Někdejší předvolební slogan Andreje Babiše o schopném národu, který řídí nemehla, získal nyní hořkosladkou pachuť. Zdroj: ČTK
Procházíme největší krizí v naší novodobé historii. Ke kormidlu lodi s názvem Česká republika se nachomýtl ansámbl klaunů, jejichž cílem není nalézt efektivní řešení, nýbrž nám jen dnes a denně připomínat, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
Nechtěli jsme plošná opatření, máme je. Chtěli jsme chytrou karanténu, nemáme ji. Chtěli jsme data, nemáme je. Chtěli jsme řízení odborníky, máme chaos vedený neschopným politikem. Výsledek: Za 500 miliard jsme si koupili čas, který jsme promarnili, a teď prošustrujeme ještě zbytek toho půl bilionu. Opravdu nejde o výsledek boje s pandemií koronaviru v nějaké banánové republice, nýbrž brutálně přesné shrnutí dosavadního počínání české vládní garnitury, která nás měla provést neklidnými vodami největší krize, které Česko ve své novodobé historii čelí. A kdo je autorem tohoto vysvědčení? Nikdo menší než bývalý viceguvernér České národní banky, nyní člen iniciativy KoroNERV-20 Mojmír Hampl.
Jeho slova jsou ostrá jako břitva, ovšem naprosto přesně pojmenovávají fakt, že jsme vyhodili oknem v tuto chvíli zhruba 200 miliard v podobě deficitu státního rozpočtu a 160 miliard v důsledku oslabení hospodářského výkonu ve druhém letošním čtvrtletí. Další desítky až stovky miliard můžeme připočíst za zbývající kvartály tohoto roku, o nerealizovaném objemu produkce (a ušlých mzdách a ziscích) ani nemluvě.
Všetci sa sebetrasujú
Za uvedenými čísly se ale neskrývají pouhé peníze. Jsou to desetitisíce lidí, kteří jen letos ztratili nebo ještě ztratí práci – a část z nich se dostane do existenčních problémů. Jsou to také prostředky, jež nám budou chybět ve zdravotnictví. Za ně bychom jinak mohli pořídit zdravotní péči pro desetitisíce pacientů – a ano, mohli bychom zachránit i nenulový počet lidských životů. Podíváme-li se v čase dále, právě v těchto měsících projídáme důchody naše i našich dětí, protože řešení penzijní reformy se zase odkládá. Z pohledu vlády zaplať pánbůh za koronavirus – kabinet má uvěřitelnou záminku, proč do kyselého jablka změny důchodového systému nebude muset (opět) kousnout.
Asi nejsmutnější na tom je, že se z úst členů vlády sotva dočkáme nějaké sebereflexe. Slyšíme vlastně zase jen to, že jim to usilovné pinožení někdo kazí. Předevčírem to byl Kalousek, včera Fiala s Bartošem (šéf Pirátů přece žaluje v Bruselu), dnes Světová zdravotnická organizace. Premiér si stěžuje, že se stal obětí úspěšného vyřešení první koronavirové vlny. Česky bychom řekli, že vláda pouze usnula na vavřínech, a tak měla pocit, že virus se už znova k útoku nenadechne, třebaže odborníci si mohli ústa roztřepit, když před podceněním situace varovali jako kolovrátci.
Proto jsme dnes tam, kde jsme. Zmatek střídá chaos, vláda odvolává, co odvolala, a slibuje něco, co nejlépe ještě ten den několikrát změní. Počty nově potvrzených případů, hospitalizovaných i lidí na ventilátorech nám mezitím utěšeně narůstají a politici se nerozpakují nám říci, abychom se trasovali sami. Sem tam k tomu přidají špetku bagatelizace a ujištění, že se od nás ostatní státy učí. Schopný národ však neztrácí dobrou náladu a z těch nemehel, která ho řídí, si zcela otevřeně tropí šoufky. Iluze 80. let minulého století je dokonalá. Včetně té husákovštiny, která se ve veřejném prostoru ozývá daleko častěji než tenkrát. A pak že se dějiny netočí v kruhu. Sorry jako.
