„Už jsem na garáž zvyklá,“ tvrdí 49letá Dagmar Paláková. Patří ke komunitě bezdomovců, kteří obývají garáže u zrušené ostravské koksovny Jan Šverma. Pardon, paní Paláková se za bezdomovkyni nepovažuje. „Tohle je můj domov, jinam bych už nešla, bydlím tady asi patnáct let.“ Na konci listopadu jí zemřel manžel. „Bohužel. Ale naštěstí jsem nezůstala sama, mám 11 koček, psa a andulky,“ vypráví.
Nejméně patnáct garáží u Švermovy ulice v ostravských Mariánských Horách má trvalé nájemníky. Za komunistů to bývala vyhledávaná noclehárna pro čtyřkolové mazlíčky hutníků, horníků a koksařů, dnes jsou auta zaparkovaná jen v části rozlehlého garážového městečka. Některé garáže se proměnily v ruiny a z jiných jsou obývací pokoje. Dagmar Paláková je tady doma asi patnáct let, od svých pětatřicetin. „Žili jsme s manželem u matky, ale když musela kvartýr vyměnit za garsonku, tak už jsme se tam nevešli. Tak jsme si našli tuhle garáž,“ vypráví.
Manžel zemřel na otravu krve
Je pondělní podvečer 27. prosince a teploměr ukazuje pět pod nulou, ráno ve čtyři bylo minus deset. Do betonové garáže s plechovými vraty asi pěkně fučí, uvnitř musí být pořádná klemra. „Kdepak, mám tam docela teplo. No není to jak v bytě s ústředním topením, ale nezmrznu, pojďte dál, ať se přesvědčíte,“ jsem pozván do garáže. „Zrovna jsem si naštípala dříví,“ ukazuje k hromadě fošen, dveří z dřevotřísky a dalšího hořlavého materiálu. Zajistit palivo, to je v zimě hlavní program dne.
Smutné výročí tornáda na Štědrý den. Podívejte se, jak se změnily zničené obce
Na Štědrý den je to přesně půl roku, kdy se moravským Podlužím prohnalo ničivé tornádo, stalo se tak 24. června. „Na stromek letos ani nemyslím, stačí mi svítící vánoční andělíček,“ říká penzistka Dana Svobodová, která v obci Lužice už šest měsíců opravuje živlem téměř zničený dům. „Bez stromku si Vánoce nedovedeme představit ani po tornádu, které nám zlikvidovalo zrekonstruovaný byt,“ vypráví důchodkyně Naďa Herníková z Lužic a zve reportéra CNN Prima NEWS ke stromečku.
V garáži stojí kamínka, pro rouru manželé Palákovi vyrazili improvizovaný komín skrz zeď přímo nad plechovými vraty. „Bohužel, manžela už nemám. Selhání orgánů po otravě krve, teď v listopadu,“ líčí čerstvá vdova. Jiří Palák zemřel 20. listopadu. „Měl problémy se zuby, strašně mu otekla celá tvář. Posílala jsem ho na pohotovost, ale nechtělo se mu tam. Nakonec mu pusa opuchla tak, že jsem ve finále zavolala sanitku, ale už bylo pozdě. Z těch zkažených zubů dostal otravu krve a selhaly mu základní orgány,“ popisuje, jak přišla o životního partnera.
Svým způsobem to byla smrt z bídy, muž s opuchlou tváří se bál na zubní pohotovost, aby ho zubař nevyhnal z ordinace s tím, že bezdomovce neošetřuje.
„Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem,“ napsal v roce 1924 spisovatel Karel Čapek. A pokračoval: „Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti.“
Poustevna osvícená autobaterií
Ano, smrt je v chudinských ghettech častým hostem. I v tom ostravském ve stínu chátrajících budov zrušené koksovny Jan Šverma. Kdyby mě osud dohnal tady žít, také bych se podobně jako Čapek obával, že se blížím ke konečné stanici lidského bytí. Obyvatelé garáží si černé myšlenky nepřipouštějí a samozřejmě ani nečtou Čapkovo dílo. „Já už bych nešla jinam,“ přesvědčivě říká 49letá Dagmar Paláková.
Nesnášel konzumní blbství a Ježíše nazval ču*ákem. Od Magorovy smrti uplynulo 10 let
Tohle si mohl dovolit jen Ivan Martin Jirous zvaný Magor, nikomu jinému by to katolická církev neodpustila. „Pochválen buď největší ču*ák Ježíš Kristus,“ prohlásil jednou při mši svaté na undergroundovém festivalu v Trutnově. A farář Ladislav Heryán tuhle historku odvážně připomněl před deseti lety během Jirousova pohřbu. Magor církev neurazil, jako hluboce věřící jen kléru vyčetl jeho přešlapy. Zemřel 9. listopadu 2011.
