Historik Radovan Frait pátrá po rodině sovětského letce Michaila Fronoviče Šutěnka. V průběhu srpna totiž potěžkal v rukách pilotovy ostatky, když se mu s kolegy podařilo vykopat sovětský bitevník Iljušin Il-2 (šturmovik) sestřelený 21. března 1945 v bitvě na Osoblažsku, které se přezdívá český Stalingrad. „Zatím vím, že pilot pocházel z Adrejevky v Doněcké oblasti, těch Adrejevek je tam ovšem víc,“ říká Frait a v bádání usilovně pokračuje.
Pořád ještě žijí devadesátníci, kteří si pamatují letecké bitvy z druhé světové války nad územím dnešní České republiky. „Nalézt letadlo bez informací svědků, to je spíš velká náhoda, proto teď intenzivně pátráme v terénu, pamětníci rychle odcházejí,“ vypráví historik Radovan Frait z Leteckého muzea v Suchdole nad Odrou. A kolik takových nálezů už má za sebou? „Z hlavy to nevím, pokaždé jsou to ale silné emoce, i podvacáté anebo potřicáté. Zvláště když ve stroji najdeme i kosterní pozůstatky posádky,“ říká.
Puč poražen, armádu na sovětské hranice nepošleme, oddechli jsme si před 30 lety
Před třiceti lety byl zásadním zdrojem informací denní tisk, hned za televizí a rozhlasem. V pátek 23. srpna 1991 si proto nad novinami oddechly statisíce Čechů i Slováků. V Moskvě se totiž podařilo odrazit puč proti sovětskému prezidentu Gorbačovovi. „Triumf demokracie. Pučisté zatčeni,“ hlásal tisk.
Na katastru obce Bohušov v takzvaném Osoblažském výběžku ve Slezsku se letos v srpnu dotkl kostí pilota, jehož totožnost také záhy odhalil. „Na základě výrobního čísla jsem zjistil, že tohle letadlo se nevrátilo z bojové operace 21. března 1945. Pilot se jmenoval Michail Fronovič Šutěnko a narodil se v březnu roku 1919. Sestřelen byl v pouhých šestadvaceti letech,“ vypátral Frait.
Příbuzné hledá u Doněcka
Za nejdůležitější úkol teď považuje najít příbuzné oběti. „Nebude to úplně lehké, protože pochází z Andrejevky někde v okolí ukrajinského města Doněck. Vesnic s tímto jménem je tam ale více, zatím jsem kontaktoval nějaké lidi v Andrejevce, která byla silně poničena v současných bojích o Donbas a patří k oblasti odtržené od Ukrajiny,“ vypráví badatel.
Je to paradox, který svědčí o nepoučitelnosti lidstva. Historik Frait možná přinese zprávu o mrtvém letci z druhé světové války do oblasti, kde vojáci umírají i dnes. „I když se mi podaří kontaktovat rodinu, ostatky zůstanou v Česku a o jejich osudu rozhodne ruská ambasáda. Nejspíše skončí na některém velkém pohřebišti sovětských vojáků, například v Hlučíně,“ odhaduje.
Nedopsaná válečná kapitola
Od konce druhé světové války uplynulo šestasedmdesát let, pořád jako by však nebyla napsána její poslední kapitola. A dokud bude země vydávat válečnou munici, ani nemůže být dokončena. Na Osoblažsku jde ale o mnohem unikátnější nález než jen o pár granátů na zoraném poli.
Nejkrvavější bitva východní fronty. Stalingrad byl draze vykoupeným vítězstvím
Ruiny, mráz a tuny zkrouceného železa. Bitva u Stalingradu, která začala před 79 lety, byla jedním z největších a nejkrvavějších vojenských střetnutí celé druhé světové války. Po počátečních vítězstvích začala německou armádu lámat složitá logistika i krutá ruská zima, čehož využili Sověti a i přes obrovské množství obětí se prostříleli z obležení. Jejich vítězství přineslo obrat ve vývoji války na východní frontě a nakonec se stalo jedním ze symbolů německé porážky.
