Komentář E.M. Baco: Jak původně agresivní pes dnes pomáhá s převýchovou jiných psů

Na agresivní psy se musí opatrně, s velkým pochopením a ohleduplností. Vím, jak to zní, skoro úsměvně, ale každý, kdo se zabývá psy, kterým se to stalo, kteří se propadli do agrese, potvrdí, že zde se nic nevyřeší dalším poměřováním sil, tvrdým zacházením či násilnou manipulací. Ten, kdo se rozhodne takovým psům pomáhat, ví, že pozitivní přístup, trpělivost a pochopení dokážou zázraky, i když to někdy není jednoduché a někdy to chce hodně času, výsledky se vždy dostaví.

Vím to, protože žiju se psem, který ke mně přišel jako těžce agresivní, prý bez šance na nápravu, pracovali jsme na sobě, začali si věřit, hodně pro sebe navzájem udělali. Při naší cestě zbavování se agrese mě můj pes mnohé naučil, díky němu a tomu, čím si musel projít a co mi odhalil, jsem i já zase o kus blíž světu psů.

To podstatné, co vím, je, že pes si nikdy nezvolí agresivní chování sám od sebe, do toho stavu ho někdo dostal, vždy za to někdo nese odpovědnost, jenže to trápení si pak odnáší pejsek. V agresi nemůže být šťastný, je spoutaný špatnými reakcemi, které mu jeho agrese velí, a nemůže si naplno a volně užívat radostí života.

Člověk pak někdy takového psa odsoudí, zavrhne, odmítne a osud takto poškozeného pejska je zpečetěný.

Nemusí to tak být, díky svým zkušenostem z rehabilitace takto zatížených pejsků vím, že nenapravitelný pes neexistuje a že nikdy není pozdě podat pomocnou ruku problematickým tlapkám

Výhradně pozitivním přístupem jsem zbavila svého psa agrese, dnes je z něj silný, zdravý, chytrý, spokojený pes. A protože je chytrý a umí se mnou komunikovat, nenechal to jen tak, nenechal to být, ukázal mi, že je schopný, sám zbavený agrese, předávat tu zkušenost dál. Dovedl mě svou empatií a komunikací s jinými psy k myšlence, že mám vedle sebe psa, který chápe tu změnu, kterou prošel, je mu dobře, je vyrovnaný, cítí svoje pozitivní sebeuvědomění. To mu dává velké možnosti pro práci psího trenéra.

Mockrát jsem si Conana prověřila při zátěžových situacích na procházkách, byly to momenty, kdy se na něj vyřítil cizí pes s úmyslem si to s Conanem rozdat, situace, kterým jsem nemohla zabránit, a musela jsem řešení nechat na Conanovi a on mě vždy ukázal svůj nadhled a nadání.

První byl český ovčák, vyřítil se na Conana, Conan se vyhnul jeho zubům, svou hrudí ho odrazil, za deset minut zkrotil a nalákal na hru, pak ještě i jiní psy, čuvač, rotvajler, boxer… a mě došlo, že Conan už ovládl agresi v tom smyslu, že se mu zakořenilo do hlavy, že agrese je protivná.

Mám úžasnýho parťáka, se kterým se věnujeme rehabilitaci problémových pejsků, všem, kteří o naše vedení stojí a kterým rádi ze sebe dáváme vše, co jsme se naučili.

Sama jsem se převýchově psů výhradně pozitivní přístupem věnovala už dřív, ale když jsem pochopila, že Conan je pes, který mě sám vyzývá svým chováním, abych ho do téhle činnosti zapojila, vypracovala jsem pro nás dva postupy, rozdělila práci pro nás oba, Conana vycvičila ke spolupráci a společně rehabilitujeme, uklidňujeme a osvobozujeme pejsky od jejich zatížení.

Conana tahle práce hrozně baví a je při ní skvělý. Když v tréninku přijde ten úsek, kdy Conanovi svěřuju pejska a nechávám Conana pracovat po psím způsobu, musím ho obdivovat, protože to, co on dokáže pejskovi říct během deseti minut, by mi trvalo celý den, to, kam bych se já nikdy neproštěkala, dokáže Conan vyřídit během chvilky.

Když k nám přijde chovatel se svým pejskem, odvypráví mi, jaké špatné návyky a chování jeho pejsek má, co se mu stalo, co ho obtěžuje, já poslouchám jen na půl ucha, informace nepodceňuji, ale potřebuju vidět realitu. Sleduji pejska, jeho držení těla, řeč gest, sílu agrese a vše, co potřebuju vidět, ale hlavně sleduju Conana, kterého mám poblíž, on mi svými reakcemi, řečí těla a gest spolehlivě označí, jakého psa mám před sebou, na co si dát pozor a co s ním můžeme dokázat –⁠ nebo naopak, co je příliš nebezpečný. Dostanu informace, na které se můžu stoprocentně spolehnout, pak si mohu vzít psa, chovatele odkáži stranou, Conan zůstává na svém místě, začínáme pracovat. Pracujeme nejraději venku, často v našem parku, kde je dostatek prostoru.

První polovina tréninku je moje starost, pro tu nechávám Conana připoutaného na místě, on mě bedlivě sleduje, hodnotí, napovídá mi, ale zůstává stranou a v klidu. Já si beru psa, potřebuju se pro trénink stát jeho autoritou, fyzicky ho ovládnout, ale nevyprovokovat, to je pro mě nejnáročnější část. Pejskovi ukážu, že pro příští hodinu jsem já jeho vůdce, na mě se může spolehnout, jsem tu pro něj a nedovolím, aby se mu něco stalo, nic mu nehrozí.

