Ačkoliv Robert Fremr v červencovém otevřeném dopise senátorům tvrdil, že soudní proces Olšanské hřbitovy z počátku léta 1988 probíhal „standardně a neúčastnila se ho žádná organizovaná veřejnost, ani neprobíhalo filmování procesu“, dobové sdělovací prostředky dosvědčují opak. Mediální kampaň dokonce připomínala padesátá léta, podílela se na ní televize, rozhlas i všechny tehdejší deníky, včetně liberálnějšího Svobodného slova, Mladé fronty nebo Večerníku Praha.
Vandalové před soudem. Fackovali zdravý rozum. Soud s hanobiči hrobů a lidství. Poučné varování. Odsouzení chuligáni. Spravedlivá odplata. Obžalována je nenávist. Chtěli škodit všem.
ČTĚTE TAKÉ: Lžete. Vězně, kteří mě mučili, jste použil jako svědky, píše muž odsouzený Fremrem
To jsou jen některé z titulků v denním tisku, který s nebývale velkým zájmem sledoval soudní proces u Městského soudu v Praze v době od 13. června do 7. července roku 1988. Procesu tehdy předsedal soudce Robert Fremr, který měl k ruce trestní senát v tomto složení: Irena Hrušková, Ludvík Landiš, Petr Kaňka a Richard Žákovský.
Záškodníci světové socialistické soustavy
„Byla tu nenávist ke všemu, co mělo vztah k socialistickému zřízení, k socialistickému státu a k jeho institucím. Kult násilí, ničení, nenávisti k lidem myšlení i jednání tří mladíků zcela opanoval,“ uvedl ústřední deník KSČ Rudé právo 11. července 1988 v rozsáhlé reportáži s názvem Chtěli škodit všem. Autorem textu byl Karel Walter.
Nejostřejší kampaň kupodivu vedl Večerník Praha, který měl roli socialistického bulváru. „Městský soud konstatoval, že se pachatelé dopustili trestných činů záškodnictví, poškozování a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, podpora a propagace fašismu a hanobení státu světové socialistické soustavy,“ líčil soudní proces novinář večerníku pod křiklavým titulkem, který opět připomínal Gottwaldovu éru: „Spravedlivá odplata“.
Navzdory Gorbačovovi
Paradoxní bylo, že v létě roku 1988 už sovětský vůdce Michail Gorbačov světovou socialistickou soustavu pomalu rozpouštěl. Právě v roce 1988 Gorbačov oznámil, že Sovětský svaz opouští Brežněvovu doktrínu a umožňuje zemím východní Evropy rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách. Československo tehdy Moskvu ignorovalo, dokonce se ohlíželo zpět do časů nejtvrdšího komunismu, ještě v roce 1989 třeba Husákův režim vydal stokorunu s portrétem diktátora Klementa Gottwalda.
Když se před čtrnácti dny objevily další vážné pochybnosti, že Robert Fremr soudil kauzu Olšanské hřbitovy v režii StB a v duchu taktovky tajné policie jednání zorganizoval jako mediálně sledovaný monstrproces, kandidát na ústavního soudce to odmítl.
Proces Olšanské hřbitovy v dobovém tisku. Rudé právo,11. 7. 1988. Zdroj: Ivan Motýl
Proces Olšanské hřbitovy v dobovém tisku. Rudé právo,11. 7. 1988. Zdroj: Ivan Motýl
Fremr: Žádné filmování neprobíhalo
V otevřeném dopise, který Fremr poslal Senátu letos 16. července, se hájil následovně: „Chci také dodat, že samotné soudní jednání probíhalo zcela standardně, bylo veřejné, ale neúčastnila se ho žádná organizovaná veřejnost, neprobíhalo žádné filmování procesu, jak se nepravdivě uvádí na Wikipedii.“
Jeden z tehdy odsouzených Alexandr Eret (dnes žije v Rakousku s identitou Alexander Oswald Eret) ale 4. srpna Fremrovi odpověděl rovněž otevřeným dopisem, ve kterém tvrzení dnes již zvoleného ústavního soudce rozporuje.
