Lékař Barna: Zavedl bych povinný tělocvik pro důchodce. Zlenivěli jsme a málo sportují i děti
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- České děti sportují o 10 hodin týdně méně než na severu
- Pohyb vytlačují sociální sítě a nedostatek trenérů
- Stát postrádá dlouhodobou koncepci podpory zdraví
- Proč se Češi za poslední dvě dekády stali pohodlnějšími?
„České děti nesportují, máme obrovský handicap oproti zbytku Evropy,“ varuje lékař Miloš Barna. V rozhovoru upozorňuje na to, že zatímco ve Skandinávii je pohyb přirozenou součástí života, Češi vyměnili aktivní život za pohodlí aut a sociálních sítí. Proč státu chybí dlouhodobá koncepce zdravotnictví a co musíme změnit, abychom jako národ předčasně nezchátrali?
V Česku se v současné době hodně řeší zdraví dětí, a to jak fyzické, tak psychické, což spolu úzce souvisí. Myslíte si, že české děti dostatečně sportují?
Na tuto otázku se přímo nabízí jasná odpověď: Ne, nesportují. Mám to podložené daty. Prováděli jsme studie a srovnávali situaci se severskými zeměmi – například v Norsku, Švédsku a Finsku sportují děti ve věku od 7 do 12 let o 10 hodin týdně více než u nás. To je obrovské číslo. Mají totiž čtyři až pět hodin tělesné výchovy týdně přímo ve škole, k tomu se přidávají mimoškolní pohybové aktivity, sportovní kluby a podobně. Rozdíl deseti hodin je skutečně propastný. Už v tomto ohledu máme oproti zbytku Evropy velký handicap.
ČTĚTE TAKÉ: Kašpárková a Formanová kritizují české atlety: Mají dlouhé nehty, ale chybí pokora
Dalším problémem jsou sociální sítě, což je celosvětový fenomén. Malé děti si už od pěti či šesti let telefony prakticky vynucují, protože je mají i ostatní. Je to obrovský problém. I když dětem zajistíme kvalitní sportovní zázemí, tráví strašně moc času u tabletů a telefonů.
Komplikace nastává i na úrovni trenérů. Najít a adekvátně zaplatit kvalitní trenéry je u nás složité. Stále chybí dostatek finančních prostředků na to, abychom je dokázali zaplatit – za dvacet nebo třicet tisíc korun měsíčně vám dnes nikdo kvalitně trénovat nebude.
Čtěte také
A i když máme skvělé trenéry a děti dostanou kvalitní péči, co se stane potom? Dítě sedne do auta. Dnes už málokdo jezdí na tréninky pěšky nebo na kole, jak jsme jezdili my, nebo třeba hromadnou dopravou. Sám si pamatuji, jak jsem si v zimě třikrát týdně nosil hokejovou výstroj na zádech. Dnes rodiče naloží dítě do auta, ono si vezme telefon nebo tablet a po tréninku celou cestu domů prosedí v této strnulé poloze. Předtím sedělo šest hodin ve škole, kde to někoho baví více a někoho méně, pak si sice jde na hodinu a půl máknout na trénink, ale potom zase jen sedí.
Takže nestačí pouze dobrý trenér, ale je nutná i aktivní angažovanost rodičů?
Přesně tak. Základy vždy vycházejí z rodiny. V praxi mi ale chybí pozitivní příklady – aby se o tom více mluvilo, psalo a vznikaly pozitivně laděné pořady. Velmi mě mrzí, že takové formáty chybí. Vše pak leží na školách, kde ale tělesná výchova ustoupila do pozadí. Bývá jen jednou až dvakrát týdně. Moje bývalá manželka učila tělocvik žáky v sedmých, osmých a devátých třídách, a to si neumíte představit. Dětem se vůbec nechtělo cvičit. Ty drzejší klidně uprostřed hodiny odešly z tělocvičny, ještě učitelce vynadaly a rodiče se jich pak zastali. Máme tu vážný problém ve vztazích mezi učiteli a rodinou a v nedostatku pozitivních vzorů, které by dětem ukázaly, že pohyb má být přirozenou součástí života.
