Šokující záběry týraných slepic, hovězího dobytka a dalších zvířat vyvolávají otázku, zda člověk musí jíst maso. Na stěnách ostravského Domu umění visí snímky čtyřiceti světových fotoreportérů a promítá se film Svědectví, ve kterém režisér Lukáš Vincour líčí utrpení a mučení zvířat v českých hospodářských chovech. „Jsem potěšen i překvapen,“ chválí Vincour postoj galerie, která výstavu s názvem Hidden (Skrytý) zaštítila. Polské státní galerie totiž projekt odmítly.
Jsou to fotografie, z nichž se může návštěvníkům udělat nevolno. Králík znehybněný před popravou v jakési gilotině. Slepice nacpané před porážkou v dobytčáku podobně jako vězni nacistických koncentráků před zplynováním. „Výstava Hidden sice nemá ambice, aby z návštěvníků udělala vášnivé odpůrce masa, ale tenhle projekt snad alespoň částečně změní obsah jejich nákupních košíků, jak se to teď stalo i mně,“ říká ředitel ostravského Domu umění Jiří Jůza.
Týrání slepic jak v koncentráku
Stojíme u snímku, jehož autorem je Andrew Skowron. A popiska chladně oznamuje: „Pohled do přeplněného přepravního prostředku plného brojlerových kuřat určených na porážku.“ Na fotce vidíme poraněné a zakrvácené slepice, které v panické hrůze bojují o život a před hromadným umačkáním. Po dopravení na místo porážky je stejně čeká smrt. I když nejde o lidi, snad každého návštěvníka výstavy napadají slova jako koncentrák, genocida, holocaust...
Maso takto vystresovaných slepic nakonec skončí na pultech obchodů. A posléze v poledním obědě anebo třeba v kuřecím kebabu. „Kdo je alespoň nepatrně empatický, nemůže mu tahle výstava udělat dobře. Osobně se také asi hned nestanu veganem ani vegetariánem, ale v obchodě teď pokaždé dlouho přemýšlím, zda to maso skutečně potřebuji,“ vypráví ředitel Jůza ve výstavním sále.
Tváří v tvář snímkům, které jsou součástí mezinárodního projektu Hidden – Animals in the Anthropocene (Skrytý – zvířata v antropocénu) kanadské fotoreportérky Jo-Anne McArthur. Výstava je rozdělena do sedmi tematických celků: Průmyslové zemědělství. Přeprava živých zvířat. Výzkum. Rybolov. Móda. Zábava. Katastrofa. Všechny snímky mají jedno společné téma. Utrpení a smrt zvířat z vůle člověka.
Králík pod gilotinou
Polské veřejné galerie, které jsou pod přímým tlakem konzervativně-katolické vlády, před mezinárodním projektem zavřely dveře. „Když jsem se dozvěděl, že Poláci odmítají výstavu prezentovat, měl jsem jasno, že Ostrava ji vidět musí,“ říká ředitel Jiří Jůza. Zrovna se spolu díváme na emotivní snímek fotoreportéra Carlota Saorsa. Popisek říká: „Králík znehybněný v zádržném zařízení před vykrvením z uší. Španělsko.“
Králíkova hlava je uvězněna v jakési gilotině anebo oprátce, zvíře za chvíli padne na oltář nějakého odborného výzkumu. Tohle je doslova pokusný králík, projekt totiž protestuje i proti zneužívání zvířat ve vědě a výzkumu, například v kosmetickém průmyslu.
Zastavujeme se u další fotografie, jejímž autorem je holandský umělec Jan van Ijken: „Drůbežárna. Kuře na dopravním pásu. Kuřata se ručně třídí, samci jsou usmrceni plynem. Nizozemsko,“ čteme si popisek. Je to emotivní snímek, který ale není primárně drastický. Kuřátko jde nevinně po pásu v drůbežárně. Pokud je to ovšem kohoutek, jsou to jeho poslední krůčky.
Režisér: Smutná, ale pravdivá výstava
Stejné téma dokumentuje i film promítaný v sále. Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta. Pod tímto názvem režisér Lukáš Vincour rovněž vypráví o kuřatech v umělých líhních. Jakmile se vylíhnou, jsou roztříděna a čeští kohoutci končí v plastikových pytlích, kde se pomalu udusí. Anebo v drtiči. Napadlo by drobného chovatele slepic nebo třeba majitele psa takto zacházet se zvířaty? V takzvané živočišné výrobě je to realita. Dospělý kohout přitom podle přírodovědců dokáže rozpoznávat až stovku slepic a rozdíly dělá i u lidských bytostí, k nimž se chová odlišně.
„Výstava je to velice smutná, ale pravdivá. Před tím, co jako lidé způsobujeme zvířatům, bychom neměli odvracet zrak. Naopak, měli bychom se jim snažit pomoct,“ říká pro CNN Prima NEWS režisér Lukáš Vincour, zakladatel iniciativy Zvířata nejíme. Zároveň chválí přístup organizátorů: „Jsem potěšen i překvapen, že Dům umění v Ostravě tuhle důležitou výstavu zařadil do svého programu, včetně našeho dokumentu.“
Ředitelem Domu umění Vincourův film otřásl. Většinou jde o tajné záběry ze živočišné výroby. „Kdo chce natáčet v takovém potravinářském závodě, nemá šanci získat povolení. Je to ještě horší než se o filmování pokusit třeba v atomové elektrárně,“ vypráví Jůza.
