Je celkem běžné, že sliby politiků často nemají platnost ani pár měsíců. Ale přece jen nebývá úplně zvykem, aby pronesená slova přestala platit během pouhých čtyř dní. Právě to se ale „povedlo“ prezidentu Pavlovi.
Jestli je pro současnou politickou reprezentaci něco naprosto typické, pak je to rozdíl mezi slovy a činy. Něco jiného se říká (obvykle to, co hezky zní a hezky se to poslouchá) a něco docela jiného se dělá. Když Petr Pavel bojoval v prezidentské kampani, sliboval nový styl politiky. Sliboval, že bude naslouchat, a to nejen svým voličům, ale i svým nevoličům. Sliboval, že bude prezidentem všech. Že nebude (nechce) rozdělovat, ale spojovat. Jak to dopadlo?
Ještě minulý čtvrtek ve svém inauguračním projevu pronesl Petr Pavel tato slova: „Novým týmem jsme my všichni. Patří do něj ti, kteří mě volili, ale i ti, kteří mě nevolili nebo kteří vůbec nepřišli k volbám. Společně čelíme stejným problémům a jedině společně se s nimi také dokážeme úspěšně vypořádat.“ Nebo: „Budu pokračovat v návštěvách regionů, abych na vlastní oči viděl a poznal, jaké problémy vás nejvíc pálí. Abych dopřál sluchu těm, kdo mají pocit, a někdy oprávněně, že jim nikdo nenaslouchá...“ A v projevu zazněla i věta: „Se vší vážností vnímám současné obavy z ekonomické a sociální nejistoty.“
Sobotní demonstrace na Václavském náměstí tak byla pro Pavla první zatěžkávací zkouškou, jak moc svá slova o „týmu, kterým jsme my všichni“ nebo o vnímání obav veřejnosti, myslí vážně. Byla to příležitost nerozdělovat a spojovat, příležitost naslouchat.
Bohužel pro sebe i pro nás prezident v této zkoušce totálně propadnul. Příležitost zůstala nevyužita. Během návštěvy Slovenska se Pavel v prezidentské debatě se Zuzanou Čaputovou nechal slyšet, že lidé, kteří přišli na Václavák, chtějí jen bořit nebo že „takové lidi nemůžete brát vážně“. Hezká slova o spojování a naslouchání jsou fuč, protože podle Pavla tu prostě máme desetitisíce bořičů, se kterými je zbytečné mluvit. Podobně nešťastné vyjádření, jako když Petr Fiala de facto označil 2,4 milionu voličů Andreje Babiše za „nedemokratické voliče“. Vezmeme pytel, napíšeme na něj „bořiči“ a všechny demonstrující do něj pěkně nacpeme. Ostatně, byl jich jen plný Václavák, takže se do toho pytle pohodlně vejdou.
Jistě, o demonstrantech si můžeme myslet cokoli. Stejně tak i o jejich motivech. Své si můžeme myslet o několika málo jedincích, kteří přišli vyzdobeni ruskou vlajkou. A své si můžeme myslet rovněž o organizátorech demonstrací, kteří vystupováním a vizáží až nápadně připomínají pověstné prodejce hrnců. Ale v okamžiku, kdy někdo chce naslouchat a chce být prezidentem všech, nemůže si dovolit žádné pytle a žádné paušalizující nálepky. Protože v okamžiku, kdy pytlujete a nálepkujete, přestáváte být prezidentem všech. V okamžiku, kdy pár jednotek proruských pomatenců vztáhnete na celý dav, tak nenasloucháte, ale kastujete. V tento okamžik děláte něco úplně jiného, než co jste sliboval, že dělat budete. Popíráte sám sebe a svá vlastní slova.
Možnosti jsou dvě: buď Petr Pavel slova o spojování, sjednocování a naslouchání nikdy nemyslel vážně a bral je jen jako nástroj politického marketingu. Nebo nám nový prezident trhnul zajímavý politický rekord – jeho slova vydržela platit pouhé čtyři dny. To i bílý jogurt vám v ledničce vydrží déle...
