„Generace tehdejších sovětských vojáků nenese odpovědnost za to, čím je dnešní Rusko,“ prohlásil v Den vítězství na pražském Vítkově prezident Petr Pavel. Nemůže. To ovšem neznamená, že rudoarmějci při osvobozování Československa občas nepáchali zločiny podobné těm, které mají na svědomí dnešní ruské jednotky na Ukrajině.
Ať si říká kdo chce co chce, při mé letité práci s pamětníky druhé světové války jsem dospěl k jednomu poznání. Není snad v Čechách, na Moravě a ve Slezsku město, městys či vesnice, kde by neměli nepříjemnou zkušenost s násilnostmi sovětských vojáků z jara či léta 1945. Nicméně psát o rabování, znásilňování a vraždění civilistů sovětskými osvoboditeli, to je v českých poměrech pořád problém.
Projev Petra Pavla během pietního aktu na Vítkově:
Hrdinství nezpochybňuji
Když jsem v roce 2015 nashromáždil pro časopis Týden sérii svědectví o ženách znásilněných rudoarmějci, dostal jsem od historika Jana Němečka z Historického ústavu Akademie věd poučení, že prý přináším „pokřivený obraz událostí spojených s druhou světovou válkou“. Hrdinství sovětských vojáků ani množství obětí v boji proti nacistické tyranii jsem přitom nezpochybňoval. Pouze mě zaráželo, proč se historici nezabývají i temnými stránkami osvobozování.
O pamětníky událostí spojených se sexuálním násilím rudoarmějců se zajímám po léta díky rodině spolužáka z vysoké škola Milana Krupy. Právě u Krupů jsem totiž vyslechl tragický příběh, když asi deset ruských vojáků znásilnilo Milanovu babičku, načež matka tří malých dětí hromadnému sexuálnímu násilí podlehla. Dalo by se to nazvat i zločinem proti lidskosti.
Když loni Rusové vtrhli na Ukrajinu, o podobných i ještě horších zločinech ze strany ruské armády vůči ukrajinským civilistům se brzy dozvěděl celý svět. Ani tváří v tvář tomuto barbarství se však historikové nedokážou ohlédnout a sepsat konečně i pořádnou vědeckou monografii, která by násilnické projevy osvoboditelů z roku 1945 obsáhla a poučeně popsala.
Zeptejte se na násilí sousedů
Byť na poslední chvíli, svědectví o sexuálních zločinech z jara a léta 1945 pořád přibývá. Stačí se zeptat nejstarších sousedů ve vaší obci, určitě se něco dozvíte. Podobně to udělala třeba studentka historie Lenka Ondrášková ve své bakalářské práci na Masarykově univerzitě v Brně, když pátrala po excesech v rodné vesnici Střelice u Brna. A zjistila i následující:
„Dva ruští vojáci jednou přišli do sklípku, měli ve velkém šátku slepici. Chodili po sklípku, vybrali si paní Liškovou, že jim musí kuru škrabat. Jeden zůstal sedět ve dveřích, aby nikdo nemohl ven, potom se vystřídali. Když se vrátila, plakala, všem bylo jasné, co se stalo, že byla znásilněná. Pan Liška si šel stěžovat k Válkům do hospody, kde bylo nějaké velitelství. Když vyšel ze sklípku, vojáci ho zpozorovali, zakřičeli na něho a střelili mu nad hlavu. Vrátil se zpět, ale později stejně na velitelství šel. Byl tam opilý důstojník, řekl, ať ji dovede, že se to řádně prošetří, ale chlapi ve sklípku mu radili, aby ji tam raději neposílal. Na to doplatili bratři Jan a Václav Vandlichovi, kteří bránili svoji sestru před znásilněním ruskými vojáky – oba byli zastřeleni.“
Ve Střelicích se dopátrala i dalších hrůz. Ženu, která se v obci náhodně objevila během osvobozování, ruský voják zavřel do dřevěného záchodu, vzal samopal a záchod rozstřílel. Mrtvola pak skončila v jámě s uhynulými zvířaty. Později oběť vypátrala její sestra, chtěla ženu nechat vykopat a zařídit důstojný pohřeb. Bylo jí to odepřeno.
Rudoarmějci v Ostravě na sklonku dubna 1945. Zdroj: Ivan Motýl
Rudoarmějci v Ostravě na sklonku dubna 1945. Zdroj: Ivan Motýl
Příběhy z Paměti národa
Podobně přibývá svědectví v databázi Paměť národa. „Mladičkej voják, ještě mu snad nebylo ani osmnáct roků, povalil maminku na zem a dal jí ke krku pistoli. Do smrti prý cítila ten studený kov pod krkem. Přiložil jí pistoli ke krku a znásilnil ji,“ vyprávěla pro Paměť národa Marie Jahodková z Náchodu. Žena, která se stala nechtěným plodem tohoto násilného aktu.
„První voják, co přišel do domu, tak sebral bratrovi hodinky. Dobře, hodinky vem čert,“ svěřila se Paměti národa Daruše Burdová z Brna. „Naráz jsme slyšeli velký křik. Všude v okolí se znásilňovalo. Naši muži proto vyklidili v jednom domě v pátém patře byt a drželi tam hlídky. Spalo nás tam asi kolem třiceti děvčat a maminky tam s námi.“
Co není v kronikách
V Nekoři v podhůří Orlických hor nedávno doplnili kroniku těmito řádky: „Josef Maleček vzpomíná, jak dle vyprávění jeho maminky přišel jeden z vojáků do jejich stavení, zbraní si vynutil vydání prstenů a hodinek, a jen za pomocí starosty obce, který ihned vše ohlásil veliteli jednotky, byly tyto věci vráceny. A 1. června 1945 byl konec války v obci završen tragickou událostí, když opilý ruský důstojník zastřelil v kuchyni hospodáře Václava Netušila. O těchto neradostných a tragických událostech se bohužel dlouhou dobu po válce nesmělo zmiňovat ani psát, bohužel i toto patří k historii konce války v naší obci.“
Někde o násilí vypráví i původní kronikářský zápis, takový se uchoval třeba v kronice obce Lžín u jihočeské Soběslavi: „14. květen 1945: Večer po 6. hodině přijeli do Lžína směrem od Záhoří k Zajícovům tři ruští vojíni s povozem a párem koní. Měli zelené čepice a vydávali se za GPU. (…) Vypili 1 l čistého lihu, zajedli šunkou a opilí vrátili se ke škole. Poseděli, pohráli si se zlatými hodinkami, jichž každý měl několikeré, řetízky a prsteny. Zanedlouho odešli do zámku – ač ruský legionář Jan Michal je dlouho přemlouval, aby šli spát k Zajícovům. Šli ke Götherovům, kde přinutili tři děvčata ve stáří 15 – 18 let se vysvléci a lehli si s nimi do postele. Znásilňovali je celou noc, pokud ožralí nespali. K tomu hnusnému činu jim přisluhoval XXXX (poznámka: jméno je v kronice začerněno). U Götherů zůstali asi do 7. hodiny ranní.“
Dlužno ale říci, že občas k excesům docházelo i v západních Čechách, které osvobozovala americká armáda. Násilnostmi na Plzeňsku se zabývá například diplomová práce Martina Langa, který však odhalil jediný případ znásilnění, když žena ze Švihova využila nabídku amerického vojáka, který jí vezl do Plzně.
Zato na území osvobozovaném sovětskými vojsky ke znásilnění části místních žen docházelo snad v každé vsi. Nikde nezapomenu na vyprávění Ladislava Sedláčka z malinké hanácké dědiny Veselíčko na Hané, kde Rusové v místní hospodě znásilnili všechny ženy, které se jim podařilo najít v domech.
Mravní škody
V Horním Němčí na úpatí moravských Bílých Karpat zase k událostem z konce války nedávno přidali následující dovětek: „Na tomto místě je třeba vzpomenout i negativní působení vojsk slavné Rudé armády při osvobozování. Z jiných zdrojů než z obecní kroniky je patrno, že procházející vojáci v obci rabovali a sháněli alkohol a ženy. K seznamu válečných škod je proto u některých třeba připočítat i tyto škody mravní.“
Mravní škodu ovšem utrpěl národ i tím, že o násilí ruských osvoboditelů dlouho nesměl veřejně mluvit, natož o něm něco napsat. A když přišla v roce 1989 sametové revoluce, zdálo se netaktní zrovna takové téma otvírat. Rudoarmějci z roku 1945 skutečně nenesou zodpovědnost za násilí, které páchají dnešní Rusové na Ukrajině, ale historikové by měli konečně důkladně popsat, čeho se dopustili v tehdejším Československu. Je to sice dávná minulost, ale když vám rudoarmějci znásilní a umučí babičku jako mému dnes čtyřiapadesátiletému spolužákovi, tak je to pořád dost bolestná historie.
