Mimo světla ramp a jako nůž máslem prošel zemědělským výborem poslanecký návrh, podle kterého by obchodníci museli mít na pultech povinně určitý podíl českých potravin. Příští rok by to byla více než polovina a do sedmi let dokonce pětaosmdesát procent. Výsledkem bude dramatické snížení potravinové bezpečnosti a další růst cen jídla, které už nyní rapidně zdražuje.
Koronavirová pandemie musí být pro některé politiky opravdovým požehnáním. Umožňuje jim totiž do zákonů prosadit věci, které by za normálních okolností prošly jen těžko, nebo alespoň za hlasitého křiku opozice a médií. Jenže koho by zajímala novela zákona o potravinách, natož pak přílepek v podobě pozměňovacího návrhu, kterým se prakticky zavedou kvóty na dovoz potravin ze zahraničí?
Lidu obyčejně stačí uchlácholení, že státem nadiktovaná preference českých potravin pomůže tuzemským zemědělcům a krajině, nebo že je třeba v souvislosti s koronavirovou krizí nutné podporovat české produkty. Pokud by to někdo nepochopil, okoření se to ještě zaklínadlem soběstačnosti. To by mělo zabrat.
Co tam dělá Klaus?
Podle zastánců názoru, že si co nejvíce věcí musíme vyrobit doma, potravinářský trh funguje asi takto: Okolní státy nás chtějí zbavit zemědělců, aby nás mohly nechat vyhladovět. Nikdo totiž nemá zájem cokoli prodávat, zboží se na pultech obchodů objevuje jen proto, aby nás dodavatel (výrobce, prodejce) ponížil a sedřel z kůže. Připadá vám taková úvaha postavená na hlavu? Správně. Na hlavu totiž postavená je.
Ale těch nelogičností najdeme v poslaneckém pozměňovacím návrhu více. Člověk nemusí být zrovna nositel Nobelovy ceny za ekonomii, aby pochopil, že když snížíme nabídku nějakého zboží, jeho cena začne růst. To by totiž byl nevyhnutelný důsledek faktického zavedení dovozních kvót na potraviny, pokud by většina zákonodárců nápad poslanců Margity Balaštíkové (ANO) a Zdeňka Podala (SPD) podpořila. Jaká ironie, když pod dokumentem naleznete také podpis nesmlouvavého odpůrce státních regulací Václava Klause mladšího.
Jestliže bude muset být za sedm let nejméně 85 procent potravin v nabídce tuzemských obchodů českého původu, domácí kapacity jsou schopny tomuto požadavku vyhovět pouze v produkci mléka. Spotřeba kuřecího masa je z tuzemských zdrojů pokryta jen asi 55 procenty, u vajíček 60 procenty a u vepřového masa z necelých dvou pětin. To znamená, že v roce 2027 bychom byli vystaveni zoufalému nedostatku potravin. A jejich ceny adekvátně k tomu poletí vzhůru.
V zájmu velkých hráčů
Řešením je, že lidé začnou opět ve velkém zahrádkařit, chovat králíky, drůbež a prasata. Nebo stát může začít podporovat zvyšování kapacit domácí zemědělské produkce. Jenže to se samo neudělá, k tomu budou zapotřebí peníze a přesun lidských zdrojů. Zemědělci by se v takovém případě mohli těšit na příliv dodatečných dotací a možná by také konečně došlo na slova ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD) a komunistického poslance Zdeňka Ondráčka, kteří by posílali na pole nezaměstnané, respektive studenty.
A to je další možný důvod, proč někdo z politiků zmíněný poslanecký návrh podporuje. Potichu připravit půdu pro dotace domácím zemědělským a potravinářským obrům. Jmenovat je nemusíme, dovtípí se každý. Pikantní je, že pod poslanecký návrh připojil svůj podpis také předseda lidovců Marián Jurečka, který před pěti lety, ještě coby ministr orby a plodnosti, obhajoval prodloužení státní podpory pro biopaliva první generace. Tedy mimo jiné také řepkovým lánům. Tehdy argumentoval, že by nám jinak hrozily sankce ze strany Evropské unie.
Tentokrát mu hrozba sankcí za porušení pravidel jednotného evropského trhu jaksi nevadí. Česká republika, stejně jako každý jiný členský stát Evropské unie, totiž nesmí zavádět opatření, která kladou překážky volnému pohybu zboží. Nesmí se tedy používat mimo jiné cla, kvóty, ale ani nástroje, které mají rovnocenný účinek jako právě kvóty a cla. Když už nic jiného, případný úspěch pozměňovacího návrhu poslankyně Balaštíkové bude mít přínos v tom, že se Česko opět na chvíli zviditelní na mapě Evropy. Škoda jen, že v trochu jiné záležitosti, než by nám slušelo.