Drastická potravinářská výroba ze živých tvorů je přísně utajována. Skrytá. Hidden. Potravinářský průmysl má obavy, že podobné snímky na veřejnosti by mohly rapidně snížit poptávku po mase a masných výrobcích. O práci by pak přišli třeba i přepravci hospodářských zvířat.
Sdělit něco zásadního
Po světě se ročně přepraví nejméně dvě miliardy krav, prasat a ovcí. „Při typické třítýdenní plavbě z Austrálie do Perského zálivu teploty zřídkakdy klesají pod 35 °C, což často vede k úhynu stovek zvířat,“ dozví se návštěvník výstavy v sekci nazvané Přeprava živých zvířat.
Skryto před konzumenty
Výstava Hidden (Skryto) – Zvířata v antropocénu v ostravském Domě umění dokumentuje odvrácenou tvář takzvané živočišné výroby, tedy utrpení hospodářských zvířat včetně ryb. Snímky pořídili fotoreportéři v nejrůznějších zemích světa, součástí expozice je promítání českého dokumentu Lukáše Vincoura Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta. Výstavu si je možno prohlédnout až do 20. listopadu, Dům umění je otevřen denně kromě pondělí od 10:00 do 18:00 hodin.
„Vzpomínám, že u babičky na jižní Moravě jsem měl jako kluk maso jen v neděli, a to většinou z domácího chovu, takže bez dopravy,“ vybavuje si ředitel galerie Jiří Jůza. Výstava by podle něho mohla návštěvníky přimět i k pátrání po původu masného výrobku. Australské jehněčí maso lze snadno nahradit českým.
Cílem projektu je ovšem globální snížení spotřeby masa, díky kterému se omezí počet týraných zvířat i množství skleníkových plynů v ovzduší, což je podmínka k budoucímu přežití planety Země. „Pokud to neuděláme, nedopadne to s lidstvem dobře,“ prorokuje ředitel Jůza.
Provokativně se ptáme, proč by měl člověk zrovna nyní skončit třeba se zabíjením hovězího dobytka, když ruská invaze vrátila do Evropy hromadné vraždění lidí. „Neznám na to rychlou odpověď. Josef Čapek ale také maloval protiválečné obrazy, aniž by zabránil válce, měl je prostě potřebu vytvořit. Stejně tak fotografové na této výstavě měli potřebu sdělit něco zásadního,“ přemítá šéf galerie.
V Polsku, které je například největším producentem drůbežího masa v Evropské unii, nyní stát zamezil, aby veřejné instituce vystavily fotografické dokumenty o odvrácené straně tohoto prvenství. Zřizovatelem ostravského Domu umění je Moravskoslezský kraj, který naopak projekt uvítal. „Galerie jsou prostorem pro umění, mohou ale také prezentovat společensky odpovědná témata. Neměli bychom zavírat oči před tím, co se kolem nás děje,“ říká náměstek hejtmana pro kulturu Lukáš Curylo.
Skrytý svět za zdmi závodů
Výstava s podtitulem Zvířata v antropocénu pracuje i s termínem antropocén. Ten označuje období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Motto výstavy zase bylo vybráno z díla ruského klasika Lva Nikolajeviče Tolstého a týká se vztahu člověka ke všem živým bytostem: „Když v tobě utrpení jiné bytosti vyvolá bolest, nepodléhej prvotní touze utéct od trpícího, ale naopak se přibliž co nejblíže k tomu, kdo trpí, a snaž se mu pomoci.“
„Galerie je veřejná instituce placená z veřejných zdrojů, i když asi zřejmě i z daní vygenerovaných živočišným průmyslem. Máme ale společenskou zodpovědnost, abychom informovali i o tomto skrytém světě za zdmi zpracovatelských závodů. Není to přitom primárně angažovaná výstava, jde o umělecké a již oceněné snímky,“ vysvětluje Jiří Jůza, proč se fotografie ocitly zrovna v Domě umění.
Snímky čtyřiceti fotoreportérů z Polska, Nizozemska, Španělska, Kanady a dalších zemích již také vyšly v publikaci, která loni a letos získala několik mezinárodních cen.
Jako váleční fotoreportéři
Kurátorka ostravské výstavy Keith Wilsonová vysvětluje, že záměrně oslovila dokumentaristy, kteří dokážou dát reportážní fotografii také uměleckou nadstavbu. Snímky ale zůstávají plné napětí až surovosti, někdy na úrovni válečného dokumentu. Pro kurátorku je zarážející, jak lidé milují domácí mazlíčky, zatímco utrpení jiných zvířat je jim lhostejné.
„Jsme přesvědčeni, že některá zvířata můžeme využívat pro naši potřebu. Chytáme je a uvězňujeme, nosíme jejich kůži, jíme jejich maso a experimentujeme na jejich tělech ve jménu vědy. Jak je ale možné, že děláme takové rozdíly mezi domácími a hospodářskými zvířaty?“ ptá se Keith Wilsonová. A emotivně dodá: Ve světě ovládaném lidmi chceme vyprávět i příběh zvířat.“
