Zpověď nakaženého taxikáře
O třiapadesátiletém taxikáři z Prahy, kterého jako prvního pacienta v Česku léčili americkým experimentálním lékem Remdesivir, slyšeli snad už všichni. Málokdo ale tuší, co všechno si ode dne, kdy se mu přitížilo, musel prožít. My vám teď přinášíme rozhovor, ve kterém pan Robert vypráví o těch nejtěžších chvílích, ale taky o naději a plánech návratu domů.
Boj s koronavirem začal pro třiapadesátiletého taxikáře Roberta začátkem března. „No, celkově jsem byl takový zesláblý, hůř se mi dýchalo, začaly mě bolet kolena a třísla, tak jsem říkal ženě, že na mě asi něco leze, a začalo se mi zhoršovat dýchání,“ popsal Robert s tím, že ho sanitka převezla do krčské nemocnice.
Desátého března se po převozu do Thomayerovy nemocnice od lékařky dozvěděl, že má zánět průdušek s náběhem na zápal plic. „A já jsem jí říkal - a nemůžu mít ten koronavirus? A ona - no, máte ten koronavirus, jasně. A dělala si z toho legraci, i kdybyste ho měl, tak co jako? Vždyť je to jako normální chřipka. Tohle, to vás zlomí, tenhle ten virus vás zničí, totálně,“ říká.
Robert: Prosil jsem, aby mě odpojili
Těžké chvíle má pan Robert pořád v živé paměti. A otevřeně mluví o tom, že boj s nemocí chtěl vzdát. „Nemohl jsem dýchat, neuzvedl jsem ani konev, abych si nalil vodu a měl jsem hroznou žízeň. Špatně se mi dýchalo, začali na mně zkoušet všechny ty masky a náhubky a já nevím, jak se to jmenuje, tak jsem je prosil, aby mě odpojili, že to nezvládnu. Tak jsem aspoň prosil, aby mě dali do umělého spánku a někdo říkal, že už bych se nemusel probudit, a já jsem říkal, že to už je jedno,“ popsal.
Lékaři to s ním ale nevzdali. Následoval převoz do Všeobecné fakultní nemocnice. Pan Robert byl pod vlivem silných léků. Dodnes si ale pamatuje na zásadní chvíli, kdy k němu mluvil lékař ze Všeobecné fakultní nemocnice - Martin Balík, který vede oddělení anestezie a resuscitace.
„Když jsem ležel na té JIPce, tak přišel. Řekl jsem mu, že jeho hlas znám, a on se mi představil, že je docent Balík, a že o mně jednal s Krčí, že pojedu speciální sanitkou, a pak už jsem byl tady napojený na přístroje, takže to musela být hrozná rychlost. On mi zachránil život, na ten jeho hlas nikdy nezapomenu,“ uvedl.
Probuzení po umělém spánku bylo pro Roberta těžké
Dva týdny strávil v umělém spánku. Probuzení do reality a uvědomění, v jakém byl stavu, prý bylo velmi těžké. „Uvědomil jsem si, že jsem na ventilátoru a že mám cévku, že vylučuju prostě do nějakého pytlíku. A teď nemůžete spát, protože vás to i bolí, nemůžete se pohnout, je to nepříjemný. A teď vedle vás umírá člověk, přijdou tam za ním děti a brečí, a prosej ho, aby bojoval. To mě psychicky úplně zničilo,“ doplnil. Přesto se stav taxikáře Roberta postupně lepšil. A on získával sílu a s ní i naději, že se vyléčí. „Nejlepší potom bylo, když jsem měl tu díru do krku a v ní tu trubici, a když mi ji vytáhli, protože já jsem nemohl mluvit, tak jsem trošku pak mluvil jako kačer, ale já jsem byl šťastný,“ uzavřel.
Simona Dočkalová