Eret: O natáčení nám přišel říct do cely
Eret má na soudní líčení úplně jiné vzpomínky než tehdejší předseda trestního senátu Robert Fremr: „Jedná se o evidentní lež, která je nejen lehce dokazatelná dobovým tiskem, ale dnes již i snadno a jednoznačně podložená dobovým filmovým materiálem, který se najde jak na internetu, tak byl i před dvěma dny odvysílán v České televizi. Sám jste 13. června 1988 před devátou hodinou ranní přišel za spoutanými obžalovanými před přízemní kobky Městského soudu v Praze a oznámil jim, že budou filmováni. Už jste na to zapomněl?“
Podle Ereta byl proces nejen filmován, ale zúčastnila se ho i organizovaná veřejnost „Včetně celých školních tříd, které tam krátce před prázdninami pro výstrahu vodili. Při zahájení procesu byl sál číslo 51 v 1. poschodí Městského soudu v Praze naplněn publikem a novináři, kameramany a filmařskou technikou.“
Štvavé dopisy i televizní dokument
Eret v listu líčí, jak 13. června 1988 po zahájení procesu soudce Fremr přímo před běžícími kamerami předčítal štvavé dopisy pracujících a socialistických organizací s požadavkem co nejpřísnějšího trestu. „Na to všechno jste zapomněl? Já nikoliv. Na to se zapomenout nedá,“ píše Fremrem odsouzený Eret.
Novináři z deníku Echo24.cz již potvrdili, že o případu Olšanské hřbitovy vznikl na sklonku komunismu dokument s názvem Stalo se 31. května. V plné verzi veřejně dostupný.
Ukázky propagandistických pořadů Československé televize ke kauze Olšanské hřbitovy lze najít na YouTube:
Nejvyšší soud potvrdil, že Eret na Olšanech nebyl
Vraťme se do roku 1988. Soud sice řešil reálné vandalství výtržníků Antonína Mundoka (8 let vězení) a Petra Havelky (5 let), kteří skutečně vyvrátili asi 30 pomníčků sovětských a bulharských vojáků na Olšanských hřbitovech, nicméně StB k nim samovolně přiřadila vůdce skupiny Alexandra Ereta (odsouzen na 6 a půl roku).
Eret vandaly znal, ovšem u ničení na Olšanech nebyl přítomen, což potvrdil i Nejvyšší soud v únoru 1989, tedy ještě za komunismu. V drobné tiskové zprávě Rudého práva z 2. února 1989 se výslovně uvádí, že Eret se poškozování náhrobků na Olšanských hřbitovech nezúčastnil. Přesto mu Nejvyšší soud navýšil trest o půl roku, tedy na 7 let. Soud si pomohl například údajnou propagací fašismu. Eret je německé národnosti, domovní prohlídka měla například prokázat, že doma schovával německou vojenskou přilbu. Přilba už ale podle tehdejších znalců jednoznačně neprokazovala, že má německý původ.
Po sametové revoluci
Po sametové revoluci se kauzou Olšanské hřbitovy zaobíralo více žurnalistů. Nejzajímavější je reportáž známého žurnalisty Karla Hvížďaly v Mladé frontě z 11. července 1990, která přinesla bezpočet důkazů, že Eret se ničení pomníčků ani jiného „poškozování majetku v socialistickém vlastnictví“ nezúčastnil. StB pouze využila, že Eret vandaly znal, načež po vzoru monstrprocesů z padesátých let vytvořila „záškodnickou skupinu“, která „podporovala fašismus“ a dopouštěla se „hanobení státu světové socialistické soustavy“.
Hvížďala s pomocí rozhovorů s rodinnými příslušníky odsouzeného Ereta rovněž prokázal, že StB si za použití psychického a fyzického násilí vymohla na Eretovi i doznání, že spáchal některé sexuální a mravnostní trestné činy. Částečně si taková doznání vynutila s pomocí konfidentů ve vazební věznici. Odsouzený Eret nyní Fremrovi vyčítá, že tyto spoluvězně předvolal k hlavnímu líčení jako svědky.
Není tortura jako tortura
V dopise ze 4. srpna píše odsouzený Eret svému někdejšímu soudci Fremrovi: „Po Vašem zvolení na post ústavního soudce jste prohlásil, že tříhodinová debata okolo Vaší osoby v Senátu Parlamentu České republiky byla pro Vás torturou. Nemáte ponětí o tom, co tortura je. Já na rozdíl od Vás ano: tři měsíce intenzivní fyzické a psychické tortury na cele ruzyňské věznice. Tři spoluvězně, ze kterých mne dva na cele ruzyňské věznice fyzicky mučili a ten třetí tomu sice nečinně přihlížel, mne ale psychicky motivoval k tzv. doznání, jste potom nechal u hlavního líčení dokonce i vypovídat jako svědky mých údajných doznání na cele. I na tyto tři Vaše svědky jste již zapomněl?“
Záhy po sametové revoluci v roce 1990 byl Eret z vězení propuštěn, i když nikoli v rámci amnestie po zvolení Václava Havla prezidentem republiky. O Eretův případ se tehdy vážně zajímal například Petr Uhl z Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných.
Nyní Alexander Oswald Eret žije v Rakousku. V těchto dnech je na dovolené a redakci CNN Prima NEWS vzkázal přes prostředníka, že nyní se ke kauze nebude vyjadřovat.