Miloš Barna je uznávaným odborníkem v oblasti sportovní medicíny a komplexní péče o pohybový aparát. Je zakladatelem a hlavním lékařem prestižní pražské kliniky Barna Medical, která se specializuje na ortopedii a rehabilitaci. Během své kariéry působil jako lékař například u české fotbalové a atletické reprezentace. Zúčastnil se rovněž letních olympijských her v Sydney a Pekingu.
Podobný problém však máme i se seniory. S nadsázkou říkám, že bych pro ně zavedl povinnou tělesnou výchovu – a kdo nebude cvičit, nedostane důchod. Vidím to sám na sobě: Čím jsme starší, tím více bychom pro sebe měli dělat, ale my děláme přesný opak. Neustále se vymlouváme, že už jsme staří, nemáme čas nebo jasné priority, přitom to přímo souvisí s naším zdravím. Děti a senioři jsou dva protipóly, které mají obrovský vliv na to, kolik peněz musíme dávat do zdravotnictví, co doplácíme a jak u nás funguje prevence. To je obrovský problém.
U dětí je potřeba pohybu jasná a mají širokou škálu možností. Jak by se ale podle vás měli pohybovat senioři? Ne každý může v šedesáti letech běhat nebo chodit plavat. Co konkrétně tedy mohou pro své zdraví udělat?
Já říkám, že „důchodci“ jsme už od čtyřiceti let výš. Právě v tomto věku bychom si měli začít uvědomovat, že tělo začíná fungovat jinak. Každý rok nám ubývá určité procento svalové síly, zhoršuje se mikrocirkulace krve, zužují se cévy a mění se celá řada dalších parametrů. Tělo zkrátka nemládne, a proto bychom měli věnovat mnohem více času strečinku, posilování, udržování svalové síly a rozsahu pohybu. Musíme pečovat o chrupavky, cévy a celkově o pohybový aparát.
Česko potřebuje dlouhodobou koncepci
Dnes se hodně mluví o stravě, kvalitní výživě a doplňcích. Jsme národ, který v celosvětovém měřítku spotřebovává snad nejvíce potravinových doplňků, minerálů a vitamínů, na což běží masivní reklama. Málokdo se ale zabývá skutečnou očistou těla, detoxikací a prevencí. Každý týden vidím v televizi různé pořady o vaření, ale o zdraví už tolik ne.
Strava se zdravím bezpochyby velmi úzce souvisí...
Ano, souvisí, ale pořady se většinou zaměřují jen na to, jak uvařit konkrétní jídlo. Chybí mi tam vyváženost. Také postrádám celkovou dlouhodobou koncepci odborných společností – ortopedické, rehabilitační, neurologické či cévní – a jejich propojení s ministerstvem. V České republice chybí dlouhodobá koncepce zdravotnictví, která by nebyla plánována jen na jedno volební období, ale na dvacet či třicet let dopředu. Měli bychom si jasně definovat, kde máme slabiny, jaké problémy nás jako národ trápí, co je potřeba změnit a kde ve světě mají lepší výsledky. Odborníci by na tomto základě měli vypracovat konsenzus, který by následně schválilo ministerstvo nebo vláda. Pak bychom se nemuseli neustále handrkovat o to, co která politická reprezentace zrovna prosadí podle toho, kdo má jaké známé. Vidím v tom obrovský problém. Potřebujeme dlouhodobou koncepci postavenou na objektivních měřeních, datech a studiích.
Dnes je sice populární běhání, chůze, nordic walking nebo cyklistika, ale tyto nové trendy je nutné propojit se zdravotní a ekonomickou stránkou věci. Cílem musí být zlepšení pohybové gramotnosti populace, snížení nemocnosti a celkové propojení těchto oblastí.
Současná vládní koalice má zlepšení sportovní oblasti v souvislosti se zdravím přímo ve svém programovém prohlášení. Postupuje podle vás v tomto ohledu správným směrem?
Domnívám se, že každá snaha je dobrá. Otázkou však zůstává, jak je tento koncept vlády či ministerstva sportu nastaven a kam se reálně rozdělují peníze – zda jdou pro širokou veřejnost, nebo do vybraných klubů. To byl a vždycky bude problém. Měli jsme tu a máme sportovní agenturu a vždy se objeví lidé, kteří řeší pouze peníze. Finance jsou samozřejmě důležité a každý o ně má zájem, což občas vede k podvodům, které vidíme ve fotbale, tenise i v jiných sportech.
