Motorky z NDR měly dobrý zvuk nejen v zemích socialistického tábora. Když značka Jawa ukončila začátkem 80. let výrobu svých široce populárních „padesátek“ Pionýr a Mustang, museli se motorističtí dorostenci poohlédnout jinde. Simsony byly o několik světelných let modernější, velmi obtížně se však sháněly.
V 80. ani 90. letech ještě nehrozilo, že by se mladý jinoch na celé slunečné sobotní odpoledne zasekl u on-line hry nebo u videí na TikToku. Kdo si nechodil zakopat na plácek za domem nebo zkoušet muzicírovat s místní disko skupinou, tajně snil o nabývání slastných pocitů svobody za řídítky ryčně vrčícího a modře dýmícího stroje kubatury 50 cm3. Šlo na něm zajet k dívce před dům, zazvonit, dotázat se otce, zda může ven, a když se náhodou zrovna nenechala zapřít, vyrazit třeba k rybníku nebo do bijáku.
Na „tajňačku“ se na „padesátkách“ jezdilo už od sotva náctiletého věku, oficiálně se řidičský průkaz na třídu AM vydával od patnácti. Velký hlad po malých strojích se dlouhá léta dařilo jakžtakž uspokojovat zmíněnými výrobky značky Jawa, ty ale za dvacet let výroby notně zestárly, a proto se přestaly vyrábět. Bez náhrady. Jestliže měl však československý průmysl v tomto oboru sestupnou úroveň, v sousední NDR se i v bídných podmínkách dokázali vypracovat mezi přední producenty maloobjemových motorek v celoevropském měřítku. Kdo jednou Simsona zkusil, zpátky na Jawu už nechtěl.
ČTĚTE TAKÉ: Pavel nastartoval po čase motorku a dojel na pražskou výstavu. Už mě svrběly ruce, přiznal
Populární Schwalbe (česky vlaštovka, pozn. red.) byla východoněmeckou obdobou českého Pionýra. Zdroj: se svolením společnosti MZA Suhl
Letitá tradice
Počátek aktivit výrobce z východoněmeckého Suhlu je třeba hledat v polovině 19. století a až do bankrotu a úplného zániku měla mnoho majitelů a ještě více jmen. Jeho zakladatelem byla každopádně židovská rodina Simsonových (neplést se Simpsonovými, pozn. red.). Firma se zabývala výrobou motorů, zbraní, kol, později motocyklů a automobilů.
Po válce se firma ocitla na východní straně Železné opony a opět se přejmenovala. V portfoliu továrny ze Suhlu se zprvu objevily motocykly AWO 425 se čtyřdobými motorizacemi o objemu 250 až 350 cm3. Dvoudobé mopedy a malé motocykly přišly do výrobního programu až na začátku 50. let a u nich také po zbytek existence firmy zůstalo.
První motorkou s označením Simson byl jednoduchý moped SR1 (Simson Rheinmetall číslo 1), tedy motorové jízdní kolo s pedály, poháněné dvoudobým jednoválcem 47,6 cm3 o výkonu 1,1 kW (1,5 k) s dvoustupňovou převodovkou, kterou dodával výrobce kancelářských strojů VEB Büromaschinenwerk Rheinmetall.
V roce 1964 přišla na trh tzv. „ptačí série“. Jejím nejznámějším zástupcem byl legendární moped Schwalbe (vlaštovka). Šlo o motocykl opticky blízký našemu Pionýru, tedy pohodlný stroj s dvojsedlem a snadnou ovladatelností. Později přišli na řadu další opeřenci – Spatz (Vrabec), Star (Špaček), Sperber (Krahujec) a Habicht (Jestřáb).
Model S50 z roku 1975 už se notně podobal u nás populárnímu typu S51, technika však pocházela ještě ze 60. let a modelu Schwalbe. Zdroj: se svolením společnosti MZA Suhl
Velký hit přijíždí
Třetí generace šikovných malých motorek debutovala v roce 1975. Nový model S50 přinesl řadu novinek. Radikální byla především změna designu, takže Simson teď vypadal jako velmi povedená zmenšenina „dospělých“ motorek své doby. Koncepce páteřového rámu zůstala zachována, ale vpředu se objevila teleskopická vidlice.
Ten největší trhák ale měl teprve přijít. Jmenoval se Simson S51 a při debutu na veletrhu v Lipsku v roce 1980 hned získal zlatou medaili. Po právu. Verze S51 se od svého předchůdce sice vizuálně lišila jen v drobnostech, znatelná je však na první pohled. Největší změnou bylo implantování nového agregátu.
Díky technickým inovacím byl dvoutaktní motor, který stále vyžadoval mix benzinu a oleje, spolehlivější a výkonnější. Na rovině byla S50 dostatečně rychlá, ale ve stoupáních jí docházel dech. S51 na tom byla mnohem lépe, jakkoliv 3,5 koně, které dvoudobá padesátka produkovala, nevypadá příliš optimisticky. Velkým rozdílem oproti jawám byla vedle moderního designu čtyřstupňová převodovka, díky které poskytoval Simson citelně lepší dynamiku.
Verze Enduro plnila celá 80. léta úlohu snu českých puberťáků. Zdroj: se svolením společnosti MZA Suhl
Nejen Enduro
Výchozím modelem typové řady byl typ N, které neznamenalo nic jiného než „Normal“, z legrace často přezdívané jako „Nic“. Tento model disponoval jen minimálním elektronickým vybavením měl pouze tři převodové stupně. Následovala lépe osazená verze Elektronik určená pro pohodlnou jízdu po silnici a konečně mytické Enduro.
Šlo o velmi pohledný dvoumístný stroj přizpůsobený do lehkého terénu díky svému zvednutému výfuku, vyztuženému rámu a tvrdším zadním pružinám s možností nastavení. Silniční verzi sice scházelo vyztužení rámu dvěma trubicemi, díky tomu ale byla lehčí a podle uživatelů o něco rychlejší – udávaná maximálka je u všech variant S51 60 km/h.
Později byl k dispozici i pohledný skútr. Řadit se ale muselo manuálně. Zdroj: se svolením společnosti MZA Suhl
Už jen vzpomínky
Kromě „padesátek“ se začala vyrábět také verze převrtaná na 70 cm3, se kterou si výrobce dělal čáku na konkurenční kapitalistické stroje o objemu 80 cm3. V roce 1987 ještě vyjel velmi povedený skútr SR50 s totožnou mechanikou jako S51, to už se ale hlásila vlna politických změn, která sice výrobu motocyklů v Suhlu nesmetla hned, ale nekompetentní vedení podniku přivedlo firmu po takřka 150 letech k pozvolnému zániku. Poslední motorky Simson opustily linku v rodném Suhlu v roce 2002.
V Československu bylo Simson S51 v omezené míře možné sehnat v síti prodejen Mototechna. Enduro stálo v roce 1981 5 760 Kčs, domácí Jawa Mustang byla ve stejné době za 4 180 Kčs. Simsony jsou dnes stále občas k vidění, v Žabovřeskách nad Ohří je jim dokonce zasvěceno celé muzeum. Pěkné původní Enduro dnes stojí klidně 70 tisíc Kč, obecně se ale Simsony na inzertních serverech už příliš nevyskytují – však je těm „správným“ hodně přes třicet let.
