Veřejný prostor začala okupovat řada omylů, polopravd a mýtů o českém důchodovém systému. Ten vůbec největší mýtus se nám snaží vnutit představu, že s tuzemskými penzemi není zapotřebí nic dělat, protože se tady apokalypsou straší už mnoho let a stále se nic dramatického neděje. Jenže vypravěči takových příběhů zapomínají dodat, že ono „strašení“ se vždy týkalo období kolem roku 2050, které se setsakramentsky přiblížilo. Přesto se stále tváříme, že nás žádná katastrofa nečeká. Tímto přístupem jen lžeme do kapsy sobě i generacím dnešních třicátníků.
Mýtus první: Na státní penzi si dlouhodobě spoříme
S tvrzením, že si na penzi přece během pracovní kariéry spoříme a z naspořených peněz nám stát poté vyplácí důchod, se čas od času setkávám. Jde o kardinální omyl. Pravda sice je, že ze svých výdělků část odvádíme na důchody do státního rozpočtu, ale z těchto peněz se vyplácí penze lidem, kteří jsou dnes v důchodu. Jde o systém „nalej – vylej“, žádné peníze se nikde neukládají, neakumulují, nezhodnocují. Jedni platí, druzí obratem ruky dostávají. Důchody jsou v Česku financovány průběžně, proto se tento systém označuje jako průběžný.
Mýtus druhý: S penzijním systémem není třeba nic dělat
Průběžný systém je stabilní jen za předpokladu příznivé demografické struktury. Tedy v situaci, kdy důchodců je relativně málo, zatímco ekonomicky aktivních relativně hodně. Česká populace ovšem stárne a tento trend se bude prohlubovat.
ČTĚTE PŘEHLEDNĚ: Změny, které přináší důchodová reforma schválená vládou. Na co se připravit?
Dnes je poměr ekonomicky aktivních (ve věku 21 až 64 let) a důchodců (starších 65 let) zhruba 3:1. Podle ani ne tři roky staré studie Národní rozpočtové rady se tento poměr do roku 2060 dostane téměř na 1,5:1 (samozřejmě pokud nenastane zcela překvapivá změna například v podobě masivního přílivu ekonomicky aktivních imigrantů). Z toho vyplývá, že při stávajícím odvodovém zatížení pracujících, stávajícím poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě a dalších stávajících podmínkách pro přiznání, výpočet a valorizace penzí nebude možné vybrat na důchody dost peněz. To pak nevyhnutelně povede k prohlubování každoročních schodků veřejných financí a jejich celkové destabilizaci až rozvratu.
Mýtus třetí: Vždyť je to jen strašení
V éteru se poslední dobou objevují názory, že výše popsanou apokalypsou se zde straší už dvacet let a dosud se nic vážného nestalo. Proč by se tedy měly naplnit projekce, o kterých se nejméně dvě dekády hovoří? Protože stabilita průběžného důchodového systému je závislá na demografii. Jak už bylo řečeno, česká populace stárne a už za 15 až 20 let začnou do penze odcházet silné generace narozené v 70. letech minulého století – takzvané Husákovy děti. Jenže jejich počty nebudou na pracovním trhu nahrazovány podobně silnými populačními ročníky, a tak hrozí scénář popsaný v předchozím odstavci. Zdůrazňuji: To je jistota, jako že zítra vyjde slunce. Tvrdí-li někdo něco jiného, neví, o čem mluví, nebo lže. Jiná možnost není.
Mýtus čtvrtý: Předpovědi 20 let staré se nenaplnily
Ale naplnily. Stačí se podívat do závěrečné zprávy jedné z prvních důchodových komisí (Bezděkova komise) z roku 2005. Ta mimo jiné konstatuje, že v roce 2020 bude důchodový účet v mírném přebytku (asi 0,2 procenta HDP), zatímco v roce 2030 už bude 0,7 procenta HDP ve schodku, který se každou další dekádu zhorší.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Realita je ovšem daleko horší. Důchodový účet vykázal přebytek naposledy v roce 2019. V roce 2020 vznikl 40miliardový schodek, loni už stát musel do penzijního systému „dosypat“ téměř 73 miliard korun. Problém je, že tak činil na dluh nebo na úkor jiných výdajů. Bezděkova komise odhadla, že na přelomu 50. a 60. let tohoto století schodek penzijního systému dosáhne zhruba 4 procenta HDP, což je vyjádřeno v dnešních cenách kolem 300 miliard korun. Přesně o takovou sumu bychom museli rok co rok seškrtávat výdaje na jiné státem hrazené služby nebo veřejné investice. O to méně bychom mohli vydávat na školství, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu nebo obranu.
