Příběh „Toho psa“: Jak se dá vyřešit situace přemnožených psů v Rumunsku?

O štěňata nikdo nestojí

Maminku jsem příliš nepoznala. Její „páníček“ (ten, co jí občas dal nějaké zbytky jídla a nechal ji spát velkoryse v rohu stodoly, mráz nemráz) ze mě radost vůbec neměl. Přestože my psi se většinu dne jen tak potulujeme po vesnici a jsme nenároční.

Krabice je jednodušší řešení než kastrace

Nechat fenku vykastrovat, mu bylo zatěžko. Byť měl tu možnost v rámci zahraničního kastračního programu v sousedním městě zcela zdarma. Opravdu i těch pět kilometrů tam se mu zdálo nepřekonatelných. Ale dát nás do kartonové krabice, odnést k frekventované silnici a nechat nás tam, to mu zatěžko nebylo. Však se to nějak vyřeší samo a on má hlavně klid.

Zranění a smrt na denním pořádku

Tehdy jsem měla veliké štěstí. Ze všech sourozenců jsem byla největší, nejsilnější a už jsem byla dost stará na to, abych zvládla jíst i něco jiného než mléko od maminky. Byla jsem jediná z nás pěti sourozenců, kdo přežil. Ostatní byli už v době odložení nemocní a trpěli velikou bolestí a jednoho bratříčka dokonce z hladu snědl jiný toulavý pes. Sourozenci mi moc chybí, to je tu však zvykem... Smrt štěňat je v mé zemi na denním pořádku a není důvodem k pláči.

Hlad, paraziti a nekonečné porody

V následujcích týdnech jsem se pak toulala a snažila se nějak přežít. Jedla jsem cokoliv, co jsem našla, vlastně mi hledání jídla a vody zabralo celý den. Utíkala jsem také často před jinými agresivními psy, vyhýbala se autům, která některé mé kamarády připravila o život. V zimě se tulila v chladu na okraji kanálu a bojovala s otravnými parazity, na těle i v něm. Někdy to bylo ale dost na hraně. Jeden pejsek mě ze strachu, že mu sním jeho těžce nalezené jídlo, kousnul do nohy. Krvácela jsem z rány a moc to bolelo, všem to bylo jedno. Zranění se nakonec zahojilo, ostatně jako také pár dalších od prolezání pod ploty, od ostrých kamenů při pití z řeky nebo když na mne jedna stará paní hodila skleněnou láhev. Jen tak pro zábavu, považovala mne za otravného potkana. Paní si nenašla nikdy vztah ke zvířatům, však ještě i její rodiče běžně stahovali psy z kůže a jedli je. Nechápala, proč má být ke mně milá. Když byste mi oholili srst, viděli byste kolik mám ran, jizev a modřin, které mi zůstanou až do smrti.

Mám velmi vytahané cecíky a bříško od častých porodů a kojení. Jak by taky ne, rodím třikrát za rok. Občas pláču i za svá štěňátka. Většina jich zemřela.

Z jedné nekastrované fenky 67 tisíc psů za 6 let

V Rumunsku tři čtvrtiny štěňat umírají krátce po narození na nemoci, hlad, napadení či přejetí autem. A tohle je pro mě to úplně nejtěžší. Pravidelné loučení s mými miminky. Vidět je umírat je neskutečné utrpení, jenže jim nemám jak pomoci. Cítím jejich utrpení, bolest a zoufalství, ale mohu jen přihlížet.

Jedna jediná toulavá nevykastrovaná fenka může mít za rok i 16 štěňat, ty už o další rok později přivedou na svět až 128 dalších psů, po šesti letech reprodukčního cyklu se z jedné plodné feny dostanete na neuvěřitelný počet 67 000 nových psích jedinců!

Jediná cesta je kastrace

Přitom kastrace stojí doslova jen pár korun a zachrání stovky i tisíce životů. V Rumunsku se běžně vejdete s cenou kastrace psa do 1 000 Kč. Bez kastrací se situace psů v Rumunsku nikdy nezmění, o tak ohromné počty psů se nikdy není reálné opravdu kvalitně postarat. Organizace Heart for Romanian dogs z.s. se za poslední roky podařilo vykastrovat přes půl tisícovky psů, stále je to ale jen zlomek. Kastraci v Rumunsku potřebují statisíce až miliony psů. Nebuďme lhostejní a vyslyšme jejich psí pláč. Příspěvek na kastraci nezachrání jen jednoho psa, ale stovky naráz! Finanční pomoc je tak extrémně efektivní.