„Co nese válka? Hrůzu, děs a smrt,“ přemítá Martin Kocián, jenž letadlo pomáhal vyprostit z hlíny. Teď stojí nad troskami, které jsou bezpečně uloženy v jednom skladu. Po konverzaci stroj Iljušin Il-2, jemuž rudá armáda přezdívala šturmovik, skončí v muzeu v Osoblaze, přičemž Kocián je místostarostou městečka. „Letadlo a celý příběh spojený s jeho sestřelením by k nám mohl přilákat turisty,“ věří. Osoblažský výběžek je ze tří stran obklopen Polskem, je to výspa republiky. Všemi zapomenutý kout kdesi ve Slezsku, v okrese Bruntál.
Plechy stroje i s průstřelem
Zásadní roli při objevu vraku letounu mají dva nadšenci vojenské historie žijící přímo na Osoblažsku: Michal Franek a Tomáš Němec. Na základě svědectví i letecké mapy Osoblažska z roku 1946 pátrali po Němci sestřeleném stroji několik měsíců, načež v srpnu pozvali na jedno místo v katastru obce Bohušov i bagristu. Nález všechny šokoval, půda vydala kompletní a skvěle zachovaný motor bitevníku Il-2. Nevybuchlou munici, kterou si odvezli pyrotechnici. I kostru pilota.
A také část trupu, kterým prošla smrtící rána z německých protiletadlových a protitankových kanonů ráže 88 mm, říkalo se jim Flak. „Tohle je ten průstřel,“ ukazuje Michal Franek na jizvu v trupu šturmoviku. Celý sklad, v němž stojíme, je zaplněn troskami bitevního aeroplánu. „Zbytky sedačky, pásů i kusy padáku,“ ukazuje další předměty Tomáš Němec. „A tohle bylo zaražené v motoru, jak se stroj přes stromy řítil k zemi,“ podá mi Němec kus dřeva. Svědectví bojů na život a na smrt staré šestasedmdesát let.
Vzbudila mě velká rána, polské tanky přerazily hraniční závoru, vzpomíná pamětnice
Jiřina Batrlová žila v srpnu 1968 v domě přímo na československo-polské hranici v Krnově. „O půlnoci mě vzbudil hrozný hluk a pak velká rána, to polské tanky přerazily ocelové hraniční závory,“ vzpomíná 67letá žena na invazi pěti armád Varšavské smlouvy do Československa. Krnov v tehdejším Severomoravském kraji obsazovali Poláci, celkem polská armáda poskytla pro invazi 28 tisíc vojáků.
Mezi dnešní polskou Ratiboří (Racibórz), Glubčicemi (Głubczyce) a Osoblahou se v brzkém jaru roku 1945 válčilo v rámci hornoslezské operace, kdy se Rusové snažili oslabit jižní křídla německé obrany, aby neohrožovala útok na Berlín. „Velkým obchvatem v západním směru se pak rudoarmějci pokusili o průnik na české území směrem k Ostravě, která byla v té době poslední velkou základnou zbrojního průmyslu pro wehrmacht,“ vypráví historik Ondřej Kolář ze Slezského zemského muzea. Vojska 60. armády generála Kuročkina se do sto kilometrů vzdálené Ostravy chtěla probojovat během března 1945 právě přes Osoblažsko, což byl nakonec vůbec první ruský průnik na území dnešní České republiky.
Sto tisíc obětí slezské bitvy
Hornoslezská operace se posléze prolnula s ostravskou operací a během půldruhého měsíce spolu na obou stranách dnešní hranice svádělo bitvu na 400 tisíc německých a ruských vojáků (s nimi i Svobodova tanková brigáda). Přibližně 100 tisíc jich padlo. Byla to absolutně největší bitva na území dnešního Česka, proto se také úvodním bojům o Osoblahu říkalo český Stalingrad. Historické městečko bylo z 90 procent rozstříleno, na ruinách pak časem vyrostly cihlové bytovky a paneláky.
