Prezident Václav Klaus strávil první minuty českého členství v Evropské unii na mýtickém Blaníku. S krýglem v ruce. „Na výšlap hory vysoké 638 metrů se nejprve posilnil párkem. Zdolal ji zhruba za půl hodiny a vstup do EU zapil pivem,“ komentoval událost tehdejší denní tisk. Stalo se tak před dvaceti lety, 1. května 2004. O vstupu do Unie přitom začal ministr zahraničí Jiří Dienstbier jednat už měsíc po sametové revoluci v roce 1989.
Týdeník Nedělní svět před dvaceti lety Klausovu oslavu vstupu do EU vylíčil následovně: „Legenda nelhala! Blaničtí rytíři skutečně existují! A podle toho, co se na bájné české hoře u Vlašimi dělo, se nejspíš právě probudili. Stovky světel křižovaly temným lesem a hledaly cestu na vrchol Blaníku. Uprostřed toho všeho prezident ve vycházkovém obleku a rozhalené růžové košili, zalitý světlem televizních kamer. Vůdce bájného vojska.“
A co tehdy „vůdce“ Václav Klaus řekl o vstupu do Unie? „Já jsem velmi pro.“ Ale pak po klausovsku dodal: „Nová šance otevření dveří někam. Ale když se otevřou dveře, tak tam odsud leckdy fouká, neboli i na nás může dofouknout.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vystoupení z EU by bylo sebevraždou, má jasno Dostálová. Vondrovi vadí „regulační smršť“
Začalo to likvidací železné opony
Život na Západě lákal mnohé, překonat železnou oponu byl ale mnohdy boj o život. Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Život na Západě lákal mnohé, překonat železnou oponu byl ale mnohdy boj o život. Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Cesta do Unie byla dlouhá. „Když jsem se 11. prosince 1989 stal ministrem, tak už 17. prosince jsem oznámil, že začínáme jednat o vstupu do Evropské unie,“ vyprávěl první porevoluční ministr zahraničí Jiří Dienstbier, když 1. května 2004 slavil na hraničním přechodu v západočeském Rozvadově vstup do Unie. Do společné evropské rodiny jsme tak kráčeli dlouhých 14 let, od konce roku 1989 do 1. května 2004.
VIDEO: Projev prezidenta Petra Pavla ke 20. výročí vstupu Česka do EU
Po sametové revoluci bylo napřed nutno rozstříhat železnou oponu. Jiří Dienstbier přestříhal hraniční ostnaté dráty společně s německým ministrem zahraničí Hansem Dietrichem Genscherem. Symbolicky, zbytek dokončili vojáci.
Za komunismu železná opona usmrtila asi 270 lidí, kteří se jí pokusili překonat. Poslední obětí byl devítiletý občan NDR Kevin Strecker, který zahynul 16. května 1989, když se jeho matka pokusila automobilem prorazit závoru na hraničním přechodu Strážný na Šumavě.
Rozpad Československa a tři druhy pasů
Než Československo vstoupilo do Evropské unie, muselo se napřed rozpadnout na Českou republiku a Slovenskou republiku (1. ledna 1993). A také jsme vystřídali tři druhy cestovních pasů. Ten s nápisem Československá socialistická republika platil do podzimu 1990, kdy byl nahrazen dokladem označeným novým názvem státu: Česká a Slovenská federativní republika. V roce 1993 pak z pasu zmizel slovenský dvouramenný kříž, který byl vystřídán moravskou a slezskou orlicí. Český lev zůstal.
Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda České republiky 17. ledna 1996 a ještě na počátku nového milénia pořád probíhala takzvaná přístupová jednání. K volnému pohybu po evropských zemích tak měli Češi třeba v roce 2000 hodně daleko a podle toho vypadal i provoz na hranicích. Na celnicích jako by pořád visely jakési cáry železné opony. „Na výjezdu z republiky musí řidiči čekat až dvě hodiny. My bychom to rádi urychlili, ale němečtí kolegové kontrolují každé auto, které přijíždí od nás, a to provoz brzdí,“ vysvětlovali 2. ledna 2000 pohraniční policisté z Varnsdorfu České tiskové kanceláři.
Srovnání cestovních pasů ČSSR, ČSFR a ČR Zdroj: ČTK
Srovnání cestovních pasů ČSSR, ČSFR a ČR Zdroj: ČTK
Nejistota i na počátku milénia
Naději přinesl hlavně summit Evropské unie ve francouzském Nice v prosinci 2000, kde z úst švédského premiéra Göran Perssona zazněla tato slova: „Je to velký den, jsme připraveni k rozšíření.“ Unie potvrdila rozšíření na východ a víceméně se zavázala, že tak učiní včas, aby se nově přijaté země mohly zúčastnit voleb do Evropského parlamentu v roce 2004. „Jestli ovšem mezi těmi vyvolenými zeměmi budeme i my, není zdaleka jisté,“ řekl po jednání v Nice senátor Michael Žantovský (ODA).