Podle loňské Zprávy o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, kterou každoročně vypracovává Národní rozpočtová rada, však schodky penzijního systému budou v 50. a 60. letech ještě o něco hlubší. Mimo jiné proto, že náhradový poměr (podíl průměrného důchodu na průměrné mzdě) byl v posledních letech vyšší, než s jakým v roce 2005 pracovala Bezděkova komise. Dvacet let staré předpovědi jsou tedy po jejich současné aktualizaci ještě o něco pesimističtější.
VIDEO: Reforma penzí není plně srozumitelná, zbyl prostor pro přestřelky, míní Jelínek. Viní i ANO
Mýtus pátý: Na důchody vydáváme v poměru k HDP méně než vyspělé země EU
Ve veřejné debatě se objevuje také argument, že Česko na důchody v poměru k HDP vydává menší objem peněz než některé hospodářsky rozvinutější státy Evropské unie. Jenže už se (bůhvíproč) nedodává, že jsou srovnávána jablka s hruškami. U nás důchody totiž nejsou zdaňovány, což z Česka činí v rámci Evropské unie spíše výjimku. V řadě zemí EU je z penzí dokonce strháváno povinné pojistné, kdežto u nás nikoli. Statistiku rovněž zkresluje rozdílná demografická struktura, náhradový poměr nebo efektivní (tedy skutečný, nikoli formálně zákonem stanovený) věk odchodu do penze. I sama Bezděkova komise už v roce 2005 konstatovala, že „zohledníme-li odlišné podmínky, jsou tyto různé hladiny výdajů na důchody již dnes v zásadě srovnatelné“. A dle studie Národní rozpočtové rady z konce roku 2019 se v tomto ohledu prakticky nic nezměnilo.
Mýtus šestý: Dnešní třicátníci budou pracovat do sedmdesáti
Jeden z připravovaných reformních kroků je navázání věku odchodu do penze s nadějí dožití různých populačních ročníků. Vzhledem k tomu, že naděje dožití má tendenci se zvyšovat, automaticky z toho někteří lidé vyvozují, že například současní třicátníci budou pracovat do 70 let. Jenže to není vůbec jisté. Věk odchodu do penze se klidně může ustálit, právě podle toho, jak se bude vyvíjet naděje dožití. Do důchodu v 65 letech či později budou chodit lidé narození po roce 1965 a další úpravy důchodového věku nad 65 let budou probíhat pomaleji, než je aktuální posouvání věku odchodu do penze. Doba strávená v penzi navíc pro budoucí generace zůstane stejná, tedy přibližně 21,5 roku.
Mýtus sedmý: Stačí, když se zvýší porodnost
To nejlepší na konec. Jestliže naše populace stárne a chybí nám početné generace mladých lidí, tak není nic snazšího, než si je „vyrobit“. Tato pohádka z cyklu „Jak vyřešit stabilitu důchodového systému v Česku“ je má nejoblíbenější. Demografie a matematika jsou ale i zde zcela nepřemožitelné čarodějky.
I kdybychom totiž dnes dokázali zvýšit úhrnnou plodnost (počet dětí připadající v průměru na jednu ženu) z dnešních (v evropském kontextu) vysoce nadprůměrných 1,83 na 2,46 dítěte na jednu ženu (což odpovídá 70. letům minulého století, tedy nejvyšší úhrnné plodnosti od 50. let), trend klesajícího poměru ekonomicky aktivních osob na jednu osobu starší 65 let by se začal obracet až někdy kolem roku 2058. A ani během dalších 10 až 15 let bychom se v tomto ukazateli zdaleka nedostali na hodnoty současné. Už jen proto, že se v minulých třech dekádách nenarodilo dostatek žen, které by mohly mít děti k dřívějšímu zvratu popsaného trendu.
Navíc ani neexistuje jednoduchá rovnice „prorodinná politika státu = větší porodnost i větší úhrnná plodnost“. Jednoduše řečeno, lidé si nepořizují děti kvůli čerpání nějakých výhod od státu. Důkazem jsou země s mnohem nižší úhrnnou plodností a poměrně štědrou rodinnou politikou jako například Švédsko (1,45 dítěte na jednu ženu), Norsko (1,4) nebo Island (1,6).
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: O důchodové reformě diskutují bývalá ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (SOCDEM) a předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl.
