Nechtěli zemřít. Proto se jich nikdo nestačil zeptat, zda jejich jména mohou být uvedena na pamětní desce, pokud by se náhodou stali oběťmi tragédie. Na takové věci se nikdo nedotazuje, protože stejně nevíme, kdy se ocitneme v nepravý čas na nepravém místě. S názorem, že by si oběti brutálního útoku z Filozofické fakulty UK nepřály posmrtné zveřejnění své identity, ale nemohu souhlasit. Nemá to logiku, vždyť právě konkrétní jména dokážou symbolizovat určitou nešťastnou událost na dlouhá léta či dokonce století.
Odpoledne 21. prosince 2023 zahynulo pod palbou chladnokrevného zabijáka 14 studentů a pedagogů z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Smrt přišla ze zálohy, nečekaně a bez velkých šancí se před namířenou zbraní rychle schovat. Stalo se něco obdobného, jako když třeba české vojáky na bojištích první světové války náhle přepadl nepřítel, a během pár minut postřílel polovinu jednotky. Jenže tito padlí vojíni mají v každé tuzemské vesnici pomník, a to i s celými jmény.
Řehák Milan 1932, Březina Miroslav 1925...
Po první světové válce nebylo pochyb, že na pomníky patří jména i příjmení všech padlých sousedů. A také věk, v kolika letech opustili svět vezdejší. Tak třeba v Dobroslavicích nedaleko Ostravy, kam občas chodím na procházky, pomník padlým rodákům z první světové velmi opečovávají. „Hned druhé jméno patří mému prastrýci Josefu Kubínovi,“ slyšel jsem tuhle u pamětní desky.
ČTĚTE TAKÉ: Na zprávy o zásahu mají lidé právo. Nemůžeme ale nikomu dávat návod, řekl Fiala ke střelbě na UK
Památník navíc stojí přímo před statkem, v němž Kubín kdysi hospodařil. „Zemřel mladý, v rodině ho pořád vzpomínáme. Padl hned na počátku války v Rusku,“ pokračuje muž. Vytesaná písmena a čísla potvrzují, že skonal ve 34 letech u ruského Ivangorodu. Zůstal by ale Josef Kubín v paměti příbuzných a obce po více než sto letech, kdyby jeho jméno nebylo vytesáno na památníku?
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Podobně se občas zastavuji u pamětní desky v Jindřichově ve Slezsku, kam jezdím za rodinou. Ve středu obce stojí památník místním fotbalistům, kteří zahynuli při děsivé nehodě v říjnu 1947. Hromadná cesta k mači na korbě náklaďáku skončila smykem, nárazy do stromů a převrácením vozu. Na místě zahynulo 12 sportovců, nejmladšímu bylo 15 let. Jejich jména i letopočty narození na pomníku u kostela přitom pořád zůstávají působivou pietou za celou tragédií: Řehák Milan 1932, Březina Miroslav 1925, Strnadel Jan 1909, Mičík Petr 1920, Luka Oldřich 1929...
V Ostravě znají jen šíleného střelce
Památník, který má oběti střelby v Praze připomenout před filozofickou fakultou, ale možná zůstane bezejmenný. Někteří z pozůstalých si to prý přejí, další váhají. Podobně dopadl i památník obětem jiného šíleného střelce, který brzy ráno 10. prosince 2019 střílel ve třetím poschodí polikliniky Fakultní nemocnice v Ostravě. A v čekárně traumatologické ambulance zahynulo sedm nevinných lidí.
Pomník před nemocnicí jména obětí nepřipomíná. Když se památník tvořil, její ředitel Jiří Havrlant mi v rozhovoru řekl: „Podle mě jsou to hrdinové a zaslouží si, abychom znali jejich jména a příjmení. Mám třeba obrovský respekt k zaměstnanci vězeňské služby, který své třináctileté dceři udělal živý štít. Vrah ho zastřelil, dcera přežila.“ Pozůstalí se zachovali jinak, než předpokládal ředitel, a zveřejnění jmen na pomníku nepovolili. Na žulovém kameni tak ostravskou tragédii připomíná jen strohý nápis: „Památník obětem útoku 10. 12. 2019.“
Těch sedm zastřelených v Ostravě přitom mělo jména, příjmení i datum narození. Za osobními údaji člověka je přitom vždycky cítit i něco ze životní poutě, kterou může tak náhle přerušit hromadný vrah. Rád bych ty údaje znal, abych se u nemocnice mohl poklonit konkrétním lidem, nikoliv anonymní desce. Dnes je ale módou ohánět se vždy a všude ochranou osobnosti, soukromí a osobních údajů. Z veřejných zdrojů tak ani pět let po ostravské střelbě nevíme, kdo v čekárně položil život.
Sdílená bolest je lepší
A podobné je to i po útoku na Filozofické fakultě UK. Někteří příbuzní či kolegové obětí se sice k události postavili čelem a v rámci piety připomněli jména a životní příběhy zákeřně zavražděných, většina pozůstalých ale podlehla radám úředních osob, aby žádné informace s veřejností nesdíleli.
Sdílená bolest přitom dokáže utišovat i nejbližší po obětech. Sdílená bolest je poloviční bolest, říká jedno rčení, které vychází ze staletých zkušeností člověka s bezprostředním dotykem se smrtí. Nejrůznější našeptávači, a to často i s titulem promovaných psychologů, ale v hyperkorektní době vyzývají především k zachování anonymity obětí. Jakým právem, to si můžeme jen domýšlet. Vždyť většina ze zastřelených používala sociální sítě a na Facebooku nechávala nahlédnout do svého soukromí v takové míře, jak si to rodiče obětí v době svého mládí (tedy v éře před internetem) vůbec nedovedli představit.
Každá oběť násilného aktu má právo na veřejnou úctu. A navíc představa, že mě zítra nějaký šílenec zabije při hromadném útoku třeba na vídeňském letišti, ale po mé smrti budou jiní rozhodovat, zda se moje jméno může objevit v novinách anebo na pamětní desce, je téměř urážlivá. Může být zveřejněno, co by nemohlo...
Proti ověřenému řádu
Některé dříve běžné a hlavně lidské úkony, které souvisejí s pietou k mrtvým, jsou najednou nepřijatelné a jde se proti staletími vyzkoušenému řádu. Jména obětí z fakulty prostě patří na pomník, jinak se propadnou do zapomnění a veřejnost bude časem znát pouze jméno šíleného střelce. Po střelbě v Ostravě už to tak vlastně dopadlo, ale v Praze lze ještě obětem dát jejich identitu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Během jediného dne přišla v Klánovicích o muže i dceru. Žena děkuje lidem za jejich pomoc
Když rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková nedávno prohlásila na webu iDnes.cz, že oběti střelby by mohly do roka dostat pamětní desku, zároveň upozornila i na výše popisovaný zádrhel. Většina pozůstalých prý kvituje, že se jména obětí ve veřejném prostoru vůbec neobjevují, proto se možná nebudou uvádět ani na desce.
Současná nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) totiž někdy veřejnost matou natolik, že se lidé podřizují i hloupým výkladům zákonů či směrnic. Anonymní pomník přece nedává smysl. Celá jména na pamětní desce nejen posílí nejen pietu za oběti, především to však bude akt primární lidskosti.
