Podle odborníků si mladí mají do penze spořit a investovat. Realita je však mnohem komplikovanější. Zdroj: Getty Images
Z rad odborníků přechází zrak. Pokud chcete důstojný důchod, nespoléhejte se pouze na stát. Spořte a investujte, dnešní doba nabízí nespočet možností. Druhou stranu mince vám však experti už málokdy prozradí. Slavné 21. století je k mladým lidem, kupříkladu dnešním dvacátníkům, dosti nehostinné. O vlastní nemovitosti si mohou nechat zdát, na hypotéku nedosáhnou a na spoření mnohdy finance nezbývají. A to je jen špička ledovce. Kudy tedy vede cesta k příjemnému stáří?
Penze jako období zaslouženého odpočinku trávená ve společnosti dětí a vnoučat, pokud možno bez starostí. Tyto dnes již naivní představy si při pohledu na své (pra)prarodiče maloval nejeden mladý člověk. Slunný výhled do budoucnosti však bere za své.
Před českou politickou scénou stojí strašák jménem důchodová reforma. Co od ní vlastně čekat? K člověku se dostávají vypuštěné balónky o odchodu do penze v 68 letech nebo černé scénáře ve formě důchodu kolem dvanácti tisíc korun měsíčně. Rada? Spořte si sami, zní od odborníků.
Zajisté, takové prohlášení má svou logiku. Pokud si chci ve stáří užívat klidu, musím se spolehnout zejména sám na sebe. Jak toho docílit? Nabízí se například penzijní připojištění či spořící účet, kam si pravidelně bude dotyčný posílat určitou částku. U financí se však zastavme. Možnosti mladých jsou různé – záleží na dosaženém vzdělání, mzdovém ohodnocení, oboru a nutných výdajích, například na ubytování, energie, jídlo a další.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Nerudová: Tempo zadlužování je děsivé. Čas na důchodovou reformu už jsme propásli
Jak se potvrzuje, vše souvisí se vším. Pokud je vám 25 let, málokdo vám bez několikaleté praxe nabídne práci s ohodnocením přes 30 tisíc korun v čistém. Hypoteticky může takový člověk pobírat plat okolo 25 tisíc čistého, odečtěme náklady na pronájem – řekněme 15 tisíc „se vším“ – a zůstane vám 10 tisíc korun na útratu. Tou se myslí nákupy potravin, sezonní oblečení, „randíčka“ s partnerem, jednorázové sportovní aktivity a mnoho dalšího, co život nabízí.
Kulidakis o důchodech: Zastírací manévr vlády. Podle Zlámalové má Jurečka jedinou možnost
Vláda řešila posunutí věkové hranice odchodu do důchodu na 68 let, nyní se ale zalekla, sdělila analytička webu Echo 24 Lenka Zlámalová. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) má podle ní jedinou možnost, jak si s reformou poradit. S tím ve vysílání CNN Prima NEWS souhlasil i komentátor Thomas Kulidakis, podle kterého nynější „plovoucí“ řešení reformy nic neřeší.
A teď se na ty rady expertů podívejme v praxi. Jednoduše řečeno, vše zdražilo, od dopravy přes jídlo a energie až po zábavu. Do čeho 25letý člověk raději investuje poslední tisícovku – do svého stáří, které je pro něj na hony vzdálené, nebo do dovolené, jíž si s koncem roku dopřeje? Stane se z něj mentální důchodce, který už ve svých „cetých“ letech po nocích prochází slevové akce supermarketů a u svíčky luští křížovky?
Zádrhel jménem hypotéka
Přesto si řada mladých na důchod odkládá, ale buďme upřímní: měsíčně se jedná o několik set korun. A ty se vám za rok spoření nenamnoží ani na jeden budoucí měsíční důchod. Jaké jsou další možnosti? Můžete investovat. Ti, kteří se nezajímají o kryptoměny, akcie či jiné aktuálně atraktivní investiční možnosti, se rozhodují více konzervativně a uvažují o vlastním bydlení.
A dělají dobře. Sami ekonomové a investiční poradci se shodují, že ve stáří se mají lépe senioři, kteří vlastní dům nebo byt – náklady jsou minimální a nemusí se obávat chvíle, kdy by je jejich rodina takříkajíc strčila do důchoďáku. Jenže zde přichází další zádrhel jménem hypotéka a úrokové sazby.
