Rozhovor s historikem a kandidátem na rektora UK Michalem Stehlíkem
Letošní volby do Sněmovny nejsou tak osudové, jak politici prezentují v kampani. Myslí si to historik a kandidát na rektora Univerzity Karlovy Michal Stehlík. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS mluvil o tom, proč někteří lidé nechtějí jít k volbám a co je pro společnost největší hrozbou.
Budou letošní volby osudové?
Nebudou. V kampaních – a to i v historii – vypadají každé volby jako osudová životní křižovatka, po které bude všechno jinak. Ale dokud jsme v reálném demokratickém systému, křižovatek typu roku 1946 nebo 1990 moc nebude.
V dějinách se často volební klání prezentují jako osudové křižovatky budoucnosti. Někdy tomu tak skutečně bylo, jindy šlo o vyhrocenou předvolební rétoriku, aby se vzápětí nesmiřitelní nepřátelé dohodli. To jste napsal na Twitter. Myslíte si, že se ti aktuální nepřátelé po volbách dokážou dohodnout?
Narážel jsem na to, že když Václav Klaus s Milošem Zemanem měli velké předvolební klání, nakonec z toho vznikla opoziční smlouva. Nepřátelé si podepsali stabilitu. Jedna věc je, co se říká před volbami, a druhá věc, co se stane po volbách. V tomhle se trochu podobáme první republice.
Říkáte, že volby osudové nebudou, ale většina politiků je tak prezentuje. Tvrdí, že je poslední šance změnit budoucnost, zbavit se Babiše, nebo že je to naopak poslední šance Babiše volit.
Společnost by na tom byla hodně špatně, kdyby jedny volby měly změnit úplně všechno. Nic takového neexistuje, společnost si funguje svým způsobem. Navíc tu máme ještě Senát. Ale kampaň potřebuje emoce. Politici používají trochu válečné rétoriky: Změňte s námi svět. Bez toho by nedošlo k mobilizaci voliče. K politice to patří.
Jsou kampaně vyhrocenější než v minulosti?
Jsou, stávají se čím dál fatálnějšími. Když se podíváte na předvolební plakáty z počátku minulého století, mají hrozně moc písmenek. Politici se snažili přesvědčit voliče, co udělají lépe a proč. Když bych mávl proutkem a podívali bychom se o sto let dopředu, dnes jsou to jen marketingové výkřiky, hesla a emoční vykřičníky.
Čím to je?
Je to otázka zrychlené doby, masmédií, reklamy, klipovitosti dneška. Všechno je rychlé. Když potřebujete zaujmout, musíte něčím praštit do stolu.
Podobáme se první republice v tom, že pro nás jsou politické strany jakýmisi schránkami na vliv, moc a korupci.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste řekl, že se obáváte demontáže systému liberální demokracie. Kdo by ten systém mohl demontovat? Hnutí ANO?
Nemyslím, že konkrétně hnutí ANO. Spíš je to otázka stavu společnosti vůči politice a politickému systému. Tahle teze byla hyperbola, kdy jsem to trošku přehnal. Ale cítím, že se podobáme první republice v tom, že pro nás jsou obecně politické strany jakýmisi schránkami na vliv, moc a korupci. Po dvaceti letech klání levice versus pravice jsme v novém dvacetiletém klání populismus versus realismus. Uvidíme, jak budou do budoucna fungovat antisystémové strany, které chtějí celý systém zbořit. Je to trend ve společnosti, jde se od podstaty politických stran k obecným hnutím, která nemají hodnotové zakotvení, ale jen říkají, že všechno budou dělat jinak a lépe. Jsou to teze o fungující stavovské společnosti, které používal fašismus.
Souvisí s demontáží liberálního systému i to, že spousta lidí k volbám vůbec jít nechce?
Je to součástí frustrace, nedůvěry v systém a součást pohodlnosti a apatie, že já jako jedinec stejně nic nezměním. Ale systém je postavený na tom, že něco změní miliony hlasů, ne jeden člověk. Je to doklad jistého vyčerpání.