To už stojím v interiéru garáže, kterou si manželé proměnili v obývák s ložnicí a kuchyní v jednom. Cvakne nějaký vypínač a v místnosti bez oken se rozsvítí matná světýlka jakéhosi vánočního řetězu či jak to improvizované osvětlení nazvat.
Fotoaparát na mobilu se v téhle tmě skoro „nechytá“, snímky jsou rozostřené. Podobně jako se rozostřil život paní Dagmar, který měl přitom docela ostrý start. „Narodila jsem se v Jeseníkách a vyučila se přadlenou v Náchodě. Pak jsem pracovala v Lázních Jeseník a poznala budoucího manžela, zvrtlo se to až v Ostravě.“
Vyhazov z bytu byl poslední tečkou, od té doby nedostala práci. Přesto soběstačně říká: „Vystačím si se životním minimem, které dostávám od sociálky. Nejsem nijak náročná a moc toho nesním.“
Na svatého Štěpána čili na druhý svátek vánoční obědvala prdelačku a dneska si zabijačkovou polévku z polotovaru znova přihřála. „Po smrti manžela jsem naštěstí nezůstala úplně sama. Mám jedenáct koček, jednoho psa a dvě andulky,“ počítá svůj garážový zvěřinec. Kočkám se do mrazu nechce, tak honí míček kolem kamen. „Hrajete fotbal, co?“ promluví žena na kočky. Záhy se probouzí i vlčák Rex a ozvou se andulky.
V garáži si připadám jak host v poustevně svatého Františka. „Vlastně velká část z té sociálky jde na granule a další krmení,“ počítá žena. O žádnou pomoc nežádá, možná by ale uvítala novoroční dárek v podobě krmiva třeba od nějakého majitele zverimexu, rád tuhle charitu zprostředkuji.
Všivá bída nelidská
„A mám taky sousedy,“ ukazuje k dalším obydleným garážím. Někteří sousedé jsou prý skvělí, s jinými se raději vůbec nestýká. Na téhle konečné stanici žijí všelijaké existence. „Bohuš je výborný, pomáhá mi s řezáním dřeva,“ mávne směrem k protější garáži, v níž žije bývalý hutník Vítkovických železáren. Ten ale o publicitu nestojí. „Pomáháme si tu, jak můžeme, je to tady takové malé městečko,“ říká paní Dagmar.
Papež navštívil největší romské ghetto na Slovensku. Jak vzniklo sídliště Luník IX
Sídliště Luník IX v Košicích je největší vyloučenou lokalitou na Slovensku. Na rozpadajícím se panelovém sídlišti žije nejméně 4 500 Romů, které v úterý 14. září navštívil papež František. Z některých kvartýrů tu vlastně zůstávají jen betonová jádra bez oken, přesto se v nich nadále bydlí. V 80. letech sídliště „založil“ primátor Košic a pozdější slovenský prezident Rudolf Schuster, aby vystěhoval Romy z historického jádra města.
Má pravdu, asi 200 garáží tvoří síť bočních uliček, které navazují na hlavní městský bulvár. Všude je ovšem špína, některé ulice jsou zavaleny horami odpadků.
Žena se v garáži může pochlubit i kuchyňskou linku, pitnou vodu však musí dovážet. „Na mytí mi stačí dešťovka ze sudu,“ vysvětluje. Kolem garáží sice teče potok, ten ale nese příznačný ostravský název Černý potok. Jeho hladina dnes není černá, spíš hraje všemi barvami z olejových skvrn. Vodu nelze použít ani jako užitkovou, potok zřejmě absorbuje leccos z nedaleké chemičky, z odstavené koksovny i z nákladového seřadiště vlaků.
„Ten chlupatý, to je Čertík,“ představuje mi žena z garážové favely jednoho z kočkovitých miláčků. Na toalety se chodí do křovin u Černého potoka, do obchodu je to asi dva kilometry. „A tohle je Mourek,“ chytí do náruče dalšího kocourka.
A co novoroční přání? Covidu se nebojí a řekl bych, že v jeho existenci ani nevěří, všem sousedům v garážích i tak přeje hlavně pevné zdraví. „A aby to bylo všechno jinačí, to si přeju,“ dodá.
Co všechno? A jak jinačí? Ach jo, jak hloupě se to ptám na podrobnosti, zatímco Dagmar Paláková krčí rameny. Prostě aby bylo všechno jinačí, tak snad se přání splní. Stmívá se, teploměr ukazuje minus pět pod nulou, a já znova myslím na slova Karla Čapka: „Tato všivá, nelidská bída…“
