Tělesné tresty školou povinných dětí byly v minulém režimu spíš pravidlem než výjimkou. Dokazují to výpovědi padesátníků a starších, které jsme oslovili před počátkem nového školního roku. „Naše učitelka tomu říkala točo papučo. Vzala do ruky cvičební obuv – takzvanou jarmilku – a provinilce tou gumovou botou začala mlátit,“ vzpomíná historik a učitel Vladimír Kovář na „výchovné“ metody v Základní škole v Chrjukinově ulici v Ostravě.
Druhým rokem už ve školství nepracuje, aktuálně vzal pozici historika v Muzeu Olomouckých tvarůžků v Lošticích. „Za katedru se vracet nechci, tělesné tresty do dnešních škol samozřejmě nepatří. Na základní škole jsem to sám zažil a nebylo to vůbec hezké,“ vypráví 55letý kantor o tom, co se koncem sedmdesátých let odehrávalo v Základní škole v Chrjukinově ulici v Ostravě. „Nejvíce jsme měli obavy z učitelky, která provozovala takzvané točo papučo, jak svůj originální trest sama nazvala.“
Točo s jarmilkami
Kantorka vzala do ruky cvičební gumovou obuv, takzvanou jarmilku, a mlátila obuví vybrané žáky, kteří se podle ní nějak provinili. Především kázeňsky.
„Někdy v páté a šesté třídě jsem od ní dostal výprask mnohokrát, mlátila nás jarmilkou po zádech, po zadku, po nohách, do hlavy, vlastně všude. Nejvíc bolel úder té gumy, která tvoří na jarmilce přezku.“ A kantorka u výkonu trestu ještě křičela: „Točo papučo!“ Na ten jazykový novotvar už Vladimír Kovář nikdy nezapomene.
Někdejší učitel dějepisu a nyní historik si také vzpomíná na učitele dílen (pracovní výchovy), který po neukázněných dětech házel od ponku různé předměty. „Občas letěl třeba kus dřeva, někdy z toho byly i modřiny, na paži anebo i na hlavě. Nikomu ale hlavu nerozbil. Když si na takové chování učitelů stěžoval doma, jen se mu vysmáli.
„Tak to tenkrát chodilo,“ posteskne si Kovář. „Pořádnou facku mi flákla i učitelka výtvarné výchovy, dodnes nevím za co. Estetika sedmdesátých let,“ dodá ironicky.
Kružítkem do stehna
O tělesných trestech kantorů vypráví i 57letý ostravský muzikant Jiří Geršl. „Když jsem zlobil, tak jsem dostal od učitele baňu,“ vybavuje si. Baňa je ostravský výraz pro políček.
„Nejhorší byl jeden kantor, který používal až sadistické metody. Asi v osmé třídě jsem si v hodině hrál s kružítkem, ten učitel mi ho vytrhl z ruky a hodil asi z výšky metru na nohu. Kružítko se zabořilo do stehna tak dva centimetry, vzápětí se přes bílé kalhoty, které tehdy byly módní, začala valit krev.“
Vypadá to jako bajka ze středověku, psal se přelom sedmdesátých a osmdesátých let. „Bolelo to hodně, ale protože jsem toho učitele nenáviděl, tak jsem se tvářil, že mi nic není. Ani jsem neceknul. On trochu zbledl, žádnou pomoc mi ale nenabídl a učilo se dál,“ vzpomíná. Když si stěžoval doma, žádné pomoci se nedočkal. „Pokud šlo o tresty ve škole, rodiče se mě nikdy nezastali.“
Povinnou školní docházku proto považoval spíš za utrpení než za povzbuzení ke vzdělávání. „Od první třídy mě nesmírně ponižovalo, když nám učitelka nařídila dát si ruce za záda a vzorně sedět,“ líčí. Zpětně dokonce pociťuje, jak kdyby měl tenkrát na rukách pouta. „Dnešním dětem se to jen těžko vysvětluje, tenkrát učila spousta úplných magorů, možná i sadistů. Dnes je alespoň omezují zákony.“
Klečení v Kokorech
Sociolog Vladimír Jaromír Horák absolvoval základní školu v obci Kokory na Hané, a to na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. „Na prvním stupni jsem musel občas klečet v rohu třídy, což jsem fakt těžce nesl. A jako nedůstojné ponižování si to v sobě pořád nesu.“ Na druhém stupni zase dostával rány dřevěným ukazovátkem, do otevřených dlaní. Kantor jen zařval: „Nastav ruce!“ Bolelo to, dnes by takový učitel skončil ve školství a zřejmě se nevyhnul ani soudnímu řízení.