ČTĚTE TAKÉ: Snížená valorizace, přesto vyšší důchod. Podívejte se, kdo na změně paradoxně „vydělá“
Ačkoliv se banky snaží mladé zaujmout takzvanými pro ně zvýhodněnými hypotékami, stále jsou většinou nedosažitelné. Bohužel pro mnohé „zlaté devadesátky“ se neopakují a jako šťastnější rodiče některých z nás nemáme k dispozici zprivatizované byty a domy za hubičku – byť nezapomeňme, že například platy byly na jiné úrovni než dnes. A jelikož je opakování matkou moudrosti... vše souvisí se vším.
Vyplatí se čekat s nákupem nemovitosti? Stanjura prozradil, kdy by mohly zlevnit hypotéky
Levnější hypotéky už brzy. Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) ve vysíláni CNN Prima NEWS řekl, že úrokové sazby u hypoték by už v příštím roce mohly začít klesat. Někteří ekonomové jeho slova potvrzují, tvrdí ale, že pokles bude pozvolný, a varují, že nižší sazby povedou k tomu, že ceny nemovitostí začnou opět růst.
Kdo sleduje realitní trh, je si poměrně dobře vědom, v jakých částkách se v dnešní době pohybuje byt ve středně velkém městě o výměře 2+KK. Před 30 lety by suma stačila na pořízení rodinného domečku s malou zahrádkou. A možná by ještě zbylo na auto.
Pokud se vám podaří najít levnou nemovitost – dům bude pravděpodobně daleko od centra, v oblasti bez sociálního zázemí pro budoucí potomky a zřejmě v dezolátním stavu. Samotná rekonstrukce vás může vyjít na dvojnásobek hodnoty nemovitosti. Kam tím mířím? Na koupi a následnou rekonstrukci by si mladý člověk s hypotetickým příjmem 25 až 30 tisíc korun, musel vzít řekněme deset milionů korun. Za jak dlouho podle vás naspoří požadovaných 10 procent, tedy milion korun, aby si o hypotéku vůbec mohl požádat?
Realita versus realita
Obdobné příklady bychom našli u pronájmů nebo koupi samotných pozemků. Realitní trh se může na jednu stranu tvářit, že vychází mladým vstříc, na tu druhou však víme, jaká je samotná realita – máme nejdražší nemovitosti a nejvyšší úrokové sazby od přelomu milénia. Aktuálně se průměrná úroková sazba pohybuje kolem šesti procent – jedná se o zhruba trojnásobek oproti lednové sazbě v roce 2021.
A podívejme se na bydlení „ve vlastním“ v číslech. Průměrně si podle dat Indexu prosperity Česka z roku 2022 Češi na byt museli našetřit více než patnáct ročních platů; pokud si chtěli zakoupit byt v centru Prahy, museli si připravit platy za sedmnáct let. Pro porovnání – v Berlíně, Vídni nebo Varšavě člověk na byt dosáhl za „pouhých“ devět let. Co z toho vyplynulo? Pořízení vlastního bydlení bylo (a pravděpodobně stále je) v Česku nejnákladnější v rámce celé Evropské unie.
V takové situaci se slova politiků o nutnosti vyšší porodnosti zdají jako nepovedený vtip. Pokud má dětí v Česku přibývat, musí mít zázemí. A ideálně takové, které se nebude muset několikrát za jeho život měnit kvůli nepředstavitelné výši nájmu.
Řada mladých si právě z výše uvedených (a nejen z těchto) důvodu maluje černou budoucnost, kdy je smířena s tím, že se penze ani nedožije, a když, tak s minimálním důchodem. Může je však uklidňovat, že mladá generace mnohem více cestuje po světě, objevuje nepoznané, a to vše za hubičku. Je to ve výsledku ironický paradox. Naši rodiče se mohli – jen s malou nadsázkou řečeno – rozhodnout, zda za stejnou cenu poletí do zahraničí, nebo koupí dům. Je jasné, co mnohdy zvolili. Jen o generaci později mohou mladí létat po světě za cenu jedné večeře pro dva. Z cest se však takřka nikdo z nich do „domova“ nevrací.
