Nestavějte nám pomníky, přemítá v jedné básni ukrajinský frontový spisovatel Borys Humeńuk (Борис Гуменюк). Podobně jako kdysi písničkář Karel Kryl. „Od konce prosince 2022 je básník Humeńuk nezvěstný, zmizel přímo na frontové linii,“ říká Lucie Řehoříková, v letech 2014 až 2020 ředitelka Českého centra na Ukrajině. Do téhle země se zamilovala a s ukrajinskými umělci je v neustálém kontaktu – právě se vrátila z Kyjeva. „Zkuste si nahlas počítat číselnou řadu: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13...,“ vyzývá čtenáře CNN Prima NEWS. „Až dojdete k číslu 227, tak právě tolik ukrajinských spisovatelů zahynulo kvůli ruské invazi. Většinou přímo v bojích.“ A Rusové zabili i stovky herců, hudebníků, výtvarníků a dalších umělců.
Počátkem ledna 2025 měla Ukrajina mezi spisovateli 215 obětí, nyní už jich je 227. Děsivé číslo, pořád ale přibývají další. Osudy válkou zabitých literátů dokumentuje tým kolem ukrajinské básnířky Oleny Herasymyukové (Олена Герасимюк), který sestavuje i seznam padlých. A ten se musí pořád aktualizovat.
Jako by zahynula většina českých autorů
Je to možná drsné srovnání, ale jako by v České republice za tři roky vymřela celá Asociace spisovatelů, která má necelých 200 členů. Včetně Kateřiny Tučkové, Jaroslava Rudiše, Michala Viewegha a dalších tuzemských literárních hvězd, které jsou součástí organizace. Kdyby se to opravdu stalo, česká literární produkce by byla výrazně ochromena...
„Všichni z padlých ukrajinských autorů nezahynuli přímo na frontě. Válka je všude, mnozí byli zavražděni ruskými raketami doma nebo náhodně na ulici. A smrt si v zázemí přichází i pro spisovatelky,“ informuje Lucie Řehoříková po návratu z Kyjeva.
Například prozaička a básnířka Viktorie Amelina (Вікторія Амеліна), která byla ověnčena i mezinárodními cenami, zahynula 1. července 2023 po zvlášť zákeřném útoku. Když si s přáteli zašla na pizzu v ukrajinském městě Kramatorsk, zacílila ruská raketa před osmou hodinou večerní přímo na tuto restauraci. Autorce bylo teprve 37 let, to spisovatelé teprve umělecky vyzrávají.
„Vyjmenovat všechny mrtvé spisovatelky a spisovatele, kteří zahynuli v této válce, to v České republice asi úplně nedává smysl. Spíše se u nás snažím zdůrazňovat, jak moc je důležité sdílet s Ukrajinci bolest, kterou právě prožívají,“ říká někdejší ředitelka Českého centra v Kyjevě.
Victoria Amelina. Prozaička a básnířka Viktorie Amelina, která byla ověnčena i mezinárodními cenami, zahynula 1. července 2023 po zvlášť zákeřném útoku. Když si s přáteli zašla na pizzu v ukrajinském městě Kramatorsk, zacílila ruská raketa před osmou ho... Zdroj: Profimedia.cz
Pomníky si stavíte pro sebe
„Pomníky stavíte, prosím vás, komu,“ zpíval Karel Kryl v Písni neznámého vojína, kterou složil po sovětské okupaci Československa v roce 1968.
„Nesbírejte naše ostatky z bitevního pole, / nesnažte se nás dát znovu dohromady, / a prosíme vás, / žádné kříže, žádné pomníky,“ napsal ukrajinský básník Borys Humeńuk po invazi ruské armády na Ukrajinu. V 57 letech bojoval u Bachmutu a v prosinci 2022 se po něm slehla zem. Mohl padnout do zajetí, to je pro jeho rodinu a přátele naděje, k níž se upínají. Bohužel, na frontové linii se především umírá.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Trump ustoupil Moskvě a NATO řeší, co bude dál. Vstup Ukrajiny nelze zcela vyloučit, píše CNN
Humeńuk skládal básně přímo v zákopech: „Žádné pamětní desky, / to nepotřebujeme, / to si stavíte pro sebe, / to vy si stavíte veleslavné pomníky. / Stačí si pamatovat, / na tomto poli, v této zemi, / leží ukrajinští vojáci.“
Přes tisíc obětí mezi umělci
Literátů už padlo 227, k tomu je třeba připočíst stovky herců, režisérů, hudebníků, zpěváků, malířů, sochařů, designerů, architektů a dalších umělců. Je to obrovský hřbitov, dohromady to bude hodně přes 1 000 obětí. „A představme si, jak všechny ty tragédie dopadají na rodiny zabitých. Na matky, manželky, děti nebo přátele. Daň, kterou Ukrajinci platí za válku, je nepředstavitelná. A neexistují slova, která by to popsala. Prostě neexistují,“ emotivně vypráví Lucie Řehoříková.
To už mluví o bolesti celého národa, nikoli jen o umělcích. O všech Ukrajincích postižených válkou. V Kyjevě už je prý těžké potkat rodinu, kterou by boje nepoznamenaly.