Komunisté by se nemuseli poprvé od revoluce dostat do Parlamentu. Čím to podle vás je? Je už v Česku nová generace lidí, která netvrdí, že jim za socialismu bylo líp?
Nebyl bych tak optimistický. V případě jásání, že komunisté nebudou v Parlamentu, bojujeme minulé války. Pro budoucnost jsou nebezpečné antisystémové strany. Ty, které slíbí, že se postarají, a pak budou mírně omezovat demokratické principy. Posledních deset let se objevily jiné subjekty, které na sebe dokážou nespokojenost lidí vztáhnout. Komunisté ten primát ztratili. Jejich hlasy má někdo jiný. Oni už by neměli být téma. Spíš bych se bál, kdo další vstoupí do Sněmovny.
Volný blok je úplně ustřelený. Je problém, že lidé volí antisystémové strany, strach a nenávist.
Koho tím myslíte? SPD, Volný blok?
Přesně tak. To, co předvádějí ve vytváření „my“ a „oni“, nepřátelství, zahraničí, migranti, „my ti dobří Češi“ versus ta „zlá EU“. Volný blok je úplně ustřelený. Je problém, že lidé volí antisystémové strany, strach a nenávist.
Proč je podle vás volí?
Přiznejme si, že tady je nějaká společenská frustrace. Společnost má svá slabá místa, třeba ve vyloučených lokalitách. Spousta lidí nevidí vizi, že by se mohli se svými dětmi někam posouvat. Děti ze slabších rodin to mají mnohem složitější.
V rozhovoru pro Reflex jste mluvil o tom, jak politici přepisují dějiny a využívají historii třeba k nahnání strachu. Třeba když přirovnávají očkování k totalitě nebo mluví o tom, že ve Sněmovně se inklinuje k fašismu. Dá se proti tomu nějak bojovat?
Jednostranně a jednorázově špatně. Jediný možný boj je dlouhodobé vzdělávání. Když na sebe někdo potřebuje upozornit, použije druhou světovou válku, Hitlera, holokaust. Každý hned zpozorní, co se to děje. Jenže úroveň znalosti dějin ve společnosti je někde mezi osmou a devátou třídou, takže se jede po těch základních rovinách, že Jan Hus bojoval proti všem a je ohromný vzor, ale vůbec nevidíme realitu a nechápeme středověk. Myslíme si, že Karel IV. byl největší Čech, ale pak si přečtete dějiny v Německu a zjistíte, že tam ho viděli jinak a měli ho za největšího císaře. Za mě je základem věnovat ve školách zásadní pozornost 19. a 20. století.
Místo podrobné výuky o pravěku a novověku by se mělo ve školách soustředit na 19. a 20. století.
Jenže na základních školách se věnuje prostor hlavně pravěku a starověku a na dějiny 20. století, které nás velmi ovlivňují, nezbývá čas. Co s tím?
Musí se udělat radikální zásah do rámcových vzdělávacích programů. Místo podrobné výuky o pravěku a novověku by se měl spíš učit kulturní základ. Pečlivě probírat neolit a eneolit baví možná tak někoho, kdo chce studovat archeologii. Je potřeba se soustředit na 19. a 20. století, tam je základ občanských práv, politiky, ústavnosti. Mám rád německé školství, které propojuje dějepis s výchovou k občanství. Je celkem jedno, že vím, kdy bylo založeno Československo. Důležitější je mít k tomu souvislosti, světovou válku, Masaryka, ideály. Poslední dvě století nás ovlivňují nejvíc.
V podcastu Přepište dějiny se snažíte bořit ustálené představy o českých dějinách. Kterými mýty je podle vás nejvíce deformován český pohled na svět?
Z podstaty by se dalo říct, že naše dějiny jsou bohemocentrické. Hlavní mýtus je, že jsme podstata dějin. Nevidíme souvislosti, které se nás týkají. Jsme strašně fixováni na Mnichov, jak nás všichni hrozně zradili v roce 1938, ale už nevidíme, že se hranice přemalovávaly 20 let předtím výhodně pro nás. Žijeme ten náš mýtus pražského jara, že jsme budovali demokratický socialismus.
