Můj Bůh je pitbull a u mě doma máte zakázané tyto 3 věci

Když ke mně má někdo zavítat úplně poprvé, polívá mě horko. Zaprvé proto, že když vidím děs v lidských očích, jde na mě záchvat paniky a zadruhé kvůli tomu, že Hankovo chování může na člověka, co nikdy nebydlel s bullem, působit jako kdyby se octl ve filmu Čelisti IIII. 

Bez emocí

Chytré knížky radí pitbully po příchodu domů vůbec nevítat. Proč? To malé rozdováděné štěňátko, které se může doslova počůrat radostí, když vás vidí, se totiž zanedlouho promění v nezadržitelného Hulka s ocasem hbitým a ničivým jako bič Indiana Jonese. Navíc skákání roztomilého mláděte přejde v klokaní skoky a tlapkové boxování, což třeba při návratech z nákupu s taškami v obou rukou nechcete. Takže…

Nevítat. Je to jedna z nejtěžších věcí, které jsem za svůj mladý život musela překonat. Po příchodu domů se na to nejsladší štěňátko na světě ani nepodívat a v klidu si dělat svoje. Ale zabralo to. Hank na mě neskákal a vítal mě tak nějak v mezích. Jenomže jsem bydlela sama a jaksi zapomněla, že panička je jen jedna, zato návštěv miliony. A mám pocit, že Hank své potlačované nadšení z vítání mé maličkosti vtiskl do radosti z vítání všech ostatních. 

Takže úplně nejdřív následuje na první pohled prostá rada: Hanka si vůbec nevšímej. Návštěvy jsou přesvědčené, že hluboce podceňuji jejich inteligenci, když to několikrát opakuji. Jakmile otevřu vstupní dveře, pochopí. Je totiž dost těžké nevšímat si zvířete, které kolem vás rychlostí světla opisuje svou osu, mlátí vás ocasem a otírá do vás podrážky vašich vlastních bot, ze kterých vás právě vyzul. “Hlavně v klidu, pojď dál, ne, botu ti nesežere, jen prosím pojď dál. A hlavně se neboj!”

Hank tě má přečteného

A tady navazujeme na další pokyn, který návštěva podle mě považuje za úkol hodný zenového mistra. Když už jste u mě doma, Hank vás fakt nesežere. Přišli jste se mnou. Jenomže vám nebude váhat dát najevo, že jste u něj doma a on to tady má pod palcem. Lépe řečeno - jak moc to bude mít na povel, záleží na vašem myšlenkovém rozpoložení. Návštěvník může tvrdit, co chce, a i když mu můžu věřit, protože ho dost dobře neznám, svého psa mám přečteného jako dopravní značku. A on návštěvu ještě víc. Jakmile návštěva znejistí, Hank se dostane do ráže. Zvítězil a jde ji zatlačit do kouta a vyděsit ještě víc náporem skákání a jemného okusování. Nervozita stoupá. Nejde totiž dost dobře zůstat v klidu, když vám pitbull bere zápěstí mezi čelisti, byť to dělá velmi něžně.

“Né, to je v pohodě, babička má psa, já se jako psů nebojím.” Ale bojíš. Vidím, co dělá Hank. Přemohla tě nejistota. Musím se do toho vložit. Zvýším hlas a Hanka povelem položím na zem. Jestli nechceš, aby byla celá návštěva v duchu opakování této situace pořád dokola, už si ho opravdu nevšímej, nemluv na něj a už vůbec na něj nesahej.

Buď rád, že je klid 

Když už si totiž sedneme, začneme si povídat a ty nebudeš křičet, poskakovat a dělat další emočně nabitá gesta, můžeme si tu návštěvu i užít. O Hankovi budeme vědět, jen když si prdne (to se taky nedá ignorovat, stejně jako to vítání). Já vím, že je roztomilý. Já vím, že máš rád psy. Já vím, že ho chceš pomazlit. Jenže Hank se umí hezky pomazlit jen se svou paničkou. A tebe pomazlí tak, že ti hlavou vyrazí zuby a pak tě vylíže z povrchu zemského. Rozumná návštěva si dá říct. Nerozumná u mě byla naposled. A úplně nejraději mám návštěvy, které si s ním umí poradit samy.

Tak co? Stavíte se?