Čtěte také
Zda se peníze skutečně dostanou až k dětem, k široké veřejnosti, nebo zda mají sponzorovat vrcholové kluby a naše nejlepší sportovce, to je nesmírně složitá otázka. Je nutné o ní diskutovat a jasně stanovit pravidla. Do tohoto rozhodování by měla mluvit široká veřejnost i odborníci, aby se našel dlouhodobý konsenzus na více než jen dva nebo čtyři roky. V tomto bodě bude ale vždycky střet, protože tam, kde jde o peníze, se okamžitě objevuje lobbismus. Každý se snaží získat co nejvíce pro sebe a spravedlivé rozdělení financí tak bude vždy složitým problémem.
Mluvili jsme o dětech a seniorech, ale jak je na tom se sportem a zdravím střední generace?
Je pravda, že dnes mají obrovský vliv sociální sítě jako Facebook či Instagram, kde lidé hledají své vzory. Celkově si myslím, že populace trochu zlenivěla – máme elektrokola, auta, rozvinutou dopravu, takže lidé už tolik nechodí pěšky. Když se bavím s mladší generací, nemám pocit, že by sportovali vyloženě méně, ale jsou pohodlnější. Chybí jim pozitivní stimul a výrazné osobnosti, které by jim vysvětlily, proč je pohyb důležitý, jaký význam má prevence a jak jim může pomoci. Když se totiž budu hýbat a nebudou mě bolet kolena, budu aktivní a bude mi to i lépe myslet. Pokud se ale kvůli bolesti hýbat nebudu, čekají mě opakované operace, problémy s váhou a to vše má obrovský dopad na psychiku.
Češi zlenivěli a zvykli si na pohodlí
Podle mě v naší společnosti chybí pozitivní naladění a dobré pořady. Když si u nás nebo na Slovensku pustím televizi, vidím v prvních deseti minutách zpráv jen samé negativní věci, krádeže a vraždy. Raději to vypínám, protože když se na to dívám s dětmi, děsí mě to. Chápu, že tyto věci jsou součástí reality a lidé je vyhledávají, ale když to máte na talíři denně, začnete to brát jako samozřejmost. O věcech, které by naopak samozřejmé být měly, se vůbec nemluví, nepíše a neukazují se pozitivní příklady.
V médiích se objevuje to, po čem je ve společnosti největší poptávka...
Jistě, ale společnost také musí někdo vychovávat. Chápu, že se hraje na sledovanost a bez ní není projekt úspěšný. Myslím si však, že sledovanost se dá vybudovat i z druhé strany – tím, že se o těchto tématech bude psát a mluvit. Dnes ale samozřejmě všechno stojí peníze, takže to není jednoduché.
Kromě sportovních přenosů se na televizních kanálech vysílají také edukační pořady. Ale mířil jsem spíše k jiné otázce. Na začátku jste zmínil skandinávské země. Myslíte si, že rozdíl v přístupu ke sportu u dětí i dospělých spočívá i v celkové mentalitě? Mají obyvatelé severu ke sportu historicky kladnější vztah než Češi?
Ano, myslím si, že ano. Mají jinak nastavenou celou strukturu. Kdykoli jsem navštívil mistrovství světa v atletice, lyžování nebo biatlonu, viděl jsem diametrálně odlišnou městskou infrastrukturu – cyklostezky, dráhy pro kolečkové brusle, množství sportovních hal, stadionů a dětských hřišť. My se to sice učíme také, ale jde to pomalu. Bude to trvat možná jednu nebo dvě generace. Skandinávci mají zkrátka pohyb v krvi, je pro ně přirozenou součástí života. U nás se dříve hodně sportovalo a pracovalo rukama, ale mám pocit, že jsme za posledních dvacet let zlenivěli a velmi rychle si zvykli na pohodlí. Chybí nám osvěta o tom, jak je pohyb důležitý jak ze sportovního, tak ze zdravotního hlediska.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: I nejlépe trénovaný fotbalista může v mexické výšce odpadnout. Češi musí hrát chytře, říká lékař Barna
Alexandr pracuje na Primě už od roku 2013. Během té doby prošel redaktorskými a posléze editorskými pozicemi jak v televizním, tak on-line zpravodajství.
