17. listopad získal podle některých lidí pachuť opakujícího se kolovrátku. Zdroj: František Plzák
Pro někoho mají oslavy Dne boje za svobodu a demokracii „trapnou příchuť opakujícího se příběhu“, jinému zní jako „nesnesitelný kolovrátek“ a někdo by zase raději na Národní třídě diskutoval o tom, jak si mladí nemohou dovolit tři plus jedničku na Malé Straně. Prý už se o slovo hlásí nová, za svobody vyrostlá, generace. OK (boomer)?
Rozumím tomu, že pro někoho jsou 32 let staré události jako z pravěku. Dovedu i pochopit něčí pocit, že samotné oslavy Dne boje za svobodu a demokracii (jak se státní svátek 17. listopadu jmenuje) mívají v posledních letech lehce kýčovitou podobu, nebo že se na tento významný den nalepila různá individua, která by měla být raději ráda, že jsou ráda.
Rozhodně ale odmítám, že 17. listopad je jakýmsi trapným či nesnesitelným kolovrátkem, a že by se v tento den mělo namísto připomínky marastu, který v našich krajích panoval předtím, mluvit spíše o klimatické krizi, nedostupném bydlení nebo problémech českého vzdělávacího systému. Pokud tato témata právě 17. listopadu nadřazuje nad připomínku (byť se každoročně opakující) zrůdného totalitního režimu, pak nejspíše význam událostí z roku 1989 dosud nepochopil nebo jen záměrně svou „jakoby“ nevědomost dává ostentativně najevo: „Co je mi do vašeho radování se ze svobody, vždyť už je to dávno vybojované, dejte nám s tím pokoj.“
Proč je trapný jen 17. listopad?
Vždyť právě díky listopadu 1989 a následnému vývoji můžeme dnes zcela svobodně diskutovat o životním prostředí, o nutnosti měnit vzdělávací systém nebo řešit krizi bydlení. Nic z toho by za minulého režimu nebylo možné. Kdo nevěří, ať se zeptá pamětníků teplických ekologických demonstrací, nechť se dotáže, jak „snadno“ bylo za „totáče“ sehnat byt nebo ať si zjistí, jak soudružky učitelky naslouchaly třídním rebelům, kteří měli výhrady třeba jen ke lžím, jež do dětí režim hustil při hodinách dějepisu.
Zároveň se ptám, proč je „kolovrátkovitě trapný“ právě (a pouze) 17. listopad? Příští rok si připomeneme kulaté výročí útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, 80 let rovněž uplyne od vyhlazení Lidic a Ležáků a vyvraždění téměř všech jejich obyvatel. Prohlásíme pietní akce k těmto událostem rovněž za „nesnesitelné“? Budeme chtít místo uctění památky lidických dětí u jejich pomníku raději vést vážnou debatu o tom, že ta „tři plus jednička na Malé Straně je ku**vsky drahá“? Co třeba dát nový obsah oslavám konce druhé světové války? Proč neříct veteránům vylodění v Normandii nebo bojů na Dukle, jak jsou mimo, protože „punk je jinde“? A co Jan Opletal? Kdyby raději 28. října 1939 seděl doma na zadku a koukal do skript, nemusel být ani žádný 17. listopad.
Naopak, naší povinností je si temné i světlé stránky naší historie připomínat. Nejen z úcty k našim předkům, ale hlavně kvůli našim potomkům. Chceme-li pro ně lepší život, neměli bychom na ten předlistopadový, který byl mnohem horší, zapomenout.
