Nejobávanější věznice v Sýrii: Vězni líčí roky mučení a hladu. V osvobození už nevěřili
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Věznice Sajdnájá: Místo hrůzy, kde tisíce lidí zemřely v nelidských podmínkách.
Vězni byli mučeni a drženi v přeplněných celách s minimem jídla a vody.
Stráže uplatňovaly brutální pravidla, včetně ignorování umírajících spoluvězňů.
Za vlády Bašára Asada nebylo v Sýrii žádné místo tak obávané jako věznice Sajdnájá na okraji hlavního města Damašku. Jedná se o rozsáhlý komplex chodeb, cel a mučicích místností, v nichž často končili odpůrci režimu. Deník The New York Times vedl rozhovory s 16 bývalými vězni a dvěma bývalými vězeňskými úředníky a vytvořil komplexní 3D model věznice. Bývalí vězni popsali, jak byli mučeni, biti a neměli přístup k jídlu, vodě a lékům.
Vězeňský komplex byl postaven v roce 1987. Hlavní budova ve tvaru písmene Y se tyčila čtyři patra nad zemí. Stráže sledovaly vězně prostřednictvím bezpečnostních kamer a hlídaly je z centrálního šestiúhelníkového prostoru známého jako „věž“. V přízemí byla přijímací místnost s celami. Podzemní část měla 33 malých cel, kde noví vězni často trávili týdny v téměř úplné tmě. V průběhu let bezpečnostní aparát Assadova režimu do věznice zavřel stovky tisíc aktivistů, novinářů, studentů a disidentů z celé Sýrie. Většina vězňů nečekala, že se ven dostane živá. Zadržení chřadli a ztratili vůli žít. Desítky tisíc lidí byly v komplexu podle lidskoprávních organizací popraveny.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vládní jednotky měly v syrské nemocnici popravit lékaře. Další personál bezmocně přihlížel
Jen během občanské války zemřelo ve věznici Sajdnájá více než 30 tisíc vězňů, z nichž mnozí byli popraveni hromadným oběšením. Organizace Amnesty International to označila za „lidská jatka“. Skutečný počet obětí v Sajdnáji ale zůstává neznámý. „Každý den jsme si kladli otázku: ‚Popraví nás teď?‘,“ vzpomíná Fares al-Diq, který se připojil k rebelskému hnutí a byl zadržen v červenci 2019 na kontrolním stanovišti ve střední Sýrii.
Z klece do žaláře
Bývalí vězni sdělili deníku The New York Times, že vězni obvykle přijížděli do vězeňského komplexu v nákladních vozech, se zavázanýma očima a spoutanýma rukama. Když se zadní dveře vozu otevřely, stráže je nahnaly do přijímacího prostoru v hlavní budově věznice, křičely na ně, aby drželi hlavy dole, a bili je obušky. Poté byli vězni nuceni sedět v podřepu s hlavami mezi nohama, zatímco strážci zapisovali jejich jména. Vězni byli také donuceni svléknout se donaha a následně byli zavřeni do kovových klecí.
Čtěte také
Když se v roce 2011 protesty proti režimu změnily v občanskou válku, připojil se 32letý hudebník Mohammad al-Buraidi k povstaleckému hnutí, aby bránil své rodné město před vládními silami. Po zásahu proti povstalcům složil zbraně a v roce 2022 se podřídil vládnímu nařízení, aby se připojil k armádě. Během několika měsíců byl zatčen a obviněn z pokračující podpory povstalců, což ale popřel. Když dorazil do věznice Sajdnájá, měl za sebou již měsíce mučení ve špinavých žalářích a věznicích po celé zemi. Před převozem strávil měsíc ve vězení v Damašku, kde byl několik hodin denně zavěšen za ruce na stropě. V Sajdnáji byl donucen sejít po schodech do podzemní cely.
