Komentář myslivce Petra Slaby: Smutná srnčí máma

Tento článek z ruky myslivce Petra Slaby se stal před sedmi lety jedním z podnětů ke kampani na záchranu srnčat před sečením a veškerými dalšími aktivitami s tím spojenými.

Došel jsem pomalu k posedu, pod kterým se v menším údolí rozprostírala posekaná louka, ne velká, čítající asi tak dva a půl hektaru. Vysoká tráva ležela teď v dlouhých řadách jako na nějaké přehlídce. Cestou jsem potkal velký a rychlý traktor s masivní závěsnou sekačkou, což bylo znamení, že louku posekal těsně před mým příjezdem. Jako vždy nám myslivcům nedal majitel polností vědět, že se bude sekat...

Chvíli jsem seděl, když z trnek vedle louky vyšla na posekanou louku mladá srnka. Byl červen – čas mláďat – a já tušil, co se bude dít, ale netušil jsem že zažiju tak emotivní smutný zážitek… Srna začala sem a tam chodit mezi řádky a volala jemným pískáním srnče, které se jí ale neozývalo. Trvalo to asi čtvrt hodiny, než ho našla. Malé tělíčko leželo v jednom z pruhů trávy, kde ho zastihla dlouhá a nemilosrdná kosa sekačky, nemělo vůbec šanci na přežití. Srna k němu došla, chvíli ho očuchávala a pokoušela se ho větrníkem postavit na běhy. Přitom opět pískala, ale tentokráte jinak. Úplně změnila hlas, v jejím pískání byl jasně poznat smutek a obrovská bolest, protože zjistila, že její nejmilejší už nežije, že ho ta velká burácivá věc, co po louce jezdila a kosila trávu, ve které si srnče schovala, strašlivě zahubila. Její hvězdičku, její malou holčičku, její první v životě...

Slézal jsem z posedu a měl jsem oči plné slz a hlavu plnou myšlenek. O tom, jak si my nárokujeme majestát nad lesy, poli, loukami a zapomínáme na to, že nám vlastně nepatří, že jsou tu tvorové, kteří na ně mají mnohem větší právo než my, protože je to jejich domov, ve kterém tisíce let žijí…

V současné době, kdy nám EU víceméně účelově zlikvidovala na spoustě hektarů pěstování obilovin, vznikly z těchto pozemků louky a pastviny. Na těchto loukách většina srn klade svá mláďata a má je tam schovaná před predátory, bohužel je to současně v době senosečí. Malé srnče neuskočí a neuteče ve vysoké trávě před sekačkou. Je pudově přikrčené a čeká, až nebezpečí zmizí. Jak to dopadne, je zřejmé. Též dnešní sekací stroje a traktory jsou mnohem rychlejší a se širším záběrem sekání než stroje, které brázdily naše pole a louky před dvaceti lety. Má to následek ten, že v každém mysliveckém sdružení, které má luční pozemky ve svých honitbách, přijde o život nezanedbatelné procento srnčat. Sám jsem byl svědkem kosení většího vojtěškového pole, na kterém bylo posekáno sedmnáct srnčat.

Zemědělci si často nárokují po myslivcích značné částky za škody zvěří, které jim způsobí na polích. Co kdybychom jako myslivci chtěli náhrady škody také my, třeba za ta srnčata, co třeba takových 20 000 za jedno posekané?