„Přes všechna nebezpečí se ale do Kyjeva stále vracím jako domů. Žila jsem tam s rodinou šest let a poznala tam mnoho přátel. Ve městě mám svoje milovaná místa, ulice, parky i oblíbený pouliční stánek s kávou,“ vypráví. Jenže v Kyjevě také pořád musí myslet i na přátele, které už nikdy nepotká, případně jsou z nich invalidé. „Vidím celou plejádu těch, kteří padli nebo utrpěli vážná zranění. To množství bolesti je nezměřitelné a rozlilo se do celé společnosti. A zasáhlo i ty, kterých se válka napřed zdánlivě netýkala.“
Pak vytáhne dětský obrázek: „To seš ty, Lucko, řekla mi malá Nasťa během dalšího ruského útoku na Kyjev, v neděli 2. února 2025. Ve dvacetipodlažním domě na levém břehu Dněpru.“
Lucie Řehoříková: To seš ty, Lucko, řekla mi malá Nasťa během dalšího ruského útoku na Kyjev, v neděli 2. února 2025. Ve dvacetipodlažním domě na levém břehu Dněpru. Zdroj: Archiv Lucie Řehoříkové
Jak se píše v zákopech?
V blátě, s potkany a s nepřátelskými drony nad hlavou. V takových kontextech se v České republice o literatuře vůbec neuvažuje, spisovatelé tvoří v tichých a pohodlných pracovnách. „Na Ukrajině je tomu jinak, takže možná právě teď někde v zákopech vzniká další silná báseň. A třeba i s vědomím tvůrce, že si ji čtenáři možná přečtou až po jeho smrti,“ uvažuje Řehoříková.
Básník Maksym Kryvcov (Максим Кривцов) sepsal v zákopech celou sbírku a nakladatel mu ji v druhé půli roku 2023 doručil přímo na frontu. Autor měl radost a podotkl, že 90 procent básní v knize vypráví o smrti.
A v polních podmínkách psal i po vydání sbírky. „Tohle je bunkr velikého zrzavého kocoura,“ tak zněl první verš rozsáhlejší básně, kterou autor zavěsil na Facebook 4. ledna 2024, a jejímž hrdinou byl frontový kocour, který žil s vojáky v polním opevnění. Už tři dny po zveřejnění odlehčených veršů o kocourovi ale ruské zbraně poslaly spisovatele a vojáka do básnického nebe, tedy na Parnas. Bylo mu 33 let, tak jako Kristovi při ukřižování.
Kryvcovova sbírka se jmenuje Básně ze střílny, Maksym byl totiž kulometčíkem. A na střílně i zemřel.
Zbraně řinčí, múzy nemlčí
Válka není jen o fyzické smrti. „Mnoho dalších umělců bylo z různých důvodů donuceno umlknout, uprchnout ze země nebo se úplně vzdát své tvorby. Někteří jsou v zajetí, jiní nezvěstní. A ti, co přežili přímé boje, se často musí vyrovnávat s hlubokými traumatickými zážitky,“ vypráví Řehoříková.
Inter arma silent Musae. Když mluví zbraně, mlčí múzy. Jak v současném Kyjevě platí tento antický citát? „Kultura žije dál,“ říká po čerstvé návštěvě ukrajinské metropole. „Umění je dokonce v jakémsi rozpuku, i když se kulturní dění často odehrává za zvuku sirén nebo v krytech. Divadelní představení je vyprodáno za 13 minut a plno je i na bytových vernisážích. Mezi tvůrčími lidmi se vzedmula vlna autenticity a pulsujícího života, skoro bych to nazvala tsunami emocí. Ukrajinci se za ty tři roky války dokázali osvobodit od lpění na hmotných statcích, žijí okamžikem, užívají si každý den života. Pro nás je to v mnohém inspirující. Je to osvobozující a zároveň drsné. Krásné a v něčem dokonce až zenovské.“
Nejsme více než Ukrajinci
Podle Řehoříkové teď umělcům na Ukrajině bytostně schází kontakt se zbytkem normálního světa. Tvůrci mužského pohlaví ve věku 18 až 60 let jsou už tři roky izolováni, neboť kvůli branné povinnosti nemohou opustit zemi. A umělci ze zahraničí se do válkou zmítané země nehrnou. Podobně jsou od reálných kontaktů se zahraničními kolegy odloučeny i ukrajinské univerzity či akademická pracoviště, ale vlastně lidé ve všech profesích.
„Možná to zní naivně, ale já bych doporučovala, abychom s ukrajinskými umělci co nejčastěji sdíleli jejich tvorbu přímo na místě,“ vyzývá někdejší ředitelka Českého centra v Kyjevě. A nejde pouze o umělce, pocit sounáležitosti se zeměmi Evropské unie chce nějak konkrétně pocítit většina Ukrajinců.
„Proto se jim snažme občas porozumět i zblízka, přímo v jejich zemi,“ nabádá k cestám na Ukrajinu. A to i přesto, že Kyjev i mnohá jiná města takřka denně čelí ruským dronům a raketám. „Kdo jsme ale my? Máme nějakou vyšší hodnotu než Ukrajinci? Nějaké právo považovat se za vyvolenější? Rozhodně ne,“ zamýšlí se.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Poslední cigareta v životě. Ukrajinský dron nechal zraněného Rusa dokouřit, pak shodil bombu
