Ráno v 6:30 mi dnes zazvonil budík. Po několika letech mám spát na cizím místě a bez zvířat. Připravovala jsem se na to psychicky měsíce a kdyby to nebylo kvůli hudbě, nikdy to neudělám. Ten den nadešel. Když jsem otevřela oči a vedle sebe měla Hankův zadek, hned mi blesklo hlavou: “To se mám zítra probudit bez tebe?”
Ráno v 6:30 mi dnes zazvonil budík. Po několika letech mám spát na cizím místě a bez zvířat. Připravovala jsem se na to psychicky měsíce a kdyby to nebylo kvůli hudbě, nikdy to neudělám. Ten den nadešel. Když jsem otevřela oči a vedle sebe měla Hankův zadek, hned mi blesklo hlavou: “To se mám zítra probudit bez tebe?”
Bylo opravdu třeba vstát, abych stihla vyvenčit, připravit se a předat poslední rady a varování tátovi. Šla jsem se psy na delší procházku do sadu, aby nepřišli zkrátka. Na procházkách se psy se mi přemýšlí nejlépe. Můj mozek je v top stav módu a většinou přijdu na super věci. Ale když se to otočí do negace, je to jako by se ve mě otevřela černá díra a vychrlila mi do hlavy všechen chaos světa.
Přirozeně jsem teda začala nejdřív konstruovat nejhorší možné scénáře toho, co se může stát, když můj chudák táta, nic zlého netuše, si to pošine kolem baráku a nejednou mu do psů vletí dva šílení yorkšíři od sousedů. Scénář jasný. Pepper se zamotá do vodítka a poláme si nohy. V tom lepším případě. V tom horším táta upustí vodítko a Pepper vezme čáru za prvním ptáčkem na obloze, který poletí kolem.
Hank začne dělat scény, oběma yorkšírům urve hlavu a táta zůstane stát se zakrvaveným psem uprostřed vesnice.
Doma to na mě začalo doléhat ještě víc. Připravovala jsem jim dopředu jídlo, chystala vodítko a znovu tátovi vysvětlovala celou agendu. A připadala jsem si, jako bych to dělala naposled. Jako bych měla odjet do koncentráku a už je nikdy nevidět, přitom se ale musím tvářit, že jedu jenom na nějaký výlet.
Hank začal být nervózní taky.
Začal tátovi rabovat batoh, nosit mi nejšpinavější boty do postele a skákat po kuchyňské lince.
Sakra.
Když jsem se začala oblíkat, byla jsem si na 90 % jistá, že neodjedu a zavolám, že jsem spadla z útesu a musím se teď půl roku rehabilitovat.
V autě jsem se rozbrečela.
Když jste léta letoucí zvyklí stavět celou svoji existenci kolem toho, že třikrát denně musíte venčit, večer krmit a nenechávat nic na dosah psí tlamy, bez toho jako by vás unášel proud řeky nějak do Dunaje a vy si vůbec nemůžete vzpomenout, jak se plave.
Připadám vám dramatická?
Tak to bych vám přála být v mojí hlavě, kde se jasně rýsuje scénář s hořícím domem, mrtvými slepicemi na vedlejší zahradě a tátou s infarktem ležícím na podlaze kuchyně.
Ale víte, co je na tom nejhorší?
Že hluboko uvnitř naprosto jistě vím, že přijedu domů a psi ani nebudou vědět, že jsme někde byla.
Kdežto já budu ještě půl roku potřebovat o terapii týdně navíc…
