Způsobil revoluci ve fotbale. Bosman přesto žije v zapomnění a na hranici chudoby

Belgický záložník Jean-Marc Bosman se přesně před 25 roky postaral o revoluci ve světovém fotbale. Díky němu a vítězství u soudu 15. prosince 1995 mohou fotbaloví profesionálové po skončení smlouvy zadarmo přestupovat. Z mnohých se díky tomu stali multimilionáři. Nikoliv však z něj.

Nyní 56letý Belgičan žije v zapomnění a na hranici chudoby v desítitisícovém městečku Awans nedaleko Lutychu na severovýchodě Belgie. Sice ve vlastním domě, ale… „Stejně ho jednou bude muset prodat. Je na tom finančně skutečně špatně,“ vypráví Mike Notermans, sportovní redaktor německy psaného deníku GrenzEcho, který minulý týden Bosmana navštívil.

„A nebyl to hezký pohled. Jean-Marc na tom není špatně jen finančně, ale i zdravotně. Poslední roky měl vždy a opakovaně problémy s alkoholem a s léky,“ popisuje Notermans.

Co vlastně Jeana-Marka Bosmana do této situace dostalo?

Co je případ Bosman

Přenesme se o 30 let zpět. Léto 1990. Bosmanova smlouva v belgickém klubu RFC Lutych končí. Klub chce opustit, přestože mu manažer nabízí novou. Ale s výrazně sníženými platovými podmínkami. Místo tehdejších 120 000 franků, v přepočtu zhruba 80 tisíc korun, by měl vydělávat 30 tisíc (20 tisíc korun). Mezitím se domluví na kontraktu s francouzským druholigovým týmem KSL Dunkerque. Jenže k přestupu nikdy nedojde, protože Lutych má vysoké finanční požadavky.

První žaloba

V srpnu 1990 podává první žalobu. Argumentuje tím, že systém přestupů mu znemožňuje využít novou nabídku. V prosinci téhož roku mu dává soud za pravdu a on může bez náhrady lutyšský klub opustit. V roce 1991 vyjednává s francouzským mužstvem St. Quentin. Ale naráží na pravidlo o počtu maximálně tří cizinců v evropských klubech, což znemožňuje jeho další přestup.

Druhá žaloba

Proto podává druhou žalobu. Tentokrát nejen na RFC Lutych, ale také na Belgický fotbalový svaz a Evropskou federaci fotbalových asociací (UEFA).

Jde o rovnoprávnost při přestupech, o pravidle počtu zahraničních fotbalistů a o náhradu škod. Vše trvá do června 1995 a rozhoduje o tom v poslední instanci Evropský soud. 15. prosince 1995 se koná poslední stání a Jean-Marc Bosman se svými advokáty vítězí. Soud nařizuje zrušit přestupní částky po vypršení smluv, stejně jako omezení počtu hráčů ze zemí Evropské unie. A souhlasí s náhradou škod nejen pro Bosmana, ale také postižené fotbalisty.

Jsou to především hráči, kteří z takového rozhodnutí profitují. Po možnostech odejít po konci smlouvy zadarmo a takzvaně bez náhrady „explodují“ platy hráčů. Navíc jsou pro nové zájemce dostupnější, ale také atraktivnější, a proto přichází doba podpisových bonusů. Kluby raději vyplatí peníze svému novému hráči než jeho starému klubu.

Příklad exploze platů v bundeslize

Česka, tuzemských klubů a fotbalistů se rozhodnutí v roce 1995 přímo nedotklo, protože země vstoupila do EU až v květnu 2004, neexistuje proto srovnání. Německý fotbalový magazín Kicker však nabídl vývoj platů v tamní první bundeslize. Osmnáct klubů vyplatilo hráčům za sezonu 1995–1996 zhruba 120 milionů eur. O deset let později stoupla částka na 500 milionů eur. Podle současných odhadů činí více než miliardu eur.

Z čeho žije Jean-Marc Bosman?

Téměř každý ligový fotbalista v rozvinuté zemi vydělává více, než kolik tam činí průměrný měsíční plat. V některých případech dvakrát, třikrát, jindy i padesátkrát. Pokud hráči skončí smlouva, je volný. Může si vybírat, žádat podpisový bonus. Z hráčů jsou milionáři, multimilionáři. Všichni mohou poděkovat, ti ze zemí Evropské unie ještě o to víc, jedinému muži. Jeanu-Markovi Bosmanovi.

Jenže on z toho nemá nic. Spíš problémy, dluhy a špatné zdraví. Dlouho žil ze sociálních dávek, nyní dostává kolem 1 500 eur od organizace profesionálních fotbalistů (FIFPro). „Nedávno mu věnoval 10 000 eur Adrien Rabiot,“ jmenuje Notermans světlou výjimku. Francouzský fotbalista italského klubu Juventus Turín jako jeden z mála pomáhá. „Ostatní na něj zapomněli. Nemá nikoho. Rozpadla se mu rodina, jeho život je v troskách. Někteří se mu dříve pokoušeli pomoci, ale nešlo to,“ doplňuje belgický novinář.

