Někdy to nejde podle plánu. O křivolaké cestě veteránem do Neapole
Přijíždíme k nablýskané moderní budově muzea Horacia Paganiho u městečka San Cesario sul Panaro, na půl cesty mezi Modenou a Boloní. Zastávka v srdci italského „Motor Valley“ má být jedním z vrcholů Czech Oldtimer Express 2026. Jenže pohledem do zpětného zrcátka sleduji stále hustější kouř valící se z výfukového potrubí a říkám si, že tohle bude ještě dlouhý den. Pro všechny veteránské soutěže nakonec vždy platí jedno pravidlo – někdy je potřeba si to vybojovat.
Poprvé tahle veteránská karavana vyrazila z Prahy do Istanbulu, následovaly ročníky do Atén a Nice. Napočtvrté zamířili v květnu nadšení majitelé historických automobilů poprvé do Itálie, cílem byla Neapol. Princip Czech Oldtimer Expressu se nemění – vytáhnout hýčkaný skvost z garáže, pečlivě ho připravit na pětidenní cestu a vyrazit. Samotná cesta je cílem, a čím starší vůz, tím lépe.
ČTĚTE TAKÉ: Nový typ „kruháků“ v Česku děsí řidiče. Stačí znát způsob projetí, návod je jednoduchý.
Letos jsem měl tu čest být členem posádky Alfa Portas, kam mě delegoval už tradiční účastník tohoto veteránského dobrodružství Michal Zapletal. V den startu na nás čekalo přes dva tisíce kilometrů a až do města pod Vesuvem nás měl dovést klasický britský „sporťák“ – bílý Triumph TR6 z roku 1973. Během prvního i druhého dne byl skvělým parťákem. Převezl nás přes šumavské kopce i brennerský průsmyk, před třetí etapou už jsme se koupali – vzhledem k termínu trochu otužilecky – v Lago di Garda. Neměli jsme ani tušení, že se k populárnímu severoitalskému jezeru budeme neplánovaně vracet a že na tom bude záviset naše setrvání v soutěži.
Čtěte také
Den třetí bývá označován za den krizový. Někdo to může mít za pověru, já už ale tomuto tvrzení budu vždy přisuzovat nemalou váhu. Vše začíná skvěle, třetí etapa letošního Oldtimeru má být pro milovníky automobilů, tradic a historie tou největší odměnou. Na trase od Gardy do toskánské Sieny je třeba projet jediný kontrolní bod – městečko San Cesario sul Panaro. Na první pohled nevýrazné uskupení domů u dálnice mezi Modenou a Boloní leží v srdci italského „Motor Valley“, ve velké nížině mezi Alpami a Apeninami, kde se podle Italů zrodila rychlost. V jedné ose tu najdete továrny a úchvatná muzea všech italských manufaktur, pro jejichž zákazníky je právě rychlost základním bodem výbavy. Jen zběžně – v Parmě sídlí Dallara, tradiční technologická společnost, jejíž šasi využívají monoposty IndyCar či BMW pro svůj hypervůz v Le Mans. Dále po ose je tu Modena, rodiště Enza Ferrariho, který žlutou barvu typickou pro rodné město umístil na pozadí loga své automobilky. A kromě Ferrari tu samozřejmě sídlí i Maserati, ikona světa GT s trojzubcem ve znaku. A Boloňa? Město a okolí jsou zaslíbena dalším dvěma legendám – Lamborghini a motocyklovým hegemonům z Ducati. A jak do vysokooktanového regionu zapadá San Cesario sul Panaro? Právě tady se pod rukama inženýrů, techniků, karbonářů, čalouníků a dalších specialistů rodí supersporty Pagani. A naším kontrolním bodem je muzeum otce zakladatele Horacia Paganiho, člověka, který se za splněním svého automobilového snu přesunul z rodné Argentiny zpět do země svých předků.
A tady se to začíná komplikovat. Někdy to prostě nejde podle plánu. Italské maximálně elegantně oblečené průvodkyně mají v očích vyděšené výrazy. Jak by také ne, k jejich milovanému a úzkostně opečovávanému muzeu se blíží oblak hustého bílého kouře. Ten už pět kilometrů produkuje náš Triumph a my tušíme, že je zle. Doprovodný vůz mechaniků tu zatím chybí, takže jdeme na prohlídku muzea. Ta je sama o sobě fascinující, koneckonců dostáváme se do míst, kde se do značné míry ruční prací vyrábí modely Zonda, Huayra a nejnovější Utopia. Když ze stálé expozice přecházíme přímo do výroby, musíme povinně uschovat telefony do uzamykatelných skříněk. Už bez možnosti fotografovat tak třeba sledujeme čalouníka, který ručně obšívá koženou palubní desku uměleckého díla na čtyřech kolech v hodnotě minimálně vyšších desítek milionů korun…
Hlavové těsnění nevydrželo
Návrat z prohlídky nás vrací do reality. Do cíle v Neapoli nám chybí ještě dva a půl dne cesty a vůbec není jisté, jestli v ní budeme pokračovat. Tým mechaniků po dojetí k Paganimu studuje oblast motoru pod přední kapotou a po chvíli má jasno – hlavové těsnění nevydrželo, nutné je díl vyměnit. Je to banalita, ale zároveň není. Součástka, kterou potřebujeme, stojí pár desítek eur, ale zkuste ji sehnat v Itálii! Na Apeninském poloostrově jsou veteránské autokluby na každém kroku, jenže v drtivé většině případů sdružují majitele historických Ferrari, Maserati, Alf Romeo, Fiatů, Lamborghini… když je oslovíte s tím, že sháníte náhradní díly na britský vůz, dívají se na vás minimálně podezřele. Ale vzdát se? Taková možnost neexistuje! Cestou po dálnici směrem na Florencii vytáčím z doprovodného auta organizátorů postupně asi dvacet telefonních čísel a postupně nabývám dojmu, že si začínám osvojovat základy italštiny. Komunikace je všelijaká, jen ne snadná. A pokud už se někdo v Itálii zabývá historickými vozy Triumph, tak náhradní díly nakupuje od výhradního dodavatele v Německu. Dodací doba? Minimálně tři dny. To je pro nás ale nepřijatelné, vždyť už ráno musíme odstartovat do další etapy! Situace začíná být zoufalá, když tu najednou zaslechnu na druhém konci telefonní linky vysněnou větu se silným italským přízvukem: „Yes, this auto part is available…“
Ano, tuto součástku pro vás máme, a navíc skladem! Zalije mě pocit euforie, protože, popravdě, po několika hodinách snažení už jsem v úspěch ani nedoufal. Přesto nás nakonec zachránil oficiální italský Triumph Club. A kde že sídlí? Tak v tom je ten háček, v Chiari u Brescie, tedy ano, až na severu Pádské nížiny u jezera Garda. Tam, odkud jsme brzy ráno vyjeli. A kde jsme teď? Z okénka organizátorského BMW M5 se dívám na nezaměnitelné městské panorama Florencie, kterému dominuje kupole slavného dómu. A tady nás zachraňuje Jana Svobodová, ředitelka Autodromu Most pro obchod a marketing, jejíž manažerské schopnosti stojí za úspěchem celého Oldtimeru. „Půjčte si empětku a jeďte, my už se do cíle nějak dostaneme,“ říká nám Jana, a já na dálničním odpočívadle na dohled kolébky renesance usedám za volant. S Michalem nás ještě čeká tři sta kilometrů na sever, rychlý obchod, tři sta čtyřicet kilometrů zpět na jih až do Sieny a druhý den ráno snad pokračování v soutěži.
Čtěte také
„Za jediný den překročím řeku Pád třikrát, to je můj nový rekord,“ říkám Michalovi, když opět jedeme po dálnici mezi Boloní a Modenou, tentokrát v opačném směru a nikoliv ve veteránu, nýbrž v nejaktuálnějším výstřelku bavorské techniky. Náš příběh pokračuje. Po třech hodinách na náměstí malého italského městečka potkáváme paní Alessandru, dceru šéfa Triumph Clubu, která na nás z dálky mává zabaleným hlavovým těsněním. O našem příběhu mezitím vyprávěla zbytku své rodiny, která se sešla na narozeninové oslavě v nedaleké restauraci. Okamžitě se nám dostává pozvání na večeři, každý chce totiž poznat ty dva blázny z Čech, kteří pro jediný náhradní díl přejeli třetinu Itálie, aby se vzápětí vraceli stejnou cestou zpět. Podléháme atmosféře a iluzi našeho vlastního hrdinství a pozvání přijímáme. Nad focacciou, burratou, parmskou šunkou a skvělou pizzou vyprávíme fascinovaným Italům celý průběh našeho dne, stali jsme se pro ně dokonalou atrakcí. A když zmíníme, že jsme startovali z Prahy, tak místní zcestovalí pánové u stolu hned vzpomínají na to, jak jednou s výhledem na Pražský hrad večeřeli výtečné vepřové koleno. Svět je malý.
Nečekaně jsme v Itálii získali nové přátele, pozvali je na návštěvu do Česka, ale pořád nás ještě čekala poslední kapitola jednoho dlouhého dne. Mechanici dovezli porouchaný Triumph na přívěsu až do cíle etapy v Sieně, připravili motor na osazení novým dílem a už se čekalo jen na nás. Dorazili jsme v půl jedné ráno a technický tým se pod světly reflektorů v servisním stanu ihned pustil do práce. Zatímco hrdinové s nářadím v ruce usilovně pracují, potkáváme se s dalším tradičním účastníkem Oldtimeru Marcusem Eilingerem, sympatickým Švýcarem s nejšvýcarštějším povoláním ze všech – designérem hodinek. Marcuse ten den zradil jeho legendární Volkswagen Beetle z roku 1961. Nechtěl startovat a mechanici na něm pracovali ještě chvíli před naším příjezdem. Jak pro jeho posádku, tak pro tu naši to ale nakonec mělo dobrý konec. Po dalších dvou etapách jsme se mohli šťastně obejmout v cíli, Neapol nás přivítala královským výhledem na majestátní Vesuv. Nad skleničkou místního vína při závěrečném galavečeru jsme se shodli na tom, že když věci nejdou podle plánu, tak je třeba bojovat. Protože ten pocit na konci, ten za to stojí.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Řidiči v horku snadno ztrácejí nervy, varuje expert. Jak reagovat na agresi za volantem?
