Řekněme to otevřeně: dění na Slovensku tu většinou sledují jen opravdoví fajnšmekři přes politiku. Obecně se totiž předpokládá, že to, co je skutečně pozornosti hodné, se děje na západ od našich hranic, nikoli na východ. Jak se ukazuje, je to chyba. Na Slovensku se totiž v posledních letech odehrává všechno podstatné, co se nakonec stane i u nás, byť s několikaletým zpožděním. Dobrá zpráva tudíž je, že kdo chce znát českou politickou budoucnost, nemusí chodit ani ke kartářce, ani dlouze civět do křišťálové koule. Stačí se místo toho důkladně podívat, co se odehrává v Bratislavě.
Pojďme začít třeba takto: psal se červen roku 2019, když se na Slovensku stal hlavou státu politikou nepolíbený produkt politického marketingu. Stačilo jen necelé čtyři roky počkat a k čemu v Čechách nedošlo? Ano, politikou nepolíbený produkt politického marketingu byl zvolen prezidentem i u nás. Samozřejmě, ne ten samý. Obal produktu je v obou případech jiný – slovenský obal je ve stylu panenky Barbie, my zase máme elegantního bělovlasého Kena.
ČTĚTE TAKÉ: PŘEHLEDNĚ: Slovenské volby se blíží. Kdo je favoritem, černým koněm a kdo si jde pro porážku?
Nicméně v obou případech se pod obalem skrývá naprosto stejná progresivistická sušenka bez chuti a zápachu a především bez těch zmiňovaných zkušeností s politikou. V obou případech se v toku času ukázalo, že nepolitik v nejvyšší politické funkci je zhruba stejně užitečný, jako „nechirurg“ na operačním sále. Za zmínku stojí i fakt, že slovenská prezidentka Čaputová oznámila záměr skončit po prvním volebním období a podruhé mandát neobhajovat, a v podobném smyslu se už stihl vyjádřit také Petr Pavel, (zda to nakonec dodrží, zatím nevíme).
Neschopná koalice proti společnému nepříteli
Ale pojďme v těch podobnostech dál. Stejně, jako Česko má svého „muže na odstřel“ v Andreji Babišovi, na Slovensku tu stejnou roli roky zaujímal někdejší premiér Robert Fico. Zajímavé také je, že oba muži jsou v médiích systematicky vykreslováni jako politici inklinující k Východu, ačkoli jsou jak Fico, tak Babiš, vždy velmi konformní ve vztahu k Bruselu. Oba byli líčeni jako populisté a ohrožení demokracie. Proti oběma se vzedmula vlna demonstrací – Fica smetla v březnu 2018, Babiš je nakonec přežil a dovládl celé funkční období.
V únoru 2020 se u našich sousedů konaly parlamentní volby. Ty měly jediný leitmotiv – zabránit návratu Roberta Fica do vrcholné politiky a nedopustit účast Smeru ve vládě. Vyšlo to. Volby přinesly porážku do té doby vládnoucího Smeru a naopak výhru uskupení OLaNO, Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti. „Antismerovskou“ a „antificovskou“ vládu nakonec složily čtyři politické subjekty (OLaNO, Jsme rodina, Svoboda a solidarita a ZA LIDI), jejichž jediným faktickým pojítkem byl společný nepřítel. Takové pojítko ovšem nevydrží věčně a v případě Slovenska také nevydrželo.
Bratislava má za sebou politicky turbulentní tři roky, během nichž se ve funkci postupně vystřídali tři předsedové vlád. Ten poslední, nestraník Ľudovít Ódor, má zemi už jen dovést k předčasným volbám na konci září. K těm předčasným volbám, které podle průzkumů mohou vynést znovu do sedla člověka, jenž byl v roce 2018 resp., 2020 tak velkolepě odstaven. Řečeno bez příkras: strany, které se daly dohromady jen proto, aby zabránily Ficovi v návratu do politiky, se svou neschopností vládnout postaraly o to, že se teď Fico slavně vrací a je žhavým favoritem na volební vítezství. Samozřejmě těžko předjímat, zda se mu nakonec skutečně podaří vyhrát, neřkuli sestavit vládu a vrátit se do premiérského křesla. Ale i tak...
Kompars jiný, zápletky stejné
Navíc hrozí zajímavá situace – ani jedna ze stran bývalé vládní koalice se nemusí dostat do parlamentu. Jen pro příklad: OLaNO, kteří vyhráli minulé volby s více než 25 procenty hlasů, jsou aktuálně na pouhých sedmi procentech, a to je ještě v koalici s dalšími dvěma subjekty. Národní radu ale nemá jistou ani SaS a Jsme rodina. Všechny subjekty se pohybují na hraně volitelnosti.
Tak a teď přichází ta klíčová otázka – nepřipomíná vám to něco? Ano, i u nás byl nakonec „zlosyn“ poražen (ačkoli na počet mandátů vyhrál). I v Česku vznikla jen na bázi společného nepřítele politicky zcela nesourodá vládní koalice, tvořená jak konzervativními lidovci, tak progresivním hnutím STAN, jak pravicovou ODS, tak levicovými Piráty. I tady se vláda potácí v poměrně závažných vnitřních problémech (pět stran je holt pět stran) a stejně jako na Slovensku i zde vládne kabinet tak, že v podstatě umetá cestu k volebnímu vítězství muži, jemuž naopak měl ve vládnutí zabránit. A aby těch podobností nebylo málo, tři z pěti vládních stran balancují na hraně volitelnosti, a pokud by kandidovaly samostatně, mohly by si o Sněmovně nechat jen zdát.
Zkrátka proklínané zlosyny v obou případech nahradili politici z té „správné strany barikády“, kteří ale v obou případech neumějí to hlavní – vládnout. Či přinejmenším, neumějí vládnout o nic líp, než ti proklínaní zlosynové, které chtěli vymazat z politické mapy.
Jiné kulisy, jiný kompars, jiné vedlejší role, ale hlavní zápletky a rozuzlení jsou v Česku i na Slovensku podobné až stejné. Předčasné parlamentní volby na konci září se tedy vyplatí sledovat už proto, abychom si uměli v živých barvách představit, jak to může v roce 2025 dopadnout i u nás...
