Nechceme chudé důchodce. Spořte si 2000 korun měsíčně, radí expert STAN ze Sněmovny

Celý letošní rok, a vlastně i volební období této koalice, se nese a ponese v atmosféře změn v důchodové reformě. Ty první, jako zpomalení růstu valorizace nebo přísnější podmínky pro předčasné důchody, začaly platit už od října a další ve spojení s třetím pilířem čekáme od ledna roku 2024. Je to už vše, nebo pracujete v rámci pětikoalice na něčem dalším?
U důchodové reformy je třeba začít tím, čeho změnami chceme dosáhnout. Prvním cílem je dlouhodobá finanční udržitelnost důchodového systému v prvním pilíři a právě tam míří již schválená opatření. Pokud bychom to neudělali, tak se v budoucnu buď budou muset zvyšovat daně, nebo se budeme více zadlužovat a pak více splácet.

Zabrzdili jsme tedy dostatečně?
Podle všech propočtů, které jsem viděl, i si sám dělal, tak ano. Opatření, která se udělala, povedou k tomu, že se deficit důchodového účtu bude držet na hranici dvou procent HDP a ten je pro státní rozpočet zvládnutelný. Náraz do zdi jsme tak odklonili.

Systém důchodového připojištění ve třetím pilíři generuje malé výnosy a v podstatě neplní funkci, kterou by měl.

A co teď dál? Trochu to vypadá, že základní opatření se udělala a teď téma utichlo.
Ne, určitě to neutichlo, naopak se dá říct, že to teprve nabývá na významu. Teď je třeba zaměřit se na další cíl, protože důsledkem naplnění prvního kroku je to, že důchody, které budou vypláceny z prvního pilíře, budou v poměru ke mzdám o něco nižší. A s tím určitě jako země nemůžeme být spokojení. Nikdo z nás politiků určitě nechce mít chudé důchodce. Jsme v tuto chvíli schopní odhadnout, kolik bychom potřebovali, aby si lidé vedle toho v závislosti na svém příjmu naspořili, aby jim to vykompenzovalo propad, případně aby ho výrazně převýšili.

A právě tudy musí směřovat další opatření, která však nezahrnují pouze první pilíř, ale především změny ve zmíněném třetím pilíři. Stát musí být schopen lidi podpořit v tom, aby si byli schopni částečně naspořit na důchod se zajímavým zhodnocením. Musíme státní podporu napřímit tak, aby toto vhodně doplnilo první pilíř, jenž bude vždy základem, což je v pořádku, protože umožňuje zajistit důchod i těm, kteří si nejsou schopní příliš naspořit.

Čili se bavíme o zachování principu solidarity a zásluhovosti. Pojďme ke třetímu pilíři. Pokud si chci dnes spořit s příspěvkem státu, tak jaké možnosti mám?
Jednoduše řečeno možnosti mám tři. Penzijní připojištění, doplňkové penzijní spoření a životní pojištění, to ale nepovažuji za nejlepší variantu. Pokud si chci spořit čistě na důchod, vím, že na peníze nebudu moct dlouho sáhnout a budu spořit minimálně 10 let, tak v tu chvíli určitě stojí za to, jít do nějaké formy penzijního spoření, kde si mohu vložit peníze do účastnického fondu. Získám zde státní příspěvek i daňový odpočet. Mimoto samozřejmě existují investiční produkty, které nejsou podporovány státem přímo, ale dávají smysl. Jde například o nemovitosti, podílové fondy, akcie, státní dluhopisy atd.

Dlouhodobě se hovoří o tom, že třetí pilíř není příliš výnosný a efektivní. Co s tím hodlá vláda, potažmo koalice dělat?
Třetí pilíř není dostatečně výnosný proto, že téměř 80 procent prostředků leží v takzvaných transformovaných fondech. Ty mají nastavenou garanci a tvrdá pravidla tak, že v principu nemůžou vytvářet dostatečný výnos. Mimoto v rámci penzijních společností existují i dynamické penzijní fondy, které umí pracovat s výnosností a dlouhodobě poráží inflaci, ale je tam určité riziko ztráty peněz.

