Italský Terst je považován za romantický secesní skanzen habsburského mocnářství s přímořskou atmosférou. Dvousettisícové město však prožilo i temnou minulost, o níž vypráví třeba koncentrační tábor Risiera di San Sabba zřízený v roce 1943. Jediný vyhlazovací lágr na území Itálie.
Prohlídka Risiera di San Sabba začíná v cele smrti. Dochované nápisy vyryté v omítce jsou posledními vzkazy židovských i dalších vězňů, které dozorci nedlouho poté zplynovali v nákladních autech, zastřelili či různými způsoby ubili. A těla pak naházeli do pecí krematoria, které tu stavěl Erwin Lambert, jenž dříve dohlížel třeba na výstavbu plynových komor v neblaze proslulém vyhlazovacím lágru Treblinka.
V dalších místnostech byly vybudovány těsné cely, vždy pro šest osob, které se v místnůstce nemohly snad ani pohnout. Oběti z těchto předpokojů smrti také zanechaly nápisy na dveřích a stěnách, pozdější archeologický průzkum tábora objevil i některé osobní předměty umučených. Hodinky, hřeben, další hodinky s hebrejským ciferníkem, plnící pero… Umučeno tu bylo nejméně pět tisíc osob.
Ocel, pivo a další české stopy
Každý maturant si možná vzpomene, že Terst patřil do roku 1918 k Rakousko-Uhersku a coby největší námořní přístav v monarchii lákal i Čechy a Moravany. Vítkovické železárny do místních loděnic dodávaly ocelové pláty na výstavbu válečných křižníků, v Terstu sídlila Česká beseda a nájemce restaurace Balkán v Národním domě Kamil Blecha často pořádal tradiční zabíjačky a vepřové hody.
Ve městě vycházel i český časopis Hlas Adrie a v mnoha hostincích tekla proudem čepovaná Plzeň anebo Budvar. „V restauraci Aurora na ulici Carducci 13 například v říjnu 1913 vystupoval každý večer od sedmé až do půlnoci český dámský orchestr Libuše,“ zjistil 45letý terstský historik Borut Klabjan.
Idylické soužití Italů, Slovinců, Chorvatů, Němců, Židů a Čechů ale skončilo s pádem habsburské říše na podzim roku 1918. Terst postupně obsadila italská armáda a ve městě začaly být slyšet především italští nacionalističtí křiklouni z fašistických bojůvek Benita Mussoliniho (Fasci italiani di combattimento). „K vrcholné akci se italští nacionalisté v Terstu rozhodli 13. července 1920, kdy napadli slovanské instituce a nakonec zapálili Národní dům,“ vysvětluje historik Klabjan.
Loňské odčinění Křišťálové noci
Sídlo České besedy bylo zcela vypáleno, hasiči dlouho nesměli zasáhnout. Mnozí Češi tak v obavách okamžitě prchali z Terstu, i když italští fašisté napadali především příslušníky slovinské menšiny, která vypálení Národního domu podnes označuje jako Křišťálovou noc. A Mussolini, jenž v té doně ještě nebyl v Itálii u moci, akci soukmenovců dokonce pochválil jako příkladnou.
Na to vše myslíme v ulici Filzi číslo 14 před obnoveným Národním domem, který italská vláda v den stého výročí požáru předala slovinskému státu. Je to příkladný počin, jak lze napravit historické křivdy, byť se tak stalo až po celém století. V budově dnes sídlí tlumočnická škola a slovinské spolky. Češi se o svou ztracenou pozici v Národním domě zatím nepřihlásili. A to zde hráli divadlo, pořádali koncerty, plesy a v restauraci Balkán byly k dispozici desítky českých časopisů.
Druhá tvář rýžového mlýna
Stopy obludné fašistické ideologie lze v Terstu najít na více místech. Návštěvníkovi města se doslova zastaví dech v ulici Giovanni Palatucci číslo 5, když vstoupí do bývalé továrny na zpracování rýže, která se v září 1943 proměnila v jediný nacistický vyhlazovací tábor na území Itálie. A vyrostlo tu i krematorium, aby se esesmani mohli zbavit těl obětí.
Když se v červenci 1943 vylodili spojenci na Sicílii, italský král Viktor Emanuel II. s nimi sice podepsal příměří a Mussolini padl, severní Itálii včetně Terstu však obsadila německá armáda a okamžitě začala s likvidací Židů, odbojářů, politických nepřátel, zatčených partyzánů a dalších.
Spojenci pak o severní Itálii válčili s Němci prakticky až do konce války.