Dědiny na obou stranách hranice se tehdy měnily ve spálenou zemi nasátou krví vojáků. „Nad městem létají ruské bombardéry a následují první nálety. V pondělí 19. března 1945 zahajují Rusové boj. První útoky Němci odrazili, bojovali zoufale, aby se jim podařilo uniknout z kotle. 21. března 1945 se podařilo některým sovětským jednotkám proniknout do ulic Osoblahy, nedosáhly však trvalého úspěchu. V tento den hořelo celé osoblažské náměstí a zbytek německých usedlíků uprchl do klášterních sklepů,“ vylíčila bitvu o Osoblahu městská kronika.
Střepy z čelního skla i radiostanice
Fronta se u Osoblahy nakonec zastavila, rudoarmějci průnik k Ostravě vzdali. Až do května se tu ale vedla zákopová poziční válka, proto jsou pole podnes osázená nebezpečnou municí i jinými válečnými artefakty, které vystavuje osoblažské muzeum. „Tohle jsou zbytky bot ruského vojáka,“ ukazuje šéf sbírek Marian Hrabovský a zároveň ředitel místní školy jeden z nedávných nálezů. Ve sbírce jsou i osobní předměty německých i sovětských vojáků, v bitvě o město padlo asi 800 rudoarmějců. Čutory, zapalovače, nože, šitíčko příslušníka wehrmachtu… Expozice ukazuje nejděsivější tvář války, pozůstalosti po zabitých vojácích z obou stran fronty. A teď zde ještě přibude nově nalezený sovětský bitevník.
Generál u harmoniky. Sovětští důstojníci operovali v ČSSR už před 21. srpnem 1968
Jen dva dny předtím, než sovětská armáda 21. srpna 1968 přijela do Československa s tanky a děly, poslala do jižních Čech delegaci generálů ozbrojených harmonikou. „Pod nejrůznějšími záminkami, například v rámci družebních návštěv, operovalo v Československu už týdny před okupací množství sovětských důstojníků i tajných agentů,“ říká historik Lukáš Cvrček, odborník na sovětskou okupaci z let 1968 až 1991.
„Zbytky vrtule,“ ukazuje Michal Franek ve skladu na Osoblažsku další artefakty šturmoviku. „Pancíře z trupu,“ namíří prst do rohu místnosti. „Radiostanice,“ podá mi do ruky kovový přístroj, na kterém jsou dosud patrné nápisy v azbuce. „Páčky na otvírání bombovnic,“ informuje pro změnu Tomáš Němec. Páčky, díky kterým ze stroje padaly pumy a na zemi působily spoušť. „Přední sklo, střep, ale vidíte tu tloušťku,“ podává mi Franek velký střep. Tak tímto sklem se naposledy díval na svět Michail Fronovič Šutěnko.
Kam zmizel palubní střelec?
Každý bitevník býval během bojů obsazen kromě pilota i palubním střelcem. Jeho ostatky pátrači nenašli? „Střelec z letadla vyskočil hned po zásahu, na padáku,“ zjistil letecký historik Radovan Frait. Jmenoval se Ivan Terentěvič Zubarov, narodil se v roce 1921 a ještě v 80. letech na zázračné přežití u Osoblahy v Československu často vzpomínal. A Frait má jeho osudové svědectví k dispozici. „Střelec líčí, že letadlo se po zásahu naklonilo, načež přešlo do letu na zádech. Zubarov rychle usoudil, že pilot je těžce zraněn anebo mrtvý, proto vyskočil s padákem. Pilota prý kontaktoval místním dorozumívacím zařízením, ale ten se neozýval. Tak bez rozkazu vyskočil.“
Pilot Michail Fronovič Šutěnko z 893. bitevního leteckého pluku se nakonec ozval až po šestasedmdesáti letech, z hlubin slezské země. Pokud měl třeba mladšího bratra, ten může někde v Doněcké oblasti stále žít. „Uvidíme,“ nechce letecký historik předvídat, jak pátrání po příbuzných dopadne. Jisté je, že válka je prostě vůl a zbytečně zabíjí mladé kluky. Ta druhá světová na Osoblažsku a ta dnešní na Donbase.
