Horká kauza posledních dní by se dala shrnout celkem stručně: prezident se škraloupem z minulosti navrhl na ústavního soudce muže se škraloupem z minulosti. Takové hodnocení sice není k oběma aktérům zrovna laskavé, to je pravda. Ale bohužel pro ně, je věcně zcela správné. A bohužel pro nás – díky této kauze jsme se o našich politických představitelích něco moc zajímavého dozvěděli.
Vezměme ty poznatky po pořádku. Jednak jsme si (znovu) ověřili, že se u nás jen málokterý politický akt obejde bez lapálií, zádrhelů nebo kostlivců, kteří jako na potvoru vypadnou ze skříně zrovna v době, kdy se to nejméně hodí. Od minulého týdne také víme, že senátoři, tedy ti, kteří by měli rozhodovat na základě ověřených informací, ty informace buď nemají, nebo je mají, ale rozhodují, jako kdyby je neměli. A když to rozhodnutí nakonec skončí průšvihem, začnou se vymlouvat, že informace neměli. Kdo jiný už by měl vědět než ti, kteří rozhodují – to je jedna z mála věcí, které jsme se v této kauze naopak nedozvěděli.
ČTĚTE TAKÉ: Spravedlivá odplata za nenávist k socialismu, velebil tisk rozhodnutí soudce Fremra
Takže senátoři jsou z obliga, protože Roberta Fremra sice minulý týden těsnou většinou 36 hlasů zvolili, ale o pár dní později si za to nasypali popel na hlavu a nechali se slyšet, že teď už by to neudělali. Nově také víme, že ani v onom slavném poradním panelu prezidenta Pavla nepanuje zrovna názorová shoda. Podle Elišky Wagnerové a Ivany Janů se o Fremrových problematických rozsudcích vědělo, podle Anny Šabatové nikoli. Takže poradní panel ani s jistotou neví, jestli věděl, případně kdo věděl a co přesně věděl.
A my zase nevíme, jestli prezident – který Fremra nominoval a nechal Senátem schválit – ho nakonec ústavním soudcem skutečně jmenuje. A dost možná to v tuto chvíli neví ani sám prezident. Ten zatím jmenování Fremra pozdržel a čeká na.... Na co, to nevíme. Zato pan nominant Robert Fremr už dozajista ví, že jediný způsob, jak z téhle šlamastyky ven, je vzdát to sám a hodit ručník do ringu. Protože jestli to neudělá, tak jen sám Bůh ví, jak tohle může nakonec dopadnout.
Zhruba takhle nějak tedy vypadá výčet toho, co zatím víme a nevíme, a přehled těch, kteří vědět měli a nevěděli, případně věděli, ale dělali, že nevědí (a teď navíc ani nevědí, jak z toho ven).
Na závěr jsou tu ovšem ještě dva poznatky, které jsme získali a které opravdu nejsou nijak veselé (ne, že ty by ostatní byly).
Dělali jsme kariéru. No a co?
Víme, že na tak klíčovou funkci, jakou je ústavní soudce, může být 34 let od „sametu“ nominován člověk, který v 80. letech soudil emigranty nebo částečně vykonstruovaný proces „Olšanských hřbitovů“. A víme i to, že prezident je takové jednání schopen hájit slovy: „V době, o které se bavíme, tady byl nějaký právní řád, podle tohoto právního řádu opuštění republiky bylo trestným činem a ten byl posuzován naprosto shodně všemi soudci, kteří tady soudili trestní právo. Myslím, že bychom to měli vidět v tomto kontextu.“
Kubáček: Důvěra ve spravedlnost je v Česku otřesena. Nemůžeme mít Ústavní soud s kaňkou
Rozhodnutí prezidenta prozatím nejmenovat Roberta Fremra ústavním soudcem není emoční. Věřím, že Petr Pavel situaci věnuje dostatek času. V pořadu K věci na CNN Prima NEWS to řekl politolog Jan Kubáček. Ústavní soud podle něj nemůže mít reputační kaňku, která by se mohla objevit v případě, že se potvrdí některá podezření.
Je jasné, že člověk, který má sám komunistický škraloup, bude celkem shovívavý ke komunistickému škraloupu někoho druhého a bude ho vidět v tom správném „kontextu“. Toto není překvapivé. Překvapivá je ta lehkost, s níž je Pavel ochoten to přiznat. Víme tedy, že máme prezidenta, který se sice za svůj škraloup veřejně kál, ale ve skutečnosti nejspíš vůbec neví, kde je problém. Obhajoba Roberta Fremra tak přinesla skandální odhalení prezidentova nitra, skandální odhalení toho, jak to (nejen) se svou komunistickou minulostí doopravdy má. Jako kdyby Pavel říkal: „Vy s tím pořád naděláte! Tehdy byla jiná doba, jiný kontext, jiný právní řád a navíc to dělali všichni!“
Chtěl jsem dělat kariéru v armádě, a tak jsem si prostě zadal s komunistickým režimem. No a co! Fremr chtěl dělat kariéru v soudnictví, a tak holt soudil emigranty a odpůrce režimu. No a co! Kdyby se někdy ten režim, pardon kontext, zase změnil? No a co! Důležité je přijít s historkou o tom, že nyní už je všechno „odpracováno“ a pak můžete stejně dobře kandidovat na ústavního soudce nebo na hlavu státu. Škraloup, neškraloup. Dobové kontexty nebo právní řády přicházejí a odcházejí, ale ti, kteří se jim umějí pružně přizpůsobit, zůstávají. A mohou se dostat vysoko! Ano, i tohle teď víme. Přesněji řečeno, někteří to vědí už dávno a jiní budou raději dál dělat, že to nevědí...
Kauza kolem jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem byla jedním z témat úterního pořadu 360°. Podívejte se na video:
