Příběh 49leté bezdomovkyně, která přebývá v garáži s jedenácti kočkami, psem a andulkami, vyvolal nečekanou vlnu solidarity. „Lidé ale pomáhají především mým zvířatům, granulí už mám plnou garáž,“ vypráví Dagmar Paláková z Ostravy, když ji v sobotu reportér CNN Prima NEWS předává další balíčky od dárců. Nestěžuje si ale a všem od srdce děkuje. Zároveň přemítá, proč němé tváře dojímají dobré lidi více než osudy lidí bez domova.
„Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy,“ prohlásil francouzský spisovatel Romain Rolland. O českých bezdomovcích píšu od devadesátých let, poznal jsem třeba někdejšího atomového vědce, který skončil v přístřešku na pražské Štvanici. Dosud jsem se ale nesetkal s takovou solidaritou, jakou na sklonku minulého roku vyvolal příběh 49leté Dagmar Palákové z Ostravy. Ženy, která žije asi patnáct let v garáži nedaleko ostravské koksovny Jan Šverma. A protože jí loni zemřel manžel, musí tvrdý život v temné místnosti za plechovými vraty zvládat i bez mužské pomoci.
Dojetí nad zvěřincem v garáži
Veřejnost lidský úděl bezdomovkyně zaujal jen okrajově, prvotním impulsem k zasílání charitativních balíčků do Ostravy se stala informace, že paní Dagmar opatruje v garáži početný zvěřinec. Doma je tady pes Rex, andulky Pepík a Fifinka a zhruba 11 koček. Jejich počet se mění v průběhu dnů. „Bohužel, Kokyše mi teď někdo otrávil,“ líčí Dagmar Paláková. Kolem garáže se naštěstí stále motá Cigán, Čita, Čertice, Micina, Čertík anebo Tuláček.
„Kdyby psi uměli mluvit, patrně bychom s nimi vycházeli stejně špatně jako s lidmi,“ říká další výrok o psech, který je přisuzována hned několika autorům. Čtyřnohý Rex strážící garáž zatím od přátel zvířat dostal obojek, vodítko, vitamíny, odblešovací přípravky, sadu misek na žrádlo i nespočetně psích konzerv. Od mé poslední návštěvy přibyla u garáže i luxusní psí bouda, Rex už tedy není bezdomovec a vlastní „nový dům“.
Drtivá většina zásilek obsahovala především kočičí a psí žrádlo, případně balík zrníček pro andulky. „Já to chápu, zvíře člověka nezklame. A proč by se měli zajímat o můj život, který jsem dost pokazila,“ uvažuje bezdomovkyně. V očích ženy jsem však při rozbalování balíků několikrát zahlédl i zklamání. To když z krabic vytahovala další a další balení s krmivem, k nimž dárce přibalil třeba tři pomeranče a pár sladkostí. „Potěšila by mě i dobrá konzerva, vepřovka anebo guláš, i když toho moc nesním. Také brambory, cibule, zelenina, všechno je dneska drahé,“ říká žena, která žije jen z dávek v hmotné nouzi.
Osudová antibiotika
Zásoby pro zvířata prý paní Dagmar vydrží na několik měsíců. Ozvala se i organizace, která je ochotna do garáže pravidelně zasílat dvacetikilogramové pytle s granulemi. „Takové množství snad ani nepotřebujeme,“ opatrně odmítá podobné nabídky. I za kočky a psa. Úplně šťastná není ani z návštěv ochránců zvířat. „Některé kočky skončily v útulku, snad mi je vrátí, až se vyléčí. Mourečkovi teď prý dokonce dávají antibiotika,“ vypráví. Její manžel Jiří Palák zemřel loni 20. listopadu, protože si včas nedokázal zajistit právě antibiotika. „Měl problémy se zuby, strašně mu otekla celá tvář. Posílala jsem ho na pohotovost, ale nechtělo se mu tam. Nakonec mu pusa opuchla tak, že jsem ve finále zavolala sanitku, ale už bylo pozdě. Z těch zkažených zubů dostal otravu krve a selhaly mu základní orgány.“ Mourek byl přitom oblíbeným kocourem zesnulého.
„Kdyby bylo možno zkřížit člověka s kočkou, pak by byl mnohem dokonalejší. Jen kočka by si značně pohoršila,“ přemítal spisovatel Mark Twain. „Kočky jsou lepší než lidi,“ souhlasí Dagmar Paláková nad dalším balíkem s kočičím žrádlem. Dárkyně jako bonus přibalila i ponožky a balený čaj. „To je zajímavé, že mi každý posílá čaj, mohla bych si tady otevřít čajovnu. Moc děkuji, já to samozřejmě vypiju, protože každá pomoc jednou skončí,“ říká upřímně.
Výjimka potvrzuje pravidlo. Občas žena z garáže dostane i zásilku oblečení, jeden balíček právě přišel až z Horažďovic. „Teplákovka! To mám radost, tu fakt potřebuji,“ raduje se. A příští týden se má v garáži dokonce objevit sociální pracovnice s nabídkou nového bydlení. „Já jsem tady zvyklá a úplně spokojená, ale když bych mohla na ubytovnu i s kočkami, andulkami a psem, tak proč ne. Klidně bych to tady opustila.“
Ghetto žije podle vlastních pravidel
Opustit jednu z nejbídnějších adres v Ostravě by zřejmě chtěli všichni zdejší bezdomovci. V pomalu rozpadajících se garážích tu bydlí nejméně dvacet „nájemníků“, a hlavně v mrazech je to krušné žití. „Než jste přišel, zrovna jsem řezala dřevo. Topit musím pořád,“ říká paní Dagmar. A voňavé mýdlo, které našla v jednom z balíků, prý brzy využije u sudu pod okapovou rourou. Tohle je garážová koupelna, záchody jsou u Černého potoka, což je průmyslová stoka mezi místní chemičkou a koksovnou.
Chudinské ghetto si žije podle vlastních pravidel. Z některých garáží už jsou ruiny, jiné se proměnily ve sklad odpadků, další vyhořely. Také uličky mezi někdejšími nocležišti pro automobily jsou zavaleny smetím všeho druhu, někde odpad tvoří úplné barikády. V poslední řadě garáží bydlí hutník z Vítkovických železáren Josef F., dnes už v penzijním věku. Narodil se v Jeseníkách a do Ostravy ho ještě za komunistů přilákaly vysoké mzdy. „Dvanáct let jsem dělal šamotáře, to byla na pecích hodně zodpovědná práce, peněz jsem měl stejně jako ti nejlepší havíři,“ vzpomíná. Nikdy se neoženil a výdělek si prý uměl užít se vší parádou. „Celý život jsem lítal po ubytovnách, to mi stačilo. A teď mi stačí i ta garáž,“ říká.
„Kdybychom se ke každému, koho potkáme, chovali se stejnou něžností, kterou zahrnujeme kočku, také by předli,“ napsal americký básník Martin Buxbaum. Od konce minulého roku, kdy jsme zveřejnili story z ostravské garáže, se kočky Dagmar Palákové opravdu těší mimořádné přízni. A předou ostošest, protože netrpí hladem a nemusí se honit za drobnými hlodavci ani ptáky. Paní Dagmar je ale trochu v rozpacích. Každý se jí napřed zeptá na její zvířecí přátele. A teprve pak následuje zdvořilý dotaz, jak se ženě vlastně daří.
