Mimořádná schůze Sněmovny k Babišovi
Quod licet Iovi, non licet bovi neboli „Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“. Zjednodušeně můžeme toto přísloví popsat též slovy „dvojí metr“. V české politice je dvojí metr míra, bez níž bychom pravděpodobně nezměřili vůbec nic. Pro posuzování jakékoli situace máme v každé kapse jeden a vytahujeme ten který podle toho, kdo zrovna mluví. Když o válce mluví politici z vládního tábora, sáhneme po prvním metru a vyjde nám, že je všechno v pořádku. Mluví-li o válce někdo z opozičního tábora, máme tu druhý metr, jímž neomylně naměříme, že jde o strašení nebo dezinformace. Doba mediálních zkratek prostě přeje zjednodušování. Ale je to ve skutečnosti opravdu až takhle jednoduché?
Není. Stejně, jako není žádná jednoduchá odpověď na otázku, kdo je tady vlastně bezpečnostní hrozbou – kterážto záležitost se v úterý a ve středu urputně řešila na půdě Poslanecké sněmovny. Vládní politici, z jejichž popudu se vše projednávalo, vytáhli metr číslo 1 a měli jasno: bezpečnostní hrozbou je Andrej Babiš. Jednak proto, že posílá divné e-maily a za druhé proto, že podle vlády není úplně jasné, kde v otázce konfliktu na Ukrajině Babiš a jeho ANO stojí. Vláda si tedy střihla roli ředitele výzkumného ústavu, který v komedii Vrať se do hrobu! žádá Víťu Jakoubka, aby se už konečně názorově vyhranil.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Slovy ministra zahraničí Jana Lipavského: „Babiš najíždí na protiukrajinskou rétoriku. Jsou to výroky, které kritizují různé formy pomoci. Evropa se brání ruskému imperialismu, a pokud při obraně začnete mluvit o míru, tak de facto mluvíte o vzdávání se. A to je opravdu velmi nebezpečné.“ Takže abychom si ministrův výrok rozebrali: „Babiš najíždí na protiukrajinskou rétoriku“ znamená, že nějaký výrok už neposuzujeme podle toho, jestli je správný nebo nesprávný, pravdivý nebo nepravdivý, zdali má či nemá racionální jádro. Nic z toho nás už nezajímá. Prostě jen vytáhneme metr číslo 2 a hned víme, že výroky se dnes hodnotí podle toho, komu mají prospět nebo komu naopak neprospívají. To, co je jakoby proukrajinské, je vždy správné a pravdivé, co je zdánlivě protiukrajinské, je automaticky špatné – i kdyby to reálný základ mělo.
Šíří šéf CIA protiukrajinskou rétoriku?
Bylo by tedy velmi zajímavé, kdybychom první metr vytáhli třeba na šéfa americké CIA Williama J. Burnse, který v polovině března před Výborem pro zpravodajské služby amerického Senátu řekl, že cílem pomoci Ukrajině je získat zemi čas, aby si vytvořila lepší vyjednávací pozici při jednání s Ruskem.
Tedy, už i šéf CIA připouští, že konflikt na Ukrajině (i přes občasné brutální vzkazy z Ruska, kdy například bývalý prezident Dmitrij Medvěděv hrozí Západu jadernými zbraněmi) neskončí na bojišti, ale u jednacího stolu – ostatně takové hlasy zaznívají z USA poměrně často. Nedělá to tedy z Burnse také někoho, kdo vlastně šíří protiukrajinskou rétoriku, protože připouští, že Ukrajina válku nevyhraje? Protože připouští, že nakonec bude nějaké (mírové) jednání – což je věc, kterou naši vládní politici naopak odmítají?
ČTĚTE TAKÉ: Fiala a Rakušan tepali Babiše: Predátor, nulová úcta. Po šesti hodinách schůzi přerušili
Na tomto příkladu je přesně vidět, jak zjednodušená schémata a dvojí metry nefungují, protože realita mezinárodních vztahů je zkrátka daleko složitější a žádné „jsi pro Ukrajinu, nebo proti ní“, „volíš Losnu, nebo Mažňáka“, se tu uplatnit nedá. Připomeňme ještě, že slova Williama J. Burnse byla reakcí na dokument zpracovaný americkými tajnými službami (Annual Threat Assessment of the U.S. Intelligence Community). V části věnované Rusku se píše, že Putin „téměř jistě nechce žádný přímý vojenský konflikt se Spojenými státy nebo se silami NATO“. To je v přímém rozporu s úterním výrokem Jana Lipavského o tom, že pokud Ukrajina padne, máme Rusko na našich hranicích.
K TÉMATU: Nacher: Vláda má totalitní myšlení. Váš předseda je stbák a chcete mě školit? smál se Lochman.
Jestliže tedy Lipavský říká „pád Ukrajiny rovná se Rusko na našich hranicích“, má snad lepší informace než americké tajné služby? Nebo jen nemluví pravdu? Nebo straší válkou (i když jiným to strašení vytýká)? Není pak Lipavský pro své výroky sám bezpečnostním rizikem? Jak to je? A který z dvojích metrů máme v takovém případě vytáhnout?
Ideologie vs. realismus
Je logické, že Lipavský straší Ruskem na hranicích, protože ochota Čechů pomáhat Ukrajině bude tím silnější, čím větší bude naše přesvědčení, že podporou Ukrajiny chráníme sami sebe. A je jasné i to, že pro stávající vládní sestavu, jež si z Ukrajiny udělala hlavní politickou kartu, je klíčové, aby byla tato karta co nejlépe hratelná. Přesto bychom si ale pravděpodobně naší vlády vážili více, kdyby věcně a pravdivě mluvila o tom, že cílem naší pomoci je vybudovat Ukrajině co nejlepší pozici pro jednání s Ruskem – než strašit Ruskem na našich hranicích.
Čistě prizmatem domácí politiky se takové chování asi pochopit dá. Ovšem z hlediska mezinárodní politiky působí až směšně, když někdo vytváří dojem, že rétorika české opozice nebo rétorika stávající vlády mohou rozhodnout, jak a kdy válka na Ukrajině skončí. Je evidentní, že ve vítězství Zelenského a zkázu Ruska už věří jen „Honza ze zamini“ nebo Markéta ve dvojitém svetru. Ale relevantní velmoci, jako třeba právě USA, vidí situaci daleko méně ideologicky a podstatně více realisticky. Není to politika „přání otcem myšlenky“, ale politika zvažování, kalkulování a pragmatického promýšlení různých scénářů.
Honza a Markéta se svým jediným možným scénářem o ničem rozhodovat nebudou. Jejich vliv (i vliv Česka) na výsledek bude roven nule. Rozhodovat se bude jinde a dost možná i způsobem, který se nám nakonec nebude dvakrát líbit a bude v naprostém rozporu s tím, co naše vláda celou dobu říkala a dělala. Tak to ale chodí, když pro emoce nevidíte realitu, když sice máte své silné ideály a pevná morální přesvědčení, ale bohužel nemáte to nejpodstatnější – plán B. Tím se vlastně dostáváme zpět na začátek k těm diskutovaným bezpečnostním hrozbám. Největší riziko pro naši bezpečnost totiž představují politici, kteří zaměňují přání za fakta a nejsou připraveni si přiznat, že věci mohou dopadnout úplně jinak, než si oni vysnili.
