„Zamčený bar / Rolety zatažený / Hosté ožralí.“ To je ukázka z básně novináře a editora Karla Škrabala, která výmluvně ilustruje, jak Češi během nouzových stavů nedodržovali opatření. Básnířka, herečka a filozofka Anna Luňáková začala poezii z éry pandemie covidu označovat jako pandezii a sestavila sborník, do kterého přispělo 80 českých literátů.
„Všechno zakázaný / Venku leje / Uvnitř se lije,“ popisuje Karel Škrabal atmosféru v jednom českém baru v době nouzového stavu. A raději o podniku nic bližšího neprozrazuje. „Jeho jméno se nesmí vyslovit,“ říká. Škrabalův text byl zařazen do sborníku s názvem Pandezie, který sestavila osmadvacetiletá editorka Anna Luňáková, nedávná absolventka DAMU i filozofie na Univerzitě Karlově. Výbor vyšel na sklonku minulého roku pod hlavičkou pražské literární revue Prostor.
Covid znamená zlobit
„V Pandezii naleznete texty cynické a kruté, lehounké a takřka veselé, texty temné, melancholické, banální i deníkové,“ říká o sborníku Luňáková. K těm banálním patří třeba báseň Víta Kremličky, autora s kořeny v českém undergroundu.
Reportáž z covidária: I na Silvestra se u nás umíralo, neočkovaná žena přišla příliš pozdě
Také poslední den roku 2021 COVID-19 zabíjel. „Bohužel, jedna pacientka nám tady na oddělení umřela hned na Silvestra ráno,“ vypráví sestra Alena Krajíčková z covidového oddělení Nemocnice AGEL v moravském Novém Jičíně. A uvede reportéra CNN Prima NEWS na jeden z pokojů. Muž, kterému se díky přístrojům na podporu dýchání právě podařilo překonat kritickou fázi nemoci, přitom stále tvrdí: „Určitě se nenechám očkovat nějakou experimentální vakcínou.“
Je to sice banalita, ale zároveň z ní mrazí: „Covid-necovid / budeme dál zlobit,“ píše Kremlička. Básník nastavuje zrcadlo věčnému národnímu švejkování, které se nezastaví ani před smrtícími hrozbami. Zákony jsou od toho, aby se porušovaly, myslí si část našinců. I proto patří Česká republika k zemím s největším počtem obětí na počet obyvatel v rámci celé planety.
Severočeský literát Radek Fridrich složil jakousi temnou kramářskou píseň, v níž mimo jiné zaznívá: „Co to vezeš? / Rakve. // A co je v nich? / Mrtví.“ Českobudějovická básnířka Kateřina Bolechová, která byla loni nominována na prestižní cenu Magnesia Litera za poezii, je optimističtější. Když už covid připravil lidi o úsměvy, zůstaly alespoň oči. „Nezapomeň / zkusit se naučit: / v autobuse / číst z očí,“ nabádá básnířka čtenáře.
Trest za létající myši
„Jde to na nás z netopejrů, / to není jenom tak, když myš lítá,“ píše v Pandezii oceňovaná básnířka Sylva Fischerová, které v textu zaznamenává hlasy z českých ulic. Když holt myši lítají, tak to je znamení, že přišel konec světa.
Někdo viní z nástupu pandemie farmaceutické firmy, jiný světové židovské spiknutí a další prostě létající hlodavce. Známý český surrealistický básník František Dryje ale sáhl do řecké mytologie a v obsáhlé básni s názvem Neutečeš, vole! mimo jiné poznamenal: „Orfeus hraje na covid.“
Editorka sborníku Pandezie Anna Luňáková si povšimla, že s příchodem zákeřné infekce COVID-19 stoupl zájem čtenářů o klasická díla, která líčí apokalyptické situace. Lidé se vracejí třeba k dílu Mor od Alberta Camuse či k Bilé nemoci od Karla Čapka. Luňáková se snaží zachytit „básnickou stopu“ jedné mimořádné éry, k níž se budou čtenáři asi dlouho vracet. Pandezie mapuje globální zápas, který zůstane v paměti dlouhá léta. „A navždy bude rezonovat těm, kteří v ní někoho či něco nenávratně ztratili,“ soucítí editorka s oběťmi.
Hlavně nevymřít
Pandezie. Nové slovo, kterým Anna Luňáková obohatila češtinu, se ujalo nejen jako název sborníku. V literárních kruzích se termín začíná používat jako obecný výraz pro básně, které reflektují pandemii.
Básník Milan Krupa, který v pražském nakladatelství Kalich před časem vydal úspěšný výbor To pivo je mým topivem, svoji zkušenost s covidem popsal následovně: „Leží Milan ve své cimře / a bojí se, že brzo vymře.“ Čtyřiapadesátiletý autor s poměrně velkou nadváhou si totiž nebyl jist, jak to s covidem uhraje. Naštěstí přežil.
Krupa vlastně o smrti píše celý život. „Éter těká / a brouk čeká,“ poznamenal si někdy na sklonku studií. Do pouhých dvou řádků tehdy dokázal geniálně stěsnat Franze Kafku, čirý existencialismus i Jana Vodňanského. Když překonal koronavirus, pocítil velkou úlevu a zatoužil po nějakém velkém činu: „Mám myšlenku tuhletu / chtěl bych se jmenovat Vinetú / ale Vinetú už tady byl / nezbývá, než abych jako Milan žil.“
Hovory z ulice odposlouchává během pandemie brněnský literát Petr Čichoň, který do sborníku Pandezie přispěl textem, k němuž našel inspiraci na rodném Ostravsku: „Mam teho vira! / To maš jedno, estli maš teho vira! / Od sebe meter až dva, a nebudem piť z jednoho lahvača pivo.“
Za padesát let si možná čtenáři sborníku budou říkat, že to musela být strašná doba. A ona svým způsobem opravdu strašná je, v úterý ministerstvo zdravotnictví ohlásilo, že covid zabil už 36 683 obyvatel České republiky.
