Můj Bůh je pitbull, ale i přesto mi občas rupnou nervy

Ti, kteří zvířata nemají, ale moc by chtěli, si soužití s nimi představují jako samé mazlení a bezpodmínečnou lásku. Vím to, protože jsem k nim patřila a částečně to tak samozřejmě je. Jenže mezi mazlením a láskou je ještě spousta okamžiků, které jsou plné exkrementů, dezinfikování a sebelítosti.

Pokud vás jako sebekritického a milujícího člověka taky někdy napadne, že by vašemu milovanému zvířeti bylo možná lépe jinde nebo jste si vyčítali, že vám ujely nervy a vzali jste ho utěrkou přes zadek, vzpomeňte si prosím na následující řádky.

To, že píšu blog o zvířatech, ještě neznamená, že mám patent na rozum, a ani to, že jsem reklama na duševní zdraví. Takže zatímco vy čtete, jak moc miluji svou kočku, já na ni ječím, že mi rozbila můj nejoblíbenější porcelánový cupcake. Kočky ale nejsou zdaleka nejčastějším původcem mých výbuchu a nervových zhroucení. Na to je nejlepší Hank. A Pepper je mu zdatně v patách.

Poslední největší epizoda se odehrála potom, co jsme s milovnicí černých koček Gábi (Černé štěstí) byly rozvážet po útulcích granule. Nebyl to zrovna nenáročný den. Přítel byl navíc na svém rodném Slovensku a já byla na ty naše čtyři Satany (Hank, Pepper, kocour a kočka) sama. Domů jsem přijela až večer. Pepper si zrovna v tu dobu procházela nějakou fází separační úzkosti. Projevovalo se to tak, že při venčení ze sebe vyčůrala dvě kapky, ale jakmile za námi zapadly dveře, totálně zechcala celou chodbu.

Dalo se očekávat, že po celém dni, co jsem byla pryč, na mě bude čekat mokré překvapení. A nějaký ten bobek. A taky že ano. Fajn, s tím se počítalo, dala jsem se do uklízení. Celou dobu mi ale doma něco nesedělo. Jako kdyby někdo něco ukradl, mně to chybělo, ale nemohla jsem přijít na to, co to je.

Když jsem vešla do kuchyně, na židli u jídelního stolu spala Luna. A byla zticha. Ležela takzvaně „na sfingu“. Když jsem do ní dloubla prstem, ochotně se svalila na bok. Rázem mi došlo, co bylo doma špatně - Luna neběhala v kaluži moči, neřvala na mě, nic nechtěla. Takže byla nemocná. Museli jsme na zvířecí pohotovost. Předtím jsem nakrmila a venčila psy. Pepper nečůrala. Ale říkala jsem si, že jsme do hodinky a půl zpátky a vzhledem k objemu moči na chodbě by už mohla mít prázdnou nádrž.

Na veterině mi řekli, že Luna chytila nějakou virózu. Pan doktor jí napsal léky, já odevzdala půlku výplaty a jelo se domů. To, co mě tam čekalo, nepřeji ani nepříteli. Pepper snad musela vypít celou misku s vodou a ještě si vytáhnout z ledničky Mattonku, protože byla počůraná celá chodba i kuchyň. V tom všem navíc plaval nejhorší produkt průjmu, který jsem kdy ve svém životě plném pokaděných a počůraných zvířat viděla.

Když jsem začala řvát, že se zblázním, Pepper mě přiběhla přivítat. Zařvala jsem „néééééé“, přičemž Pepper už stála ve svých výtvorech a lekla se tak, že na potřísněné dlažbě uklouzla a ve všem se vyválela. To bylo doprovázeno mým dalším nevěřícným výkřikem. Po něm usoudila, že bude lepší se klidit. A když Pepper usoudí, že je lepší se klidit, běží si přes celý dům lehnout do postele v ložnici.

To už bylo moc i na mě. Svezla jsem do čůránek a průjmu taky a začala hystericky brečet. Měla jsem chuť raději barák zapálit než ho celý uklízet a afektovaný pláč provázely výkřiky jako „proč jsem si nepořídila rybičky?!“ Nicméně... V půl dvanácté večer jsem vytřela a vydezinfikovala podlahu v celém baráku, převlékla peřiny a umyla sebe i Pepper.

Když mi zavolal přítel ze Slovenska, kterého jsem o situaci průběžně informovala, a zeptal se mě, jaký jsem měla den, položila jsem mu to. Musela bych být totiž ošklivá a říct něco jako: „Hádej, jak se asi mám, když se po náročném dni musím už podruhé brodit h*vny...“ Raději jsem si šla konečně lehnout. Pepper za mnou vyskočila do postele a strčila mi čumák pod ruku. Takové jako chrtí promiň. Tak jsem prominula. Za tohle ta neustálá utírací pohotovost asi přece jenom stojí.