Pokud je tedy spoření ve třetím pilíři pro lidi z velké části nevýhodné, proč to stát finančně podporuje a na spoření v něm přispívá?
Je to pozůstatek změn ve spoření na důchod tak, jak byly součástí předchozí neúspěšné důchodové reformy spuštěné v roce 2013 a později zrušené (tzv. druhého pilíře, pozn. red.). Tento prvek byl včetně příspěvku zachován a vznikly tzv. transformované fondy. Ty měly být maximálně přechodovým stupněm, dlouhodobě nedávají ekonomicky smysl. A podpora tedy zůstala z těchto důvodů i u nich.

Máte vy sám penzijní spoření? Zkusil jste o něj žádat? To, čím se musí běžný občan, laik, proklikat a čemu by měl rozumět, aby byl schopen vybrat, do čeho investuje, je v první řadě opravdu odborné a v druhé řadě dost nepřehledné.
Nemám ho, využívám jiné produkty a souhlasím s vámi, že je to velmi složité. I proto si myslím, že zdaleka nekončíme, budeme na tom muset pracovat dál. Systém důchodového připojištění ve třetím pilíři je skutečně na jednu stranu příliš složitý a na druhé straně generuje malé výnosy a v podstatě neplní tu funkci, kterou by měl. Pro ty, jimž by to mělo sloužit hlavně, potřebují nějakou relativně jednoduchou volbu a potřebují mít produkt, který bude mít základní parametry a respektovat určený časový horizont, to je skutečně složité.

Doporučuji si brzy nastavit platbu třeba na nižší částku a v průběhu života ji zvyšovat.

Říkal jste, že už jako stát víme, jaký bude propad v prvním pilíři a kolik by si měli lidé spořit, aby to dorovnali. Kolik by to tedy mělo být?
To velmi záleží na tom, kolik let mají do důchodu, ale když to zjednodušíme, tak dnes je průměrný důchod asi 20 tisíc korun. Když budu mít 20 let do důchodu a průměrná doba v důchodu bude také asi 20 let, tak vím, že bych si měl nyní měsíčně spořit stejnou částku, jakou bych potom k důchodu chtěl dostávat. Když si budu spořit 2 000 korun měsíčně, budu je mít ve vhodném produktu s dobrým zhodnocením a ještě budu dostávat státní příspěvek, tak poté můžu k budoucímu důchodu dostávat částku, která bude v současném vyjádření podobná či vyšší.

Takže vy byste doporučil dnešnímu čtyřicátníkovi, aby si spořil přibližně 2 000 korun měsíčně?
To by podle mě měla být minimální částka u člověka, který vydělává kolem průměrné mzdy (42 249 Kč v prvním čtvrtletí 2023, pozn. red.). Pokud je člověk nízkopříjmový, tak tam asi nelze očekávat, že si naspoří víc než třeba těch 500 korun měsíčně, aby dostával státní příspěvek. Zde ale zase zafunguje princip solidarity a dostane poměrově ke své mzdě více peněz z prvního pilíře než ten vysokopříjmový, který si to sám dospoří.

Pokud jsem tedy schopen spořit si 2 000 korun měsíčně, kam je mám ukládat, aby mi generovaly zisk a nepřišel jsem o ně?
Záleží na časovém horizontu i na tom, jak moc jste ochotný riskovat. Pokud nechcete příliš riskovat a chcete mít jistotu toho, že se peníze slušně zhodnotí, tak si je klidně můžete dát do zmíněného fondu penzijního spoření. Zhodnocení bude dlouhodobě 1–2 procenta nad inflaci, dostanete státní příspěvek a ještě daňovou úlevu. Přispět vám může i zaměstnavatel, pro kterého je to také daňově výhodné. Je to určitě zajímavá cesta, ale je třeba počítat s tím, že tyto peníze dlouho neuvidíte. Tak sedm až pět let před důchodem bych se ještě zeptal u své banky, jestli nepřevést peníze do nějakého stabilnějšího fondu.