Nebudovali?
Nebudovali. Pod tlakem společnosti se uvolňoval systém, ale společnost chtěla mnohem víc. A komunisté nevěděli, co s tím. Společnost předběhla komunisty. Hezký úsměv Dubčeka nebyl podstatou změn. Podstata byla ve společnosti. Těch mýtů je hodně, ale hlavní je ta bohemocentričnost, že jsme střed dějin.
Ostatní národy tu sebecentričnost nemají?
Určitě mají. U nás je ale možná vyostřena tím, jak jsme malí, jsme mezi velkými vlivovými skupinami východu a západu, přes střed Evropy toho předusalo hodně. Máme snahu ukázat, jak to máme těžké, ale stejně jsme nejlepší.
Měli bychom mýty o historii bořit? Vždyť je má každý národ a možná lidi i stmeluje, že mají společný pohled.
Teď budu mluvit tak, jak by asi historik ani neměl. Ale mýty jsou potřeba. Lidé potřebují příběhy, ne historii, která má vždy nějaké ale. Ale záleží, jaké mýty si vybereme. Jako příklad dávám, když jsme před třemi lety slavili sto let Československé republiky. Slavili jsme sto let něčeho, co neexistuje. Od ledna 1993 máme jinou státnost. Ale jsme upínáni k tomu masarykovskému mýtu. Ten nicméně vnímám pozitivně, je humanistický, velmi otevřený, demokratický.
Ucházíte se o funkci rektora Univerzity Karlovy. Jak by se měla univerzita změnit? Protože z vlastní zkušenosti vím, že občas jsou výuka i informační systém dost zkostnatělé.
Vždy jde o to, co je nutné a potřebné udělat uvnitř a jak má instituce působit navenek. Uvnitř jsou nutné změny – od projektové podpory v rámci velkých projektů EU, informační systémy, kvalitnější pohled na doktorské studium, zpětná vazba ve výuce. A pak je vnější obraz, jednak tuzemský a pak mezinárodní. Covidová doba ukázala, že univerzita by měla být důvěryhodným hráčem ve veřejném prostoru, který dokáže říkat potvrzené věci v rámci svých odborníků. Stát se chová macešsky a budeme se divit, že jsme jako univerzita vypadli z žebříčku 500 nejlepších škol. My nejdeme dolů, ale stagnujeme. Zatímco ostatní univerzity ve světě jdou dopředu.
Vysoké školy se nesmí zpoplatnit. V Americe se ukázalo, že zpoplatnění studia vytvořilo obrovskou hypoteční bublinu.
Je vzdělání pro současnou vládu nebo i minulé vlády, prioritou? Nebo se to jen tak říká?
Každá vláda tvrdí, že školství je prioritou, ale pak se podívejte na výsledky. V posledních letech byl určitě pozitivní tlak na základní nebo střední školství. Ale ve vysokém školství vidím obrovský dluh. I během covidu bylo nejjednodušší zavřít vysoké školy. Stále se berou jako nástavba. Když se řeší přidávání učitelům, řeší se první a druhé stupně, ale ne vysoké školy. Podceňuje se terciární vzdělávání. Celoživotní vzdělávání musí být realita a bez podpory státu budeme stále východoevropská univerzita.
Dokážete si představit, že by byly vysoké školy zpoplatněny?
Nemyslím si, že je to dobrá cesta. V Americe se ukázalo, že zpoplatnění studia vytvořilo obrovskou hypoteční bublinu. Jeden z důvodů, proč byli lidé v krizi, byla půjčka na školu. Roztočili bychom spirálu. Tahle společnost není tak bohatá, aby si studenti nemuseli půjčovat. Vytvořili bychom akorát dluh do budoucna. Vidím povinnost státu a společnosti do školství investovat.