Příslib vstupu do Evropské unie dostaly v Nice Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko, v delším horizontu i Bulharsko s Rumunskem. Než si ale Češi odhlasovali vstup do EU v referendu, zažila republika i řadu protestů. Unie se paradoxně nelíbila některým zemědělcům, kteří se posléze stali nejpilnějšími příjemci evropských dotací.
Protest zemědělců u slivovice
Jeden z protestů proti podmínkám vstupu do Evropské unie třeba uspořádali severočeští zemědělci, když 12. prosince 2002 zablokovali hraniční přechod Rumburk-Neugersdorf. Jak dokazuje tehdejší snímek České tiskové kanceláře, bojovnému duchu akce pomáhala domácí kořalka. „Teď se v Kodani rozhoduje o podmínkách přijetí do Unie a je potřeba, aby tam jasně slyšeli, že nám jejich drobky nestačí,“ protestoval František Laudát, ředitel regionální agrární komory. Ačkoliv zemědělci dosud dostávali nulové unijní dotace, ty plánované jim dle Laudáta nevyhovovaly: „Sedlák se sto dvaceti kravami potřebuje ročně milion, podle nastavených podmínek dostane 450 tisíc.“
Na summitu EU v Kodani (12. až 13. prosince 2002) Česká republika skutečně ukončila přístupové rozhovory, i když po dramatické tahanici o miliony eur. Handrkování o peníze v Rumburku i v Kodani se snažil mírnit prezident Václav Havel: „Měli bychom uvažovat nejen o penězích, ale spíš o hodnotě, které nám členství v Evropské unii přinese. Tedy o tom, že se staneme součástí evropského celku se všemi možnostmi.“
Severočeští zemědělci blokovali 12. prosince 2002 necelé dvě hodiny česko-německý hraniční přechod Rumburk-Neugersdorf na Děčínsku na protest proti podmínkám vstupu ČR do Evropské unie. Zdroj: ČTK
Severočeští zemědělci blokovali 12. prosince 2002 necelé dvě hodiny česko-německý hraniční přechod Rumburk-Neugersdorf na Děčínsku na protest proti podmínkám vstupu ČR do Evropské unie. Zdroj: ČTK
Jihočeské Županovice proti Unii
V referendu o vstupu do Evropské unie mohlo 13. června 2003 rozhodovat 8 259 525 voličů, ovšem k urnám jich přišlo jen 4 557 960 (55,21 %), z nichž se pro vstup vyslovilo 3 446 758 občanů (77,33 %) a proti vstupu 1 010 448 účastníků plebiscitu (22, 67%). „Výsledek tohoto typu jsem očekával. Pro mne o výsledku referenda nebylo pochyb ani chvíli a jedinou neznámou byla účast,“ zhodnotil hlasování prezident Václav Klaus. Ne všude hlasování skončilo očekávaně.
Výrazné „ne“ vstupu do Evropské unie řekla třeba obec Županovice na pomezí Jihočeského kraje a Vysočiny. Proti vstupu do evropského společenství tam hlasovalo 75 procent voličů. „Pokud my vstoupíme do Evropské unie, tak platy půjdou dolů, bude se zdražovat a my na tom budeme hůř, než jsme teď,“ řekl Českému rozhlasu jeden z obyvatel Županovic.
Radost. V pyžamu a jen s občankou přes čáru
O tom, jak prezident Václav Klaus uvítal v noci z 30. dubna na 1. května vstup České republiky do Evropské unie na bájné hoře Blaník, už byla řeč. Slavilo se všude, i když někde oslavy splynuly s pálením čarodějnic nebo Svátkem práce. Chrám svatého Víta v Praze třeba ozářil efektní ohňostroj.
„Jdu na Hradčany nahoru a poslouchajíc k večeru / Jak v hospodách české písně zpívají,“ napsal v roce 1912 Prahou okouzlený francouzský básník Guillaume Apollinaire. O půlnoci z 30. dubna na 1. květen 2004 byli Pražané i turisté u vytržení ze čtvrthodinového ohňostroje, kdy 7300 rachejtlí vytvářelo na obloze světelnou show s národními prvky evropských zemí. To vše za 1,7 milionu korun.
Nadšení vládlo i v pražských hospodách, i když bylo občas říznuté skepsí, tedy euroskepsí. Největší radost ze vstupu do EU ale asi měl chalupář z Dolní Lipky na Ústeckoorlicku, který krátce po půlnoci přijel v pyžamu na tamní hraniční přechod s Polskem a prohlásil, že v životě nebyl v zahraničí. Poté hranici projel, hned za ní se otočil a zase se vrátil. Nadšený, že mohl do ciziny jen s občanským průkazem. Před půlnocí by totiž ještě potřeboval cestovní pas.