Částečně si ho podvolím, co nejvíce ho zklidním a uvolním. Nebojím se psů, ale také se nechci nechat zbytečně pokousat, potřebuju si to s pejskem ujasnit, ovládnout ho a nezradit ho, někdy je to skoro hned, někdy to chvíli trvá. Když máme navázanou komunikaci, začínám zapojovat do práce Conana.

Převýchova staforda

Krásný stafordšírský bulteriér, nádherné šedě zbarven tělo, velká hlava a silné čelisti, budí respekt už od pohledu, vidím jeho divokost a touhu po akci, pán ho má na stahovacím obojku, pevné, krátké vodítko, stále ho drží silou, stále ho musí ovládat, staford je opravdu akční.

Přečtu si psa, přečtu si, co mi říká Conan a domluvám se s pánem na postupu. Ale pán, když vidí reakce staforda na Coana, začíná mít obavy, radši by to vzdal. Trochu ho přesvědčuju, protože vidím, že to sice nebude lehké, ale jsme tu pro to, abychom to zvládli, a nejde tu jen o agresi a strach, vidím i jiné signály od pejska, vím, že to můžeme dobře zvládnout.

Pán mi vypráví, že jeho pejska pokousal nějaký cizí vlčák, prý to byla rvačka a jeho pejsek se od toho zážitku chce prát a útočí, pán si není moc jistý, jestli nám chce pejska svěřit, obává se konfliktu. Conan je kříženec německého ovčáka a brazilský fily, stafordovi připomíná psa, který ho napadl, to může být problém a naprosto chápu, že když člověk zažije rvačku svého psa, která byla až na krev, nechce, aby se to opakovalo a raději se vyhýbá kontaktům.

Poznám hranici, za kterou nemůžeme jít, tady jsem viděla, že si poradíme, domluvila se s pánem, vyhýbání se a odkládání nic neřeší, takové špatné zkušenosti je třeba řešit, nedovolit jim, aby pejska ovládly, stačí se jich zbavit, překrýt pozitivní zkušeností a s tím mu dokážeme pomoci. Čím déle se řešení odkládá, tím víc sílí problém.

Převzala jsem staforda, odvedla si ho stranou, manipulací a komunikací jsem navázala kontakt, získala si pejska, uvolnila ho, ale dával mi hodně zabrat, má obrovskou sílu a mrštnost, zapotila jsem se, zadýchala, ale ovládla jsem ho natolik, abychom mohli pokračovat.

Když mám psa pod kontrolou, můžeme se postupně přibližovat ke Conanovi –⁠ obloukem, pak menším a menším, psi se pod mým vedením seznamují. Conan je naučený předávat uklidňující signály, staford ho vnímá, pořád připravený k akci, ale už ne s cizím psem, už mezi sebou navázali komunikaci a přichází další klíčový okamžik. Přistoupíme opět obloučkem, nikdy napřímo, tlama proti tlamě, tedy zvolna až ke Conanovi, já si ho odepnu, v každé ruce držím jednoho psa, jsem stále mezi nimi, ještě bráním fyzickému kontaktu, uklidňuji staforda, hlídám jeho reakce, domlouvám se s Conanem a pak přijde ten moment, kdy vím, že je můžu oba pustit. Conan vyzve staforda k běhu, i když ten by chtěl zaútočit, skáče na Conana, ale nemá šanci, Conan je rychlý, staford ho následuje a teď už to nechávám na Conaovi…

Psi se rozběhnou do prostoru, staford jde Conanovi po krku, ale Conan už tohle zná a vůbec ho to nerozhází, odrazí staforda a znovu ho vyzívá k běhu, znovu a zas, už získává vládu, už mu ukázal, že mu na jeho projevy a výzvy ke rvačce kašle, staford vnímá, že tenhle pes mu neublíží, nechce se prát a ochotně přijímá možnost hry bez agrese. Conan párkrát zopakuje při kontaktu „T“ pozici (podřízený pes stojí v klidu bez stopy strachu či nejistoty a hledí do dáli, zatímco dominantní pes se postaví kolmo k němu s čenichem situovaným nad hřbetem psa podřízeného. Podřízený pes dává najevo, že respektuje autoritu nadřízeného, ale bez „újmy na vlastním sebevědomí“. Z této popsané situace se takřka nikdy nevyvine konflikt či agrese.), podmaní si staforda, ten ještě zopakuje pár malých pokusů o konflikt, bez reakce Conana a už si nemusejí moc vysvětlovat, už si vše vyjasnili. Pak už vítězí touha každého pejska, prostě si hrát, když tu mám parťáka, který se mnou bude běhat a dovádět, nenechám se přemlouvat.

Každý pejsek miluje hru a radost, špatné návyky a reakce se do mysli pejska ukládají, pokud se neřeší a nemůže je odžít. Pak se stávají problémem, sílí a jsou nebezpečné.

Staford se postavil svému útočníkovi, který mu ublížil, Conan na sebe vzal tu roli a ukázal v ní stafordovi, že jsou jiné možnosti, že se nemusí prát, že se nemusí bát, ale může si hrát.

Pán, který k nám přistupoval s počátečními obavami, byl tak nadšený, měl takovou radost, když viděl, jak je jeho pes uvolněný a hravý a v pohodě odhodil svoje trauma. Viděla jsem dojetí.

Jsem za takové chvíle strašně ráda, ty emoce, které prožíváme, ať už psí nebo lidské, jsou v tu chvíli, kdy se zbavujeme agrese a všech obav, prostě ryzí a já žasnu a děkuju za všechno, co mi můj pes do života přináší.

Spolu nikdy žádného pejska neodsuzujeme, ale všem, kteří o to stojí, jsme s láskou nápomocni.

Svou cestu s Conanem Miloslava zachytila v knihe Bude dobrej, část z jejího výtěžku jde na útulky, které se věnují právě agresivním psům.