Pro někoho mají oslavy Dne boje za svobodu a demokracii „trapnou příchuť opakujícího se příběhu“, jinému zní jako „nesnesitelný kolovrátek“ a někdo by zase raději na Národní třídě diskutoval o tom, jak si mladí nemohou dovolit tři plus jedničku na Malé Straně. Prý už se o slovo hlásí nová, za svobody vyrostlá, generace. OK (boomer)?
Rozumím tomu, že pro někoho jsou 32 let staré události jako z pravěku. Dovedu i pochopit něčí pocit, že samotné oslavy Dne boje za svobodu a demokracii (jak se státní svátek 17. listopadu jmenuje) mívají v posledních letech lehce kýčovitou podobu, nebo že se na tento významný den nalepila různá individua, která by měla být raději ráda, že jsou ráda.
Studenti složili hymnu k 17. listopadu. Samet zazní na Albertově, k poslechu je on-line
Studentské kapely ve spolupráci s organizací Youth, Speak Up! a členy European Democracy Youth Network (EDYN) z tuzemska a Slovenské republiky vytvořily novou československou hymnu k letošním oslavám 17. listopadu. Píseň s názvem „Samet“ je o mladých lidech a jejich touze měnit svět kolem sebe, stejně jako to udělali jejich předchůdci v roce 1989.
Rozhodně ale odmítám, že 17. listopad je jakýmsi trapným či nesnesitelným kolovrátkem, a že by se v tento den mělo namísto připomínky marastu, který v našich krajích panoval předtím, mluvit spíše o klimatické krizi, nedostupném bydlení nebo problémech českého vzdělávacího systému. Pokud tato témata právě 17. listopadu nadřazuje nad připomínku (byť se každoročně opakující) zrůdného totalitního režimu, pak nejspíše význam událostí z roku 1989 dosud nepochopil nebo jen záměrně svou „jakoby“ nevědomost dává ostentativně najevo: „Co je mi do vašeho radování se ze svobody, vždyť už je to dávno vybojované, dejte nám s tím pokoj.“
Proč je trapný jen 17. listopad?
Vždyť právě díky listopadu 1989 a následnému vývoji můžeme dnes zcela svobodně diskutovat o životním prostředí, o nutnosti měnit vzdělávací systém nebo řešit krizi bydlení. Nic z toho by za minulého režimu nebylo možné. Kdo nevěří, ať se zeptá pamětníků teplických ekologických demonstrací, nechť se dotáže, jak „snadno“ bylo za „totáče“ sehnat byt nebo ať si zjistí, jak soudružky učitelky naslouchaly třídním rebelům, kteří měli výhrady třeba jen ke lžím, jež do dětí režim hustil při hodinách dějepisu.
Lidé se v Teplicích dusili. Komunistům to bylo fuk, vzpomíná historik Vaněk na rok 1989
Tepličtí patrioti zdůrazňují, že listopadová revoluce v roce 1989 začala právě v tomto městě na severozápadě Čech. Pravdou je, že necelý týden před zásahem na Národní třídě v Praze vyšli do ulic právě Tepličané. Šlo jim doslova o zdraví. Vzduch byl nedýchatelný, koncentrace oxidu siřičitého několikanásobně převyšovaly povolené limity. „Teplice byly strašně důležité, protože do té doby se otevřeně demonstrovalo jenom v Praze, trochu v Brně. V Teplicích zpočátku navíc nešlo o politiku, nýbrž o řešení existenciálních otázek,“ říká teplický rodák Miroslav Vaněk, nynější ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.
Zároveň se ptám, proč je „kolovrátkovitě trapný“ právě (a pouze) 17. listopad? Příští rok si připomeneme kulaté výročí útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, 80 let rovněž uplyne od vyhlazení Lidic a Ležáků a vyvraždění téměř všech jejich obyvatel. Prohlásíme pietní akce k těmto událostem rovněž za „nesnesitelné“? Budeme chtít místo uctění památky lidických dětí u jejich pomníku raději vést vážnou debatu o tom, že ta „tři plus jednička na Malé Straně je ku**vsky drahá“? Co třeba dát nový obsah oslavám konce druhé světové války? Proč neříct veteránům vylodění v Normandii nebo bojů na Dukle, jak jsou mimo, protože „punk je jinde“? A co Jan Opletal? Kdyby raději 28. října 1939 seděl doma na zadku a koukal do skript, nemusel být ani žádný 17. listopad.
Naopak, naší povinností je si temné i světlé stránky naší historie připomínat. Nejen z úcty k našim předkům, ale hlavně kvůli našim potomkům. Chceme-li pro ně lepší život, neměli bychom na ten předlistopadový, který byl mnohem horší, zapomenout.