I dnes je řada těch, kteří si peníze ukládají takříkajíc pod polštář. Je tohle dobrá cesta?
Dlouhodobě příliš ne. Peníze kvůli inflaci ztrácí svou hodnotu, někdy rychleji, někdy pomaleji, ale ztrácí. Cílem dlouhodobého spoření by mělo být o tuto hodnotu nepřijít, to je porazit inflaci. Anebo její vliv aspoň minimalizovat. To pak musí zajistit nějaký finanční produkt nebo vhodná investice.

Má tedy cenu spořit i těch 500 korun?
Určitě. Jednoduše to řeknu tak, že když si teď uspořím 500 korun měsíčně, budu mít za 20 let k důchodu podobnou a nejspíš vyšší hodnotu navíc. A stejně tak je to u vyšších částek.

Co když nemám možnost spořit si nic? Jaký ten důchod za 20 nebo 40 let budu mít?
Existuje na to Informativní důchodová aplikace ČSSZ, kam se dá přihlásit přes Portál občana, kterou si může každý vyplnit. Je dobré si to občas zkontrolovat, vidíte tam i historii svých příjmů atd. Kalkulačka vám nějaký očekávaný důchod vypočítává. Základ našich důchodů, průběžný systém, funguje na principu toho, že jsou tady vždy nějací zaměstnanci, kteří odvádějí sociální pojištění. Jediná otázka je, jak velký důchod bude ve vztahu ke mzdám a kolik bude třeba dosypat z jiných daní. V tuto chvíli dlouhodobě poměr vychází tak, že průměrný důchod je 40 procent průměrné hrubé mzdy. Toto se o něco sníží, dostaneme se cirka na 36 procent, ale vždy to bude navázané na průměrnou mzdu, která poroste. Nominálně důchody porostou pořád dál a další generace je budou mít vyšší, jen proporčně to bude o něco méně ve vztahu k průměrným mzdám, než je to teď.

Pro mnohé mladé lidi v tomto věku, kteří například řeší bydlení, je odkládání takové částky často nereálné. Někdo by tak mohl namítat, že poslanci s desítkami tisíc, se to snadno radí.
Nejsem poslancem zas tak dlouho a samozřejmě, že jsem byl v úplně podobné situaci. Mám dvě děti a před vstupem do politiky jsem nevydělával nijak nadprůměrně a přesně tohle jsem si zažíval. Ale musím zde říct svou osobní zkušenost. V okamžiku, kdy si na něco navyknete na začátku, je mnohem snazší to dodržovat než v okamžiku, kdy už máte nějak nastavený rodinný rozpočet. Takže doporučuji si brzy nastavit platbu třeba na nižší částku a v průběhu života ji zvyšovat. V současnosti typicky vstupuje člověk do penzijního spoření, tak jak uvádějí penzijní společnosti, ve věku kolem 37 let.

Už jste to krátce naťukl, mohl byste nám ještě shrnout, jaké novinky se v rámci třetího pilíře chystají?
První věcí je zvýšení hranice pro státní příspěvek ze 300 na 500 korun. To je za mě hodně důležitá věc. Tím, jak stát hranice nastavuje, tak ovlivňuje i chování lidí. Tato změna lidem ukazuje, v jakém rozsahu by spoření vůbec mělo být, aby vhodně první pilíř doplnilo. Další věcí je Dlouhodobý investiční produkt (DIP), který umožní jen daňový odpočet bez příspěvku státu. Tím pádem to bude trochu volnější i v tom, co s penězi dělat. Půjde o produkt, který bude jako jedna z alternativ v rámci třetího pilíře, který v podstatě znamená speciální daňový režim pro poměrně širokou paletu různých produktů. Může to být spořicí účet, ale i třeba investice do akcií, dluhopisů nebo vybraných fondů, a stát říká, že je ochotný na to dát daňovou slevu až do výše 48 tisíc korun ročně, což je asi 4 000 korun měsíčně.