Podle bývalých vězňů zde byly po podlaze rozmazané splašky a výkaly. Často zde byli také švábi a myši. Cely byly postaveny tak, aby pojmuly jednoho vězně. Ve skutečnosti jich ale v mnoha z nich bylo až osm. „Bylo tam tak temno, že nebylo téměř nic vidět,“ řekl al-Buraidi. Dodal, že jediným způsobem, jak zjistit, kolik je hodin, byla kontrola stráží.
Vězni dostávali jen několik malých kousků chleba. Někteří se proto uchýlili k olizování odpadní vody z podlahy. Spali vsedě, aby jejich těla nebyla pokryta výkaly. „V podzemní cele je tak horko a dusno, že po pár dnech začnete prosit – ne o svobodu, ale alespoň o to, aby vás převezli do skupinových cel,“ řekl 30letý Munzer al-Utmán, který byl zatčen v roce 2020 poté, co dezertoval z povinné vojenské služby. V podzemní cele strávil osm dní.
Když jeden z jeho spoluvězňů zkolaboval a ztratil vědomí, on a ostatní vězni zpanikařili. Stráže otevřely dveře a odtáhly bezvládného muže na chodbu, kde ho zbily obuškem. Poté ho hodily zpět do cely. Al-Utmán se několik dní pokoušel muže oživit a sbíral vlastní moč do dlaní, aby ho přiměl pít. Muž sice nabyl vědomí, ale o dva měsíce později zemřel.
Tři pravidla přežití
Podle bývalých vězňů strážci mužům nařídili, že jejich životy se nyní budou řídit třemi pravidly:
-
Nežádejte o jídlo ani vodu
-
Nedotýkejte se dveří cely ani nežádejte o pomoc
-
Pokud spoluvězeň zemře, nechte jeho tělo ležet
Po asi týdnu stráveném v podzemních celách byli vězni obvykle přemístěni do skupinových cel rozmístěných ve třech křídlech v horních třech patrech budovy. Třiatřicetiletý Ehab Mouma z Damašku byl uvězněn v roce 2018 poté, co se připojil k povstání rebelů proti Assadově vládě. Ve věznici Sajdnájá strávil šest let, přičemž se každých několik měsíců stěhoval do nové cely, protože věznici zasáhly vlny cholery a tuberkulózy. V horních dvou patrech bylo 60 skupinových cel – 20 v každém křídle – propojených dlouhými chodbami. Do každé skupinové cely bylo namačkáno několik desítek vězňů. Muži často spali na boku tak těsně u sebe, že se sotva mohli hýbat.
Čtěte také
Místo lékaře řezník
Den začínal kolem šesté hodiny ráno, kdy vězně probudil zvuk kovového řinčení. To stráže prováděly své denní obchůzky. Podle dvou bývalých vězňů stráže často nařídily vězňům, aby si klekli v zadní části cely, zády ke dveřím. Poté se ptali, zda někdo zemřel. „Museli jsme strážcům říkat, že máme ‚mršinu‘ , ne ‚mučedníka‘ nebo ‚někoho, kdo zemřel‘. Nemohli jsme ani vyslovit slovo ‚tělo‘, jinak by vás zabili,“ vzpomíná Mouma.
Stráže doprovázel lékař. Ten nejznámější byl mezi vězni označovaný pouze jako „Řezník“. Během obchůzek se jeho hrubý hlas rozléhal po celé věznici a vězni Moumovi z něj běhal mráz po zádech. Pokud vězeň požádal o lékařskou pomoc, Řezník ho obvykle vytáhl z cely a zbil ho do bezvědomí. Vyhrožoval, že zabije každého, kdo se mu podívá do očí. S každým měsícem, který Mouma strávil v Sajdnáji, byl stále hubenější, jeho kůže byla bledá a křehká a přiléhala k vystouplým kostem. Modlil se, aby ho nezmlátili a aby přežil další den.