Terst s okolím prohlásili Němci za území se zvláštním statutem: Operationszone Adriatisches Küstenland. Ve zbytku nacisty obsazené severní Itálie vznikl loutkový stát Italská sociální republika (RSI, Republika Salò), kde Mussolini nadále zastával funkci takzvaného Vůdce národa.
Ve vyhlazovacím lágru
O prohlídku muzea Risiera di San Sabba v bývalém vyhlazovacím táborem je velký zájem, personál zkoumá covid pasy stovek návštěvníků denně, a dokonce jim měří teplotu. To vše v rámci prevence proti šíření smrtonosné infekce. Nacisté ale v roce 1943 přinesli do Terstu smrtonosnou rasovou ideologii! A ve spolupráci s místními italskými fašisty v tomto vyhlazovacím táboře zavraždili nejméně 5 tisíc lidí, vesměs místní Židy. A další tisíce zatčených odsud věznitelé posílali do Osvětimi, Mauthausenu či Dachau.
Celu smrti i předpokoje smrti už jsme prošli. Na nádvoří lágru jsou vyznačeny obrysy mohutného krematoria. Komín „továrny na smrt“ připomíná modernistický kovový památník. Nacisté totiž těsně před koncem války krematorium zbořili ve víře, že dokonale zahladili stopy po jeho existenci. Táboru velel Josef Oberhauser, v lednu 1945 povýšený do hodnosti SS-Obersturmführer.
Pravdy se nedobereš
Oberhauser byl před soud v Terstu postaven až v roce 1976 a v nepřítomnosti odsouzen na doživotí. Ale protože německo-italská dohoda neumožňovala vydávání válečných zločinců, v poklidu dožil v Bavorsku. Pravda je holt relativní, jak zpívá Jaromír Nohavica: „Leckterej hlupák se dodneška o pravdu hádá / pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš / jistěže ve světě nakonec zvítězí pravda / ale až dokáže to, co dokáže lež.“
Jisté je, že pokud by nacisté nevyvraždili terstské Židy, bylo by v místní velkolepé synagoze z roku 1912 stále plno. Před válkou žilo v Terstu nejméně 6 tisíc Židů, většina byla nacisty vyhlazena. A dnes má izraelitská obec asi pouhých 400 členů.
V kavárně u synagogy
Všechno souvisí se vším. Ve stejné ulici, v níž stojí synagoga (Gaetano Donizetti), vcházíme do secesní kavárny San Marco s knihkupectvím.
Je to kultovní podnik z doby, které se říká La Belle Époque a sedával v něm slavný italský básník Umberto Saba a také ikonický irský spisovatel James Joyce, který v Terstu vydal vůbec svoji první knihu, sbírku básní Komorní hudba (Chamber Music).
Do kavárny vstupujeme sebevědomě, nicméně takzvaně „po česku“, tedy bez roušek. A jsme obsluhou dost pohoršeně vyzvání, ať si masky okamžitě nasadíme. Sundat je lze až u stolu a po kontrole covid pasu.
V pořádku, v terstském regionu si infekce COVID-19 vzala až čtyři tisíce obětí a při editaci tohoto článku zjišťujeme, že naposled se v Terstu umíralo na koronavirus 21. srpna. Vyhráno rozhodně není.
Zkušenost Oty Pavla vs. dnešní svět
Evropské protesty odpůrců očkování, kteří se považují za podobné oběti jako Židé v čase holocaustu, jsou směšné a hloupé. James Joyce prý jednou řekl: „Život je příliš krátký na to, abychom četli špatné knihy.“ Po kávě si prohlížíme tituly, které nabízí knihkupectví v kavárně San Marco. Na čestném místě je vystavena novela českého spisovatele Oty Pavla Jak jsem potkal ryby (Come ho incontrato i pesci).
Pavel měl po otci židovský původ, jeho táta i se sourozenci proto za války skončili v koncentráku, on ale mohl zůstat s maminkou v protektorátu. Nicméně jako lidé druhé kategorie. A Pavel v knize mimo jiné popisuje, jak za německé okupace pytlačil na řece, aby s maminkou netrpěli hlady.
„Tenkrát jsme potřebovali příjemné, tučné kapří maso pro sebe a na výměnu. Za mouku, chleba a za cigarety pro maminku. Žil jsem už jenom s maminkou, ostatní byli v koncentráku,“ napsal Ota Pavel.
Poměrně nedávná historie Evropy je děsivá, koncentráky v Terstu, Terezíně či Dachau jsou už naštěstí jen muzejní připomínkou teroru. V Bělorusku, Číně, Barmě, Severní Koreji, Rusku i mnohde jinde jsou ale lágry různého typu, v nichž je zcela pošlapávána lidská důstojnost, stále realitou.
