Brutalistní budovy vyhrávají ankety o nejošklivější domy. Proč je musíme chránit?

Brutalistní stavby často vyhrávají ankety o nejošklivější domy, přesto je jejich hodnota výjimečná. Zdánlivě těžkopádně budovy postavené v 60. až 80. letech začaly z českých měst mizet nebo procházejí necitlivými rekonstrukcemi, které je mají „polidštit“. Národní galerie v Praze proto uspořádala výstavu věnovanou brutalistní architektuře v české metropoli. Už její název vybízí, jak bychom se k brutalistním stavbám měli chovat… Nebourat!

Velké vášně vyvolaly loňská demolice budovy Transgasu na pražských Vinohradech nebo bourání dejvického hotelu Praha před šesti lety. Ohrožené jsou ale i další stavby nejen na území hlavního města. Karlovarský hotel Thermal prochází rekonstrukcí, proti které se ohrazují vnoučata architektky Věry Machoninové. Přitom její další stavba, pražský obchodní dům Kotva, je už zařazena mezi památky.

Podle historičky architektury a kurátorky výstavy v Národní galerii v Praze Heleny Doudové je brutalismus výjimečný tím, jak vyjadřuje ducha doby. Ten nezávisel na tehdejším rozdělení světa na Východ a Západ. Různé formy brutalismu se objevovaly na obou stranách železné opony a Praha si v rámci brutalismu našla vlastní cestu.

„Klasického betonového brutalismu, který můžeme vidět na strahovském stadionu, tu tolik není,“ řká Doudová a dodává: „Architekti v Praze využívali jemnější materiály, stavby nebyly tak dominantní, používali keramické obklady, více členili hmotu, aby navázali na kontext města. Využívali širokou paletu barev. Pokud se bavíme o brutalistní stavbě, což je pro většinu populace Federální shromáždění, tak úplně jednoznačně brutalistní budova to není, protože tu není tolik podhledového betonu. Jde tu spíše o práci s odhalenou konstrukcí nebo výraznou figuru stavby. Zároveň tu je subtilní zavěšená fasáda, která není primárním znakem brutalismu.“

Český brutalismus se začal rozvíjet v šedesátých letech, o něco později než v západní Evropě. Nesl znaky stylu, jako byly barevná neotřelost (třeba v případě červených podhledů v Domě bytové kultury), stavěl na odiv syrovost materiálů a nepravených povrchů a odkrýval konstrukci. Využíval také tehdy nejmodernější technologie a hledal nové cesty. Helena Doudová připomíná systém upravitelných příček od Karla Pragera, který se uplatnil při stavbě Makromolekulárního ústavu v Praze. „Čeští architekti byli schopni vytvořit architekturu na špičkové úrovni srovnatelné s ukázkami brutalismu ve světě,“ říká kurátorka.

Mladí architekti se brutalismem inspirují a styl se zároveň ukázal jako nadčasový. Helena Doudová upozorňuje, že obchodní domy DBK a Kotva je dodnes možné využívat, protože architekti u nich zvolili nepřerušený prostor, který je spíš využitelný, než oddělené obchodní kóje.

Nebourat! Podoby brutalismu v Praze
do 22. listopadu 2020
Kurátorka: Helena Doudová
Odborná a kurátorská spolupráce: Klára Brůhová (FA ČVUT), Radomíra Sedláková (NGP), Petr Vorlík (FA ČVUT)

Tagy:

výstava rozhovor architektura brutalismus Helena Doudová Národní galerie v Praze NGP Nebourat!