To je tedy dvojnásobek toho, co jste doporučoval.
Částka je nastavená poměrně vysoko na to, aby to bylo spoření jen na důchod. Bude to zajímavé zejména pro ty, kteří mají nadprůměrné příjmy. Ještě se ale diskutuje o tom, co všechno za produkty by v tom mohlo být. Za STAN konkrétně jsme v tom poměrně opatrní a nechceme to nechat úplně bezbřehé, protože to s sebou nese i rizika. Mohou se do toho totiž dostat také produkty, kde nebude téměř žádná garance a regulace a lidi o peníze přijdou.

Dále tam bude takzvaný alternativní účastnický fond, který může investovat i do jiných aktiv než stávající penzijní fondy z minulé neúspěšné reformy ze zrušeného druhého pilíře. Jde o peníze, které tam leží ladem a nezhodnocují se dostatečně dobře. Zde je snaha o to, aby bylo možné tam peníze nechat, ale následně řešit uzavření nové smlouvy s lepšími podmínkami, což nyní nejde.

Omlouvám se, ale opět pro laika, který si chce s podporou státu řekněme snadno spořit na stáří, je to dost komplikovaný systém. A těžko říct, zda lidé vůbec vědí, že si spoří v transformovaném fondu.
To mají možnost zjistit ve svém výpisu, což doporučuji zkontrolovat. Ale ano, je to pro běžného laika opravdu složitý systém. I proto jako hnutí STAN podporujeme prověření možnosti vzniku jednoho státního nebo řekněme veřejnoprávního fondu.

Jak by takový fond fungoval?
Je to za nás jako za STAN úvaha a neznamená, že se to musí nutně zrealizovat, ale myslíme si, že by se tím systém zjednodušil. Nešlo by přímo o fond státní, ale spíše veřejnoprávní. Protože u státního by se předpokládalo, že za to převezme plnou garanci, zatímco veřejnoprávní by nebyl pod přímou kontrolou státu a byl by na něm do jisté míry nezávislý podobně jako třeba vysoké školy. Na rozdíl od komerčních fondů by jeho cílem mělo být maximalizovat při nějaké míře rizika výnos pro žadatele.

Proč by lidé měli věřit tomu, že stát dokáže s jejich penězi hospodařit lépe než banky?
Tento argument se objeví vždy. V cizině to leckde takto funguje. Někde to třeba funguje jen pro státní zaměstnance, kteří mají svůj fond, do kterého mohou peníze dávat, a je to součást běžné nabídky na trhu. I u nás by to bylo ke zvážení. Další věcí je, že by to velmi přitvrdilo konkurenci pro soukromé fondy, které by tím, jaké stát nastaví podmínky, musely na situaci reagovat. Má to ale samozřejmě svá rizika. Za nás je to prostě jedna z věcí, jež stojí za zvážení a odbornou debatu.

Je ještě něco, na co se máme do budoucna připravit?
U prvního pilíře máme odpracováno na změnách nějakých 90 procent, u třetího, pokud projdou navržené změny, máme odpracováno asi 50 procent, ale ještě toho poměrně hodně zbývá. U třetího pilíře není za mě tlak na to, abychom měli změny rychle. Musíme postupovat s větším rozmyslem, nicméně určitě nesmíme skončit u několika kosmetických změn. Kdybychom teď skončili, tak to určitě nestačí. Musíme otevřít debatu o anuitě. Pokud chceme mít funkční třetí pilíř, potřebujeme, aby generoval v důchodu stabilní pravidelný příjem, což se nyní takřka neděje, byť ta možnost je. To také nebude pro některé úplně příjemná změna. A hodně budeme muset zapracovat na srozumitelnosti systému penzijního spoření pro občany i zaměstnavatele. Pokud tyto změny nebudou všem dávat smysl, nebudou mít šanci na to, aby přetrvaly.