Ti, kteří tyto podmínky přežili, stále čelili vyhlídce na smrt popravou po odsouzení ve falešných procesech. Podle osmi bývalých vězňů každé dva týdny stráže bušily na železné brány každého křídla a četly seznam jmen těch, kteří byli předvoláni k popravě. V zoufalství někteří, kteří uslyšeli svá jména, utekli na záchod ve svých celách, aby se schovali. Jiní neochotně vyšli ven, vědomi si toho, že jejich osud je zpečetěn.
Nepravděpodobné setkání
Jediný kontakt, který někteří vězni měli s vnějším světem, byl jednou za pár měsíců, kdy jim bylo povoleno několikaminutové setkání s rodinnými příslušníky. V návštěvní místnosti byli vězni a jejich blízcí drženi několik metrů od sebe a odděleni mřížemi.
Pro některé vězně ale návštěvy přinesly jiný druh bolesti. Pan al-Uthman vzpomínal, jak jeho spoluvězně po zatčení poprvé navštívila jeho manželka s novorozenou dcerou. V následujících týdnech prý přestal jíst a pít, seděl v rohu cely a odmítal mluvit s kýmkoli kromě své manželky, která se mu údajně zjevovala. O několik měsíců později zemřel.
Čtěte také
Jiní vězni však v návštěvách našli jiskřičku naděje. Sedmadvacetiletý Mohammad al-Abdallah, který byl zatčen v březnu 2020, seděl v návštěvní místnosti a zaslechl stráže volat jméno, které poznal: Akram al-Abdallah – jeho mladší bratr. Mohammad vzhlédl a uviděl vyhublého a unaveného Akrama. Poznal ho pouze podle hlasu. „Bylo to, jako bych zemřel a najednou se mi vrátila duše,“ řekl Mohammad. Až do té chvíle si Mohammad totiž neuvědomil, že Akram je také ve věznici Sajdnájá. Každou noc spolu pak mluvili přes malé otvory mezi jejich celami – zvuk jejich hlasů byl vzácnou útěchou. Oba se později dozvěděli, že Chalíd, jejich nejmladší bratr, tam byl také několik let vězněn. Ten však během pobytu ve vězení zemřel.
Svoboda jako naprostá extáze
Většina vězňů si nedokázala představit, že by někdy opustili věznici Sajdnájá. V neděli, 8. prosince 2024, se ale stalo něco nepředstavitelného. Uprostřed noci vězni najednou uslyšeli rozruch a křik vězeňského personálu. O chvíli později zaslechli hukot vrtulníku přistávajícího na střeše. Pak výstřely, rachot železných mříží a výkřiky „Alláhu akbar“ – „Bůh je velký“.
Většina vězňů, kteří měli jen omezený přístup k vnějšímu světu, nevěděla o bleskovém postupu rebelů – a v jejich celách zavládl zmatek a strach. Fares al-Diq si myslel, že se vězni vzbouřili, a přitiskl se k zemi – byl příliš vyděšený na to, aby se pohnul. Mohammad al-Buraidi a jeho spoluvězni utekli do koupelny své cely, zatímco muži násilím otevřeli dveře jejich křídla pažbou pušky. Když vyrazili dveře jeho cely, muži křičeli: „Běžte, běžte, kamkoli chcete v Sýrii,“ vzpomíná al-Buraidi. „Teď jste svobodní!“
Když se Mohammad a jeho bratr Akram dostali ze svých cel, objali se. Munzer al-Uthman začal utíkat po silnici od vězení, přesvědčený, že jeho nově nabytá svoboda je jen fraška a že se z ničeho nic objeví stráže, které ho odvedou zpět do věznice. „Nemohli jsme tomu uvěřit a netušili jsme, co máme dělat. Byla to nepopsatelná extáze,“ řekl Ehab Mouma.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Raketa v přímém přenosu zasáhla cíl v Sýrii. Zděšená moderátorka se běžela ukrýt
vaclav.cerny@iprima.cz