Také 52letý galerista z Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně a básník Pavel Petr chování kantorů na jedné místní základní škole (v tehdejším Gottwaldově) nepovažuje zrovna za vzor ctností. Do podrobností se mu příliš nechce. „To jste mě zaskočil, ale bylo to takové hrubé,“ shrnuje výmluvně.
Mnohem horší vzpomínky si odnesl ze strojírenského učiliště v Otrokovicích, kde se učil obráběčem kovů. „My jsme trápili kantory, oni trápili nás, byl to vzájemný boj. Nejhorší ale byla šikana ze strany starších spolužáků, jednou mě mazáci vystrčili z okna v pátém poschodí a drželi pouze za nohy.“
Upálený učeň
Pavel Petr se narodil v roce 1969 a učňovské praxe absolvoval v Napajedlech. „V tamní továrně Fatra. Jednou tam mazáci napřed jakože ze srandy svázali mladšího učně. A obalili nějakou plstí. Prý že ho upálí, když jim nedá patřičné výpalné. Pak škrtli sirkou. Ten kluk na popáleniny zemřel, to se fakt stalo,“ dušuje se. Bylo to skutečně hodně „hrubé“, učitelé a mistři tehdy nedokázali bojovat proti šikaně mezi učni, i když sami používali hrubé násilí na svěřence.
Zlo plodí jen další zlo.
Zkušenost z rodiny
Tělesné tresty zažil i autor tohoto článku narozený v roce 1967. Zfackovala ho třeba učitelka výtvarné výchovy. Řvala, že se jí směji do obličeje. Dodnes neznám důvod, maloval jsem nějaké zátiší, asi se to moc nepovedlo. Těch facek bylo více, v různých předmětech.
Moje žena Elli je o rok mladší, základní školu absolvovala ve Frýdku-Místku. „Matikářka dávala pohlavky za špatné výsledky, za pokrčený sešit, nenarýsované okraje,“ vzpomíná. „Na prvním stupni nás posílali do kouta, na druhém za dveře. Ještě i na gymnáziu se stávalo, že si učitel vzal studenta za dveře a tam mu beze svědků dal pár facek.“
Podle pamětnice však bylo násilí páchané učiteli marginálií proti tělesným trestům, k nimž se tehdy uchylovali rodiče.
„Pamatuji si na spolužačky a spolužáky, kteří měli jizvy od důtek. Jiní museli doma klečet, ale ne v koutě, rovnou na hrachu.“ Středověk v éře socialismu.
Vše promlčeno, ale nezapomenuto
Spisovatel a nositel Státní ceny za literaturu Petr Hruška se narodil v roce 1964: „Pamatuji si na fyzikáře, který byl jako učitel naprosto skvělý. Ale když měl pocit, že někdo vyrušuje, vytrhl mu učebnici z ruky, zavřel ji a vší silou ho tou knihou praštil zezadu do hlavy. Z toho jsme se pak jen těžko vzpamatovávali do konce hodiny.“ Nikdo si nestěžoval, raději ani doma, kde by mohl přiletět další pohlavek.
Tělesné násilí na školácích v čase socialismu (a částečně i na počátku devadesátých let), je velké téma. Neprobádané, traumatické a dosud živé. A to nejen pro Paměť národa, ale i pro kriminalisty, byť je vše promlčeno. Z preventivních důvodů, aby se jednou stejné násilí opět nevrátilo do škol.
