Moučková: Ruských šmejdů jsem se nebála. Děsila jsem se prezidentského přebreptu
Kamila Moučková se i po devadesátce stále zajímala o politické dění. Zdroj: ČTK
Nabídnul jsem jí rámě, před těmi dvěma roky už přece jen chodila trochu hůř. Kamila Moučková se do mě zavěsila, šli jsme ven čekat na objednaný taxík. Jenže vůz přijel až za dvacet minut. A protože byla strašná zima, dokola jsem se Moučkové omlouval. Svým sametovým hlasem mě tehdy uklidňovala: „Mladý muži, já jsem v životě zvládla jiné věci.“ Vůbec to neznělo sarkasticky, povýšeně; naopak konejšivě, lidsky. Z auta mi potom zamávala, usmála se. Právě na ten úsměv jsem si vzpomněl, když teď přišla zpráva, že ve věku 92 let zemřela.
Dělat rozhovor s legendární hlasatelkou Kamilou Moučkovou byla velká škola. Nejenže si člověk dával pozor na správnou artikulaci, víc než kdy jindy se taky před tou osobností z oboru snažil vyhnout položení pitomé otázky. Ale hlavně: Neshodit se ptaním na něco, na co tahle dáma odpovídala už tisíckrát.
Jenže neptejte se Moučkové na srpen 68!
Bylo jí čtyřicet, když do země vtrhli okupanti. Z televizního studia o tom informovala do poslední možné chvíle, ruští vojáci ji museli z vysílání odvléct násilím. K té situaci jsme se při povídání dostali oklikou, vzpomínáním na strach před kamerou. A i když o tom mluvila už tolikrát, zase jí to pořádně dopálilo.
Čtěte také
„Strach? Odvaha? Já byla tehdy hlavně… hmm, řeknu naštvaná, protože do novin se nemá mluvit vulgárně. Jenže ono to úplně nesedí, jelikož pro ten můj pocit z 21. srpna 1968 neexistuje slušné slovo. Já byla... no prostě jsem se klepala vzteky. Sice jsem měla doma tři děti, pod žebrem samopaly, ale to mi bylo fuk. Hlavou mi letělo: Co si to ti šmejdi dovolují? Kdepak, žádná statečnost. Mým jediným pocitem byl vztek.“
Jako tvář protiokupačního vzdoru musela během normalizace zmizet z obrazovky. Místo televizní slávy najednou lepila pytlíky, pracovala v mlékárně, dělala uklízečku, servírku. I za podpis Charty 77 si s režimem užila své, někdy v té době spadla do trýznivých depresí. Když se jí po třiceti letech rozpadnul vztah s hercem Jiřím Zahajským, bylo to ještě horší.
„Úplně jsem se tenkrát vymkla z kloubů, špatně jsem se dávala dohromady. Vzala jsem si z toho poučení: Každý bychom si měli zachovat své vlastní já. Svou svobodu."
Kamila Moučková byla ve své době televizní ikonou, určovala i módní trendy. Zdroj: ČTK/Dezort Jovan
Přes všechny podobné kotrmelce neztratila smysl pro humor, to jsem poznal i při zmíněném rozhovoru. Byť si pár měsíců před tím zlomila nohu v krčku a měla za sebou dlouhou dobu strávenou v nemocničním prostředí, nestal se z ní bolestínský morous. Raději se smíchem vzpomínala, že strach před kamerou občas pociťovala i z docela humorných důvodů.
„Já měla vždycky jeden zvláštní strach. Pomalu každá třetí zpráva totiž začínala slovy: Prezident republiky zaslal telegram... Co myslíte, jakého přebreptu jsem se v té větě asi tak mohla bát? Svěřila jsem se s tím svému parťákovi Richardu Honzovičovi, jak mě to šíleně trápí. On se na mě tak blbě podíval a pověděl: Tak řekni POSLAL. No, fakt jsem mu poděkovala za dobrou radu, kamarádovi.“
Přebrepty jinak rozhodně nebyly její problém. Když jednou šéfredaktor Viktor Růžička narychlo tahal z dálnopisu Chruščovův projev psaný bez interpunkce, Moučková ho 42 minut v kuse četla do přímého přenosu bez jediné chybičky. „Přitom nám tenkrát Chruščov radil nějakou ptákovinu, asi abychom na Vysočině pěstovali pšenici nebo co. Když jsme to zvládli, Růžička přede mnou klečel a děkoval, jaká jsem hvězda.“
A zase se smála. Na roky strávené v televizi vzpomínala moc ráda, určitě jí to moc chybělo.
Čtěte také
„Dneska je to už úplně něco jiného. My tehdy dělali všichni všechno, na koleni. Taky jsme ale vymysleli zajímavé věci. Třeba jsme s kameramanem Jirkou Průchou vyrazili za uhlíři, protože jsem zjistila, že okrádají babičky a dědečky – místo deseti puten jim šoupli osm. Točili jsme i o tom, jak tramvaják schválně ujel dobíhající paní. Jirka používal skrytou kameru – neptejte se mě jak, jsem technický analfabet. Ale bavilo mě to ohromně. Já tuhle profesi vždycky milovala. Když se to povede a všechno do sebe zapadne, tak vás to úplně pohltí. Přestože moje éra už je samozřejmě dávnověk.“
Ani po devadesátce se nepřestala zajímat o své profesní následovníky. O dění ve světě, o politiku. Navzdory všemu, co si kdy prožila, zůstala pozitivně naladěná.
Kamila Moučková před několika lety obdržela Cenu Arnošta Lustiga. Zdroj: ČTK/Krumphanzl Michal
„Moje zkušenost je, že lidé jsou v podstatě většinou dobří. Akorát se teď zlobím, že jsou málo stateční a málo se vkládají do politiky. Česká politická situace mě strašlivě rozčiluje. Často si u různých vrcholných politiků říkám, že být jimi, radši bych zalezla a před lidmi se vůbec neukazovala.“
Pravda, říkala to před dvěma roky. Nedá se však očekávat, že by zrovna na tohle před svým odchodem změnila názor.
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