Přiznává, že si za situaci může Bosman částečně sám. „On nic jiného než fotbal neuměl. Je naivnější a nyní také zahořklý,“ říká Notermans.

Táhne se to již roky

Bosmanův stav se zhoršuje. Psychický i fyzický. Před pěti roky, k 20. výročí soudního rozhodnutí v případu Bosman vedl s Belgičanem rozhovor reportér Kickeru Mounir Zitouni. „Když jsem tehdy přijel do Amsterdamu, na první pohled jsem na něm viděl, jak je vyčerpaný, těkavý, klepaly se mu ruce. Byl takový nesoustředěný, polykal slova, často nedokončoval věty. Také alkohol na něm zanechal stopy. Trpěl a trpí dodnes,“ popisuje Zitouni.

Bosman trpí, i vlastním zneuznáním. Tím, že způsobil revoluci, ale nic z ní neměl. Tedy skoro nic. Sám přiznává, že ze stotisícových náhrad mu téměř nic nezbylo: „Skoro třetinu jsem zaplatil advokátům, část padla na daně. Moc mi toho nezůstalo.“

Rozhovor s Jean-Marcem Bosmanem

O své situaci mluvil Jean-Marc Bosman v rozhovoru pro německý magazín Kicker.

Proč jste tehdy také vy neprofitoval z rozhodnutí soudu jako hráč?
V roce 1995 už jsem měl dávno po kariéře. Vždyť poté, co na mě v roce 1990 útočil můj bývalý klub, belgický svaz i UEFA, jsem byl pod tak velkým tlakem, že mě nikdo nechtěl.

Rozsudek toho hodně změnil. Pro hráče, kluby, svazy, ale také pro vás…
Hráči jsou navždy volní. Jenže ti dnešní ani nevědí, co případ Bosman znamená. Ale mělo by se jim to vysvětlovat. Že jen díky němu mohou přestupovat a hrát tak, jak chtějí. Chtěl bych, aby fotbalisté věděli, že jsem před 25 roky za tu svobodu bojoval až do konce.

Osobně jsem jednodušší člověk, ale vím, že jméno Bosman do historie patří, stejně jako Beatles

Po rozsudku jste řekl, že se vaše jméno dostane do encyklopedií a učebnic. Stalo se tak?
Osobně jsem jednodušší člověk, ale vím, že jméno Bosman do historie patří, stejně jako Beatles.

Jaké jste zaznamenal reakce okolí?
Když mě někdo v Lutychu osloví, říká mi: „Hej, Jean-Marku, ty jsi tehdy způsobil chaos ve fotbale.“ A já mu odpovídám: „Ne. Ten proces byl čistý. Svazy se staraly o chaos.“

Jste pyšný na to, že jste podobně známý jako největší fotbalisté?
Ne. Vidím se jako skromný malý muž. Ten problém je daleko větší. Lidé znají moje jméno, přesto žiju v anonymitě. A ani není normální jak žiju.

Jak to?
Víte, kolik měsíčně vydělávám? A kolik mám na kontě? Nic a nic. Tedy až na pár drobných, které mi posílají z FIFPro. A přitom hráči vydělávají stovky tisíc eur týdně.

Proč se vám nedostalo většího uznání?
Je to smutné, ale od začátku by mě nejradši vygumovali. Prostě jsem něco zboural. Nikdo nepřišel a neřekl: Dobrá práce, respekt k tomu, co jsi udělal. Všichni mě ignorovali.

I hráči? Nemáte žádné přátelé ani mezi bývalými spoluhráči?
Ne, nikoho. Už tehdy během procesu se mnou nikdo nemluvil. Měli strach, že se sami dostanou do problémů. Před lety mi pomohli Nizozemci, kteří mě pozvali na sraz národního týmu a každý mi dal 2 500 eur.

Zcela otevřeně říkám, že bych „upřednostnil“, kdyby si tím prošel nějaký jiný idiot, který by to prorazil. Já jsem tím hodně ztratil. Ale takový už je můj úděl

To přece musí bolet?
Však také ano. Ale pochopil jsem, že se platí za to, když někdo zaútočí na zavedené pořádky.

Vidíte se jako hrdina?
Ne. Jsem člověk, který bojoval za svá práva. Tečka.

A jako revolucionář?
Rozsudek přinesl pokrok, postaral se o zlepšení pro hráče. Takže snad šlo o revoluci. Ale já ten výraz nemám rád.

Litujete toho, že jste do toho procesu šel?
Zcela otevřeně říkám, že bych „upřednostnil“, kdyby si tím prošel nějaký jiný idiot, který by to prorazil. Já jsem tím hodně ztratil. Ale takový už je můj úděl.

Tagy: