V září 1971 otřásla vzpoura téměř 1 300 vězňů v nápravném zařízení Attica na severu státu New York celým národem. Čtyřdenní povstání, které bylo nejkrvavější vězeňskou vzpourou v novodobých amerických dějinách, upozornilo na životní podmínky ve státních věznicích, na rozsáhlé porušování lidských práv za mřížemi, zkrátka na realitu amerického vězeňského systému. Během události přišlo o život 43 lidí.
Vzpouře předcházely značné protesty vězňů proti stavu věznice a chování personálu. V té době měli vězni ve státě New York dostávat jednu roli toaletního papíru měsíčně a sprchovat se pouze jednou týdně. Kromě toho byly dopisy psané v cizích jazycích zpravidla dozorci vyřazovány dříve, než se dostaly k adresátům, a islám byl považován za nelegitimní víru.
Bití, klečení v koutě, kružítko ve stehně aneb Vzpomínky padesátníků na násilí učitelů
Tělesné tresty školou povinných dětí byly v minulém režimu spíš pravidlem než výjimkou. Dokazují to výpovědi padesátníků a starších, které jsme oslovili před počátkem nového školního roku. „Naše učitelka tomu říkala točo papučo. Vzala do ruky cvičební obuv – takzvanou jarmilku – a provinilce tou gumovou botou začala mlátit,“ vzpomíná historik a učitel Vladimír Kovář na „výchovné“ metody v Základní škole v Chrjukinově ulici v Ostravě.
Konkrétně v Attice byli navíc dozorci – většinou běloši – údajně vůči vězňům velmi nepřátelští. „Byl jsem si vědom rasových předsudků. Dozorci byli zlí. Bez skrupulí vás nazvali negrem. Věznice fungovala na základě zloby a byla plná strachu,“ popsal účastník vzpoury Carlos Roche.
Vzpoura tisícovky vězňů
Toho léta vězni sepsali seznam 27 stížností. Ten oživili znovu v září a poslali ho státnímu komisaři pro nápravné služby Russellu Oswaldovi ve snaze dát najevo své obavy a podpořit boj za celkové zlepšení životních podmínek. Jejich volání ale zůstalo bez odezvy.
Vzpoura nebyla plánovaná. 9. září 1971 se ale kvůli zastaralému bezpečnostnímu systému ocitla skupina kriminálníků uvězněná v tunelu spojujícím jejich cely s dvorem. Vězni z Attiky se obávali o svou bezpečnost, proslýchalo se totiž, že předchozí noc byl v jiném zařízení jeden z nich zabit.
Uvádí se, že jeden z vězňů na dozorce zaútočil, načež se k němu přidalo několik dalších. Poté vtrhli do vězeňské chodby, prorazili poškozenou bránu, která vedla do centrální části dvora, známého jako Times Square, a získali sadu hlavních klíčů od věznice.
Když se téměř 1 300 vězňů spojilo, převzali kontrolu nad areálem, zatímco se ostraha snažila bezvýsledně přivolat pomoc. Na vině byl starý telefonní systém, který limitoval možnost hovorů z věznice pouze na jeden.
„Vyšel jsem ze sprchy a všechno bylo jinak. Rozhlédl jsem se a vypukla vzpoura. Lidé šíleli a já jsem šílel s nimi. Byl to prostě totální chaos a nikdo to neměl pod kontrolou,“ řekl Roche.
Dozorci jako rukojmí
Vzbouřenci vzali 39 dozorců a zaměstnanců věznice jako rukojmí. Po státních úřadech pak požadovali zlepšení životních podmínek, lepší nabídku jídla a ukončení cenzury pošty. V následujících čtyřech dnech se vězni pokoušeli o těchto požadavcích vyjednávat.
Ostatky sestřeleného letce patří muži z Donbasu aneb Jak na Osoblažsku našli bitevník Il-2
Historik Radovan Frait pátrá po rodině sovětského letce Michaila Fronoviče Šutěnka. V průběhu srpna totiž potěžkal v rukách pilotovy ostatky, když se mu s kolegy podařilo vykopat sovětský bitevník Iljušin Il-2 (šturmovik) sestřelený 21. března 1945 v bitvě na Osoblažsku, které se přezdívá český Stalingrad. „Zatím vím, že pilot pocházel z Adrejevky v Doněcké oblasti, těch Adrejevek je tam ovšem víc,“ říká Frait a v bádání usilovně pokračuje.
Třetí den vyjednávání se zdálo, že se strany blíží k dohodě. Ta ale padla, když jeden z vězeňských dozorců, William Quinn, zemřel na následky zranění způsobená vězni. Ti ho první den vzpoury těžce zbili a vyhodili z okna ve druhém patře.
Po Quinnově smrti vzbouřenci vyhrožovali zabitím ostatních dozorců. Ke svému manifestu navíc přidali další dva tvrdé požadavky – azyl v neimperialistické zemi a úplnou amnestii za vše, co se během vzpoury odehrálo.
Guvernér státu New York Nelson Rockefeller byl střetem frustrován a unaven, proto schválil vojenský zátah. 13. září ráno shodil vrtulník Národní gardy do areálu slzný plyn a část davu zklidnil. Brzy poté vzaly věznici útokem stovky vojáků s povolením střílet. Několikadenní povstání nakonec nepřežilo 43 lidí, většinou vězňů.
Šikana pokračovala i po vzpouře
Vzpoura vězňům k získání lepších podmínek nepomohla. Ostraha nápravných zařízení ve své hrůzovládě pokračovala a vězně zastrašovala. Odtajněné dokumenty odhalily výpovědi svědků a vězňů o mučení, popáleninách a sexuálním zneužívání ze strany vězeňské služby.
Robert Jenks, lékař v nedaleké nemocnici, například uvedl, že viděl „vězně s velkými ranami kolem konečníku, které nebyly od střelby a které, jak se později dozvěděl, byly způsobeny rozbitou lahví“. Jenks také zmínil, že mu věznice nepovolila evakuovat „vězně, který utrpěl vážné poškození mozku“, a že viděl lidi s neošetřenými zlomeninami a podobně. Ukázalo se také, že stát vyvinul extrémní úsilí, aby utajil, co se 13. září, tedy v den „znovudobytí“, skutečně stalo.
Politické procesy a nesvoboda? Každá vláda měla problémy, hájí stranu mladý komunista
Za minulého režimu měl každý práci a byty byly dostupnější, pochvaloval si 21letý kandidát do Poslanecké sněmovny Filip Toráč (KSČM) v pořadu Divoká karta na CNN Prima NEWS. Podle mladého politika se lidé v současnosti na totalitní režim v Československu koukají zbytečně kriticky.
Walter Dunbar, tehdejší výkonný zástupce komisaře newyorského Odboru nápravných zařízení, při slyšení ve Washingtonu 30. listopadu 1971 překroutil pravdu o katastrofické události a Sněmovnímu výboru pro zločinnost řekl, že vězni podřízli rukojmí a jednoho z nich vykastrovali.
John Edland, koroner provádějící pitvy, byl pod tlakem státních úředníků, aby potvrdil falešnou verzi o příčinách smrti, ale odmítl to a veřejně prozradil, že zemřeli na následky střelných zranění od policie či vojáků.
Navzdory těmto odhalením nebyli žádní policisté ani vojáci zapojení do masakru nikdy ani obviněni. Ve skutečnosti guvernér Nelson Rockefeller a prezident Richard Nixon přesvědčovali veřejnost, že masakr v Attice byl oprávněný.
Na rozdíl od zasahujících ozbrojenců bylo naopak osm vězňů za zločiny související se vzpourou odsouzeno. V roce 1976 dostalo sedm z nich milost a osmému byl trest zmírněn.
