proč v časech silného hospodářského růstu nevytvářela rozpočtové přebytky, a tedy rezervy na doby horší, netušíme.

Zdaleka nejvíce by ale měli být vyděšeni lidé, kteří půjdou do důchodu ve 40. letech tohoto století. Půlroční koronavirová epizoda totiž uvrhne české veřejné finance do bídného stavu na téměř celou příští dekádu. Nemuselo by tomu tak být, kdyby Ministerstvo financí představilo mnohem ambicióznější plán na navracení státní kasy do rovnováhy. V tom současném se počítá se snížením strukturálního deficitu (toho, který přímo ovlivňuje vláda) na 0,75 procenta HDP až v roce 2030. To mimo jiné znamená, že se důchodová reforma odsouvá na později. A její pozdější provedení bude muset být podstatně tvrdší než v případě, kdy by vláda dostála svému programovému prohlášení a předložila by ji v aktuálním volebním období.