„Co to vidí oko mé oříškové?"
„Co to vidí oko mé oříškové?"
Neustále se vztekám nad tím, že “milovníci zvířat” pouštějí psy bez přivolání na volno. Léto bylo v tomhle ohledu obzvláště výživné a já už přemýšlela o meditacích, antidepresivech nebo ilegálním trhu s morfiem. Nakonec jsem ale zvolila jinou cestu. Rezignaci.
Neustále se vztekám nad tím, že “milovníci zvířat” pouštějí psy bez přivolání na volno. Léto bylo v tomhle ohledu obzvláště výživné a já už přemýšlela o meditacích, antidepresivech nebo ilegálním trhu s morfiem. Nakonec jsem ale zvolila jinou cestu. Rezignaci.
Zavinily to tyto tři situace:
1. V jednom parném dni jsem se po práci hecla a vyrazila na asi 8 kilometrů dlouhou procházku. Skvěle jsme se prošli a z Hanka mě málem trefil šlak jen jednou. Šinuli jsme si to domů mezi poli. Rozpřáhla jsem ruce (na jedné omotanou samozřejmě chrtici Pepper, Hank byl bez vodítka) a jen dýchala tu vůni pole, hlíny a teplého vzduchu. Najednou periferně vidím, jak z pole vedle mě něco povyskočilo. Možná srnka? Šli jsme dál.
Povyskočilo to znovu. Zaostřila jsem a v dálce viděla pár s vodítkem. V poli hned vedle tedy skákal pes. Ploužili se jak lemry a já je neměla kudy obejít. Hvízdla jsem, mávala a naznačila, že prosím, aby si připnuli psa, ze kterého se začal klubat kříženec ovčáka. Otočili se a šli dál. Fajn. Přivolala jsem si Hankouše. Celý proces hvízdání a prosení jsem ještě několikrát opakovala. Nic. Vždy se otočili a šnečím tempem pokračovali. Začala jsem tedy křičet.
NIC. Šla jsem o pár metrů blíž. Přiznávám, že už jsem byla vážně vzteklá. Chlapec na mě zavolal, že jsou na vesnici, takže nebudou mít psa na vodítku. Aha. Rozčílila jsem se ještě víc. Někde mezi mým monologem o bezpečnosti, lásce ke zvířatům a slušnosti křičeným na dálku 20 metrů jsem ze zoufalství utrousila “ty vole, to už si ze mě děláte už ale prd*l.” Chlapec se na mě osočil, že ještě jednou budu sprostá, přijde mi něco vysvětlit sám. Tak víš co? Já za tebou jdu chlapče rovnou!
Ze sebevědomého páru se stal najednou vystrašený páreček připínající psa na vodítko. Nejde dost dobře předstírat odvahu, když se na vás řítí rozzuřená dredařka se dvěma velkými psy, z nichž jeden je pitbull. Přišla jsem k nim a víc než slušně vysvětlovala, že nechci, aby si psi ubližovali a majitelé by měli svého psa před střety s neznámými zvířaty chránit. Pořád mě přesvědčovali, že je to můj problém. Po chvíli jsem to vzdala a šla pryč. Spolu s tím, jak jsem se vzdalovala, se jim vracela odvaha. Čím dál jsem byla, tím sprostější a urážlivější věci na mě křičeli. Fajn. Doma jsem pak plakala.
2. Druhý příběh je o poznání kratší. Načapala jsem v sadu u naší vesnice chlapa, který tam kradl ovoce a rozběhli se na nás jeho dvě kolie. Šíleně jsem se lekla. Přísahám, že jsem asi dvě minuty hystericky řvala, ať si pro ně jde. Jenom stál a koukal. Naštěstí kolie ten řev vyděsil dostatečně. Zůstaly stát a já nakonec odešla. Chlap opět posbíral odvahu až při mém odchodu a začal na mě řvát, ať po něm neřvu. To už jsem ale přišla o hlas i energii a byla jen ráda, že mě nesou moje rozklepané nohy domů společně s dvěma nepoškozenými psy.
3. Třetí je o paní, kterou jsem hezky, ošklivě i nonverbálně prosila, ať si alespoň při cestách kolem mého domu připne svého nevycválaného boxera na vodítko, protože už mi do Hanka jednou skočil a já nechci, aby se to stalo znovu a s horším koncem. Bez úspěchu. Nevěří mi. Takže než jdu venčit, musím nejdřív vyjít ven a porozhlédnout kolem domu, jestli náhodou nejde.
A tak jsem rezignovala. Smířila jsem se s tím, že, i když se můžu zbláznit, aby byla všechna zvířata v bezpečí, jen si ničím své duševní zdraví. Při příštím střetu jsem hodlala zůstat v klidu jako ostatní páníci a čekat se psy na vodítku, jak to dopadne.
Jenomže!
Minulý týden jsem šla sadem. Najednou jsem spatřila skupinku lidí. Už z dálky na mě mávali a křičeli. Psa jsem neviděla, lekla jsem se, že potřebují pomoct. Když jsem přišla o něco blíž, slyším jak říkají: "Dobrý den, vidím, že máte dva psy, myslíte, prosím, že bychom mohli pustit toho našeho z auta na volno, nebo máme počkat, až projdete?”
Nevěděla jsem, jestli mě náhodou nešálí sluch. Pak jsem se štípla, jestli se mi to nezdá. Potom jsem je jen poprosila, ať raději počkají, že mám taky psa. Oni se usmívali a čekali. Připadala jsem si jak v Jiříkově vidění. Znovu jsem se štípla.
Pak jsem se probrala a začala jim děkovat. Asi až moc. Opravdu třeba desetkrát. Netušili, jestli jsem se nezbláznila. Pak slyším, jak říkají: “Ale slečno, vždyť to je přece NORMÁLNÍ.” Ach! A já se bála, že jsem na světě zůstala sama. Víra v lidstvo obnovena! Díky, ať jste byli kdokoliv!
