reklama

Můj Bůh je pitbull a provozuje velmi osobitý způsob canisterapie

Vzácné okamžiky canisterapeutistického klidu.
Foto:

Psí přítomnost je sama o sobě léčivá, někteří chlupáči dokonce vlastní i papír, který z nich dělá regulérní terapeuty. Jejich metoda spočívá, když to velmi zjednoduším, v mazlení a přikládání psa na různá místa, která je potřeba zahřát a rozhýbat. I já mám doma vlastně něco jako canisterapeutického psa. Jen by školu, v níž by na své „léčení“ dostal razítko, musel provozovat Kloboučník a zajíc Březňák.

reklama

Psí přítomnost je sama o sobě léčivá, někteří chlupáči dokonce vlastní i papír, který z nich dělá regulérní terapeuty. Jejich metoda spočívá, když to velmi zjednoduším, v mazlení a přikládání psa na různá místa, která je potřeba zahřát a rozhýbat. I já mám doma vlastně něco jako canisterapeutického psa. Jen by školu, v níž by na své léčení dostal razítko, musel provozovat Kloboučník a zajíc Březňák.

Tak v první řadě - Hank musí mít k tomu, aby se v klidu pomazlil, dost specifické podmínky. Za den si totiž musí odškrtnout několik checkpointů, a dokud se tak nestane, tak za mnou chodí kamkoliv se hnu, jako němá připomínka toho, že má jít ještě ven s míčkem, jít ven bez míčku, dostat najíst a jít na poslední čůrání před spaním. Jsou tedy jen dva vzácné okamžiky, kdy si na Hankouška lehnu a můžu ho pořádně opusinkovat a očichat si jeho velkou nezničitelnou hlavu. Ten okamžik je ráno, než se zvládne probrat, a pak večer po posledním čůrání.

Ale díky Bohu aspoň za to, že se se mnou Hank vůbec zvládne pomazlit. Když jde dát najevo svou náklonnost někomu jinému, je to jako by vás chtěl ušlapat mini slon. Následně dostanete  (velmi láskyplně, pochopitelně) ještě pořádně nařezáno ocasem a pak vám Hank ukradne botu a odchází s ní vítězně pryč. Zejména letní návštěvy v nazouvácích si rychle oblíbí a záhy je připraví o možnost odejít v tom, v čem přišly.

Oslintané ponožky jako zbraň proti démonům

Takže dejme tomu, že terapie mého psa je skutečně jen pro jeho pána. Trpím úzkostmi a jsem občas tak trochu paranoidní. Přesto ale miluji duchařské horory. Jako správný psychouš pak sleduji každý stín a odraz a domýšlím si katastrofické scénáře toho, jak mě démon odtáhne do podsvětí. Hank jako by to věděl. Proto má způsob, jak démony z mojí hlavy vypudit. Nejde se totiž dost dobře bát, když vám pes šestkrát po čas sledování filmu s upřímně radostným vrtěním přinese pokaždé nový pár oslintaných ponožek (Hank se naučil si otvírat skříň a udělal z ní svůj candy land - ono od dvou ponožek zabalených do sebe do kuličky už není daleko k jeho milovanému balónku, že…). To mu prostě začnete nadávat a jdete dát promočené ponožky do prádla, aniž byste stíhali sledovat, jestli vám není v patách naštvaný duch.

Mí čtyřnozí loutkaři

Často mě taky něco bolí. Nemám nejpevnější tělesnou konstituci a můj vžitý odpor ke sportu tomu zrovna dvakrát nepomáhá. Hank ale každý den vyráží ven plný sil a táhne mě do sadu, kde běhá na volno, jako kdyby tam na něj čekala obří kýta. A přísahám, že ať mě bolí, co mě bolí, stejně za těch 200 metrů kopce, které nás od sadu dělí, zapomenu na všechny bolesti světa, protože musím každé tři metry okřikovat Hanka, ať netahá a pobízet Pepper, ať už jde a vysvětlovat jí, že si počichá, ale až pustím toho šílence v čele pelotonu na volno.

Když se do toho naproti nás objeví někdo s nevycválaným trhačem, dětmi nebo rovnou autem, vypadám jako hadrová loutka, o kterou se přetahují dva duševně nemocní loutkaři. To samozřejmě provází ještě to, že mi padají sluneční brýle, zamotávají se mi do sebe vodítka a hlasitě křičím jména svých psů. Nebo koček, které tam vůbec nejsou. V tu ránu mě nic nebolí. Protože jde o život. Mně i ostatním. Takže tělo nahodí krizový režim a snaží se nerozpadnout.

Pepper je spíš taková depresivní existence, takže kdybych měla jenom ji, hodím na ni tíhu celé mé hlavy a zůstaneme spolu do konce věčnosti ležet v obýváku na zemi. Hank mě ale nenechá. Neustále vymýšlí nové způsoby, jak mě zvednout ze židle, dostat z postele, donutit k pohybu venku nebo k zamyšlením nad tím, co s ním mám sakra dělat. Pitbullí terapie jsou prostě pořádný zápřah. A každému, kdo se chystá pořídit si samce pitbulla jako gaučového mazlíka, doporučuji, ať si najde raději jiný způsob terapie. Já už to mám spočítané. Ale vy se zachraňte!

reklama
reklama

Další hlavní zprávy

reklama
Vláda z nás dělá voly, říká ekonom Sedláček. Poprvé za 30 let „ryjeme držkou v zemi“
Škola v přírodě jako boj proti koronaviru. Prymula podporuje oddělení dětí od rodičů
reklama
reklama
Hooligans: Odmítáme rozpoutání násilí po demonstraci. Střety vyprovokovala policie, tvrdí

Domácí

Domácí zpravodajství

Prahu 6 zdobí moderní Marie Terezie za 3,6 milionu. Můžete s ní i virtuálně otáčet
Vlci ztrácejí přirozenou plachost, útoků přibývá. Chovatel přišel za noc o 20 ovcí
Další články
reklama
reklama