Arabské jaro 10 let poté: Z demokracie se nenajíme, protestují Tunisané

Šestadvacetiletý Bouazizi se upálil 17. prosince 2010 a jeho akt v lidech rozdmýchal dlouhodobou frustraci. Lidé protestovali zejména proti chudobě a nezaměstnanosti. Zodpovědného za situaci v zemi považovali tehdejšího prezidenta Zína Abidína bin Alího. Ten odstoupil jen necelý měsíc po vypuknutí demonstrací, které se postupně rozšířily do většiny států severní Afriky a Blízkého východu a vešly ve známost jako takzvané arabské jaro.

Někteří pozorovatelé tvrdí, že Tunisko je jedinou zemí, která vyšla z arabského jara úspěšně. Podařilo se tam implementovat některé demokratické reformy a stát se nepřidal k ostatním zemím, jako je Libye, Sýrie nebo Jemen, kde se povstání proměnila v nekončící boje. Sami Tunisané si však svým úspěchem tak jisti nejsou. Někdy se hovoří o tom, že arabské jaro vystřídala arabská zima.

Zrod občanské společnosti

„Za těch deset let jeden ministr či prezident nahradil druhého, ale systém zůstal stejný,“ říká pro Euronews Wafa Abassiová. Podobně skeptický je i další Tunisan, Achref Ajmi. „Vše, co zůstalo, je heslo ‚práce, svoboda a důstojnost‘. Toto jsme slýchali během revolučních dní, ale nemáme nic z toho. Možná svobodu, svobodu slova, ale co to znamená pro občana? Má práci? Nemá,“ trvá si na svém Ajmi.

Youssef Cherif z Columbia Global Center v Tunisku však nesouhlasí s tím, že se nic nezměnilo. Podle něj občané žehrají zejména na ekonomickou situaci v zemi. „Za těch 10 let se ale Tunisané stali z pasivních obyvatel svými vlastními pány, skutečnými občany. Koncept občanství se zde během uplynulé dekády uchytil,“ domnívá se.

V Tunisku se v současnosti hojně demonstruje, a to zejména v době okolo výročí revoluce. Podle Cherifa je to ale z velké části tím, že občané nyní demonstrovat mohou. „Zčásti je to kvůli špatné ekonomické situaci, ale také kvůli tomu, že současný systém umožňuje velké demonstrace bez agresivních represí, jako je tomu v Maroku, Alžírsku či Egyptě,“ vysvětluje.

Demokracie přišla, ale lidé stále prchají

Tuniská politická scéna je roztříštěná a zmítá se ve sporech. Země se stále potýká s ekonomickými a sociálními problémy, které obyvatele trápí především. Hospodářskou krizi umocnila ta koronavirová, a tak panuje všeobecný pocit, že stát má špatné vedení. Podle výzkumu společnosti YouGov se domnívá 84 procent Tunisanů, že rozdíly mezi chudými a bohatými se za uplynulých 10 let ještě zvětšily.

Nezaměstnanost patří mezi největší problémy, které se nepodařilo vyřešit za celou dekádu. Ve velké míře se týká mladých lidí a marginalizovaných oblastí, kde jsou lidé z velké části odkázáni na podnikání v černých a šedých zónách ekonomiky bez jakékoliv sociální podpory. Míra nezaměstnanosti v Tunisku podle webu Statista letos dosahuje 16,15 procent. Oproti 18,33 procentům z roku 2011, krátce po převratu, se jedná o zlepšení. V posledních šesti letech ale nezaměstnanost vytrvale roste.

„Není nálada k oslavám,“ tvrdí o současné situaci politolog Hamza Meddeb. Politické svobody podle něj selhávají a v úřadech navíc stále kraluje nepotismus, tedy systém obsazování funkcí, v němž jsou preferováni příbuzní proti ostatním, nezřídka lépe kvalifikovaným kandidátům. Podle francouzského časopisu Le Point Tunisané v současnosti tvoří polovinu všech uprchlíků, kteří se nelegálně dostanou na břehy Itálie, a to zejména proto, že ve své zemi nevidí žádnou budoucnost.

Pokrok směrem k demokracii byl přitom po 23 letech diktatury ohromný. V roce 2014 přijali zákonodárci jednohlasně novou ústavu, probíhají všeobecné a transparentní volby a nový režim dal zásadní slovo poslancům. Vznikly nezávislé instituce a emancipovala se svobodná média. V Tunisku se ale kvůli politickým hrám stále nepodařilo zavést instituci ústavního soudu.

Nespokojení občané však podotýkají, že demokracie není k jídlu. Přesto všechno zařadily státy sdružené v G7 Tunisko mezi demokratická zřízení, a země má největší šanci ze všech těch, kam se přelilo arabské jaro, na úspěšné dovršení procesu. Téměř 60 procent dotazovaných Tunisanů dnes revoluce nelituje. To je odlišuje od států, jako je Sýrie a Libye, kde povstání dopadla katastrofálně.