Kdo by Hanka taky hned nemiloval?
Když si do života přizvete nového člověka, vyvstává okolo hned několik otazníků. Je ten člověk pořádný, nebo bordelář? Dokáží ho přijmout mí přátelé? Zkousne všechny ty moje depresivní stavy? U mě se houpe ten největší a nejpalčivější otazník nad otázkou: „OMG, zvládne všechna ta pošahaná zvířata?!”
Psát blog o svém zvěřinci je dvousečná zbraň, výhoda je v tom, že si každý hned může zjistit, do čeho jde. Ale taky to má odvrácenou stranu - každý si hned může zjistit, do čeho jde. Ze strachu a nedůvěry návštěv jsem navíc usoudila, že Hanka a vůbec celou svoji partu hrozně démonizuji. Nicméně raději démonizuji, než aby sem pak někdo sebejistě naběhl a skončil s hlavou zaraženou v botníku.
K. je naštěstí z rodiny, kde jsou odjakživa psy a kočky v podstatě na prvním místě. Takže největší obavy panovaly z Hankova plemene než z čehokoliv jiného. Hank si ale lidi umí omotat kolem prstu, takže po pár dnech společného soužití v karanténě jsem přišla o psa, který se raději usídlil u toho, kdo se s ním neustále fotí, plácá ho po hlavě, hraje si s ním a dává mu doma povely za piškoty, namísto u toho, kdo ho venčí, dává mu žrádlo a odmalička se s ním piple. A já s tím byla ÚPLNĚ v pohodě. Vůbec jsem necítila srdceryvnou křivdu od SVÉHO milovaného psa! Zrádce jeden. Ale to nevadí, popojedem.
Zatímco na začátku si ze mě K. na pivu utahoval, že jsem čoklofilka, o dva měsíce později to byl on, kdo spamoval rodinu i kamarády tisíc a jednou fotkou s Hankem v posteli, s Hankem na gauči, s Hankem vedle gauče…
Dodnes s nadšením vypráví o tom, jak s ním šel můj věrný bouchač kocour Lew do obchodu, počkal na něj a pak ho zase jako správný bodyguard doprovodil zpátky k domu. Nejde popsat, jaký pocit štěstí vás zaleje, když vaše nová známost přijme, respektuje a miluje vaše zvířata.
Že je K. už definitivně ztracen, jsem pochopila, když mi z práce poslal jedno video. Moje první reakce byla: “U vás v areálu školy si na průlezkách hraje klokan?! Já vím, že jste tam všichni tak trochu uhnutí ale… to už je trochu moc, ne?”
“To je zajíc! To je obří zajíc!”
“Aha! Tak mi ho vyfoť a řekni mi jeho příběh! Napíšu o něm na Mazlíčka!”
Další průběh akce Zajíc/Klokan vám, vycházejíc z hlasových zpráv na Messengeru, přiblížím nějak takto:
“Zkoušel jsem ho vyfotit. Šel jsem k němu blíž a když jsem byl dost blízko, tak se na mě rozeběhl, hodil na poslední chvíli esíčko a já jsem málem slítl z kopečka a kvůli týhle kravině se zabil! A myslím si, že se pak zasmál. Jako vážně. Jakože zaječím projevem, to je jasný,nejsem magor, ale podle mě se fakt stoprocentně zasmál. Takže je to asi ha*zl.
Jako já mám rád zajíce i králíky. Miluju tyhle zvířata. Ale tenhle mě zklamal. Zaprvý vypadá, že se narodil u Černobylu, protože je velkej jako čokl, běhá jako srna a nekouká agresivně, ale jako Homer Simpson.
A za druhý se vůbec nechová jako zajíc! Chová se jako medvěd! Myslím, že by se měl dozvědět, jaká jsou jeho zaječí práva a měli bychom si to nějak ujasnit… Přece jen jsme nějaký osobnosti, který jsou teď nucený obývat společný prostor.”
V tomto duchu pokračoval virtuální rozkouskovaný stand-up asi další půl hodiny. Když jsem se tak tomu všemu smála a představovala si, jak K. vysvětluje obřímu zajíci, aby se nechodil houpat na houpačku, napadlo mě, o čem si tak ve středu dopoledne píšou normální lidé.
Ale víte co?
Určitě to není tak zábavné jako řešit zvířata.
