V neděli proběhly další dvě demonstrace proti vládním protiepidemickým opatřením. A v obou případech došlo ke střetu protestujících s policisty. Zadrženy byly desítky osob. Jsou podobné akce v době koronavirové krize odsouzeníhodné, nebo jde o praktický projev rčení, že každý tlak vyvíjí protitlak?
Už více než rok uplynul od chvíle, kdy koronavirus překročil hranice České republiky. Následovalo vyhlášení nouzového stavu, uzamčení značné části ekonomiky a přijetí dalších opatření, jež měla s nevítaným vetřelcem rychle zatočit. Počáteční ochota obyvatel se vládním nařízením podrobit byla poměrně vysoká. Obzvláště ve světle toho, že jde jen o několik týdnů a opakovaného ujištění vládních činitelů, že stát ekonomické ztráty nahradí. Vzduchem létala cifra 1 200 miliard korun.
Přesně po roce se však nacházíme v ještě hlubší krizi. Epidemické, politické, společenské a ekonomické. Značná skupina obyvatel je zklamaná, v horším případě zoufalá. Mají celkem oprávněný pocit, že je stát nechal na holičkách. A jak známo, zoufalí lidé nemají daleko k zoufalým činům. Jistě, můžeme těm, kteří přišli v neděli na Václavák, posmívat, označovat je za orangutany, lobotomiky nebo extrémisty. Také se ale na celou věc můžeme podívat jinak.
Někdo ztratil pohodlí, jiný obživu
Většina populace má štěstí, že jim pandemie nejvýše vzala trochu pohodlí a znemožnila jim vycestovat na každoroční dovolenou k moři nebo do Alp. Jinak jim ale chodí peníze, mohou nakupovat a nemají vážné existenční problémy. Pak zde ale máme bezmála 85 tisíc lidí, kteří za poslední rok přišli o práci. Našli bychom mezi nimi spoustu těch, kteří museli po letech úspěšného podnikání zavřít svou firmu. Ne kvůli koronaviru, ale právě kvůli nenaplněným slibům vlády, že nikoho nenechá padnout. Příběhů podnikatelů, kteří se nemohou dovolat žádných nebo jen symbolických kompenzací, byla popsána celá řada.
Lidé kritizovali kabinet premiéra Andreje Babiše (ANO) za chaos. Zdroj: ČTK
Tito lidé mají oprávněný pocit, že stát selhává v jedné ze svých základních funkcí, a to v zajištění sociálního smíru a pomoci, dostaneme-li se ne svou vlastní vinou do existenčních potíží. Pokud jsou odpovědí obušky, zatýkání nebo vodní děla, je to živná půda pro extremistické politické subjekty. Zdá se však, že současné vládní garnituře je to úplně jedno. Skupina nespokojenců je zatím relativně malá na to, aby pro někoho byla pár měsíců před volbami dostatečně zajímavá.
Jaký to rozdíl v přístupu vlády na západ od našich hranic. Zatímco českým občanům je vládou vyhrožováno zpřísněním opatření a prodloužením uzávěry, pokud lidé nebudou dřepět doma na zadku, spolková kancléřka Angela Merkelová či spolkový ministr zdravotnictví Jens Spahn svým občanům trpělivě vysvětlují, proč to či ono opatření zavádějí. Prosí, aby je lidé dodržovali a současně připravují jasný scénář, podle kterého se budou restrikce rozvolňovat. Očkují a pracují na zajištění dostatečného počtu testů, aby se život mohl co nejdříve vrátit k normálu.
Slouží stát lidem, nebo lidé státu?
Zatímco v civilizovaných rozvinutých zemích se stát chová jako servisní organizace sloužící těm, kteří ji platí, Čechy jejich premiér čas od času seřve ve svém nekonečném seriálu „Čau lidi“. Opozice spí a člověk s ambicemi stát se příštím předsedou vládu se zmůže na těžko srozumitelné žvatlání.
Vládní koalice se hádá a všemi mastmi mazaný premiér se jal oslovit prvovoliče. Opět laciným (jak jinak) bojem za snazší maturitu, protože on přece zaměstnával 35 tisíc lidí a maturita ho nikdy nezajímala. Vicepremiérka si pak klade otázku, jestli má být osud studentů závislý na jediné zkoušce, když se předtím čtyři roky učí. Jaký další důkaz vládní rezignace na vzdělanost obyvatelstva potřebujeme?
Je to jen pár dní, co Eurostat vydal nepříjemná čísla o produktivitě práce v Česku a západní Evropě. Češi jsou produktivní asi z poloviny v porovnání s Němci, i když ročně odpracují v průměru o 400 hodin více. Proto máme stále jen asi poloviční výdělky než v Německu. Jediná cesta k vyšším mzdám vede přes růst produktivity práce, kterou lze zvyšovat mimo jiné vzděláním. Jenže když v čele vlády stojí premiér, který Českou republiku chápe jako jeden velký Agrofert a obyvatelstvo jako své zaměstnance, nemůžeme se divit, kam míříme. Rozvrat českého státu zkrátka